V minulých dnech se v tisku objevila zpráva, že fanoušci klubu FC Liverpool (FCL) jsou natolik rozčarovaní z majitelů své srdeční lásky, že by tento klub rádi sami odkoupili. Tato cesta je svým způsobem známá i od nás z Česka, kdy fandové pro změnu zachraňovali „svůj“ klub před takřka definitivním krachem. Anglická verze je ale poněkud v jiných relacích. Projekt počítá s přibližně 100.000 účastníky, a to za předpokladu, že každý s sebou přinese i 5.000 liber ze svého prasátka (cca 175.000,-Kč). Tržní cena Liverpoolu je totiž odhadována na 500.000.000 liber. Pominu tedy skutečnost, že američtí vlastníci FCL nechtějí o odprodeji ani slyšet. Zajímavým by se mi ale jevilo, jak by následně probíhalo fungování takto pořízeného klubu. Jedno sto tisíc členů, několik jich bude chtít na lavičce za trenéra Beníteze, další Mourinha, jiná skupina zase Hřebíka a zbytek Straku… Až tak vyhrocené do detailu by to ale nejspíš asi nebylo. Každopádně je pozoruhodné, že v Anglii (či po celém světě) by se asi i našlo 100.000 lidí, kteří by do takového podniku šli. Napadá mě: Sparta má hodnotu cca jednu miliardu. Představím-li si poněkud skromnější sumu, například jeden tisíc eur (cca 25.000,-Kč), opravdu nevím nevím, jestli bych našel v Česku (či po celém světě) 40.000 lidí, ochotných do takového podniku jít.

Naším handicapem by ale v tomto případě asi trochu byla historická zkušenost posledních cca 20 let se sbírkami peněz (do jedněch rukou) všeho druhu. Každopádně já bych se tohoto zodpovědného a čestného úkolu s výběrem klidně ujal neb moje The First National Bank of New Mexico, s pobočkou na Cayman Islands, je stejně jako já naprosto diskrétní a spolehlivá…

V polovině ledna byly vyhlášeny výsledky ankety Sportovec roku a přiznám se, že zejména výsledky v kategorii kolektivů mě překvapily. Byl jsem pln očekávání, až se Klub sportovních novinářů dopracuje ke zveřejnění hlasů jednotlivých novinářů, v tomto klubu registrovaných. A nebyl jsem zklamán. Hned šest novinářů považovalo za nejlepší tým ten, který v celém kalendářním roce nevyhrál žádnou z dlouhodobých soutěží domácích, natož že by udělal díru do světa v těch mezinárodních. Neodvažuji si pomyslet, že by se za onu díru do světa považovaly třeba dvě bezbrankové remízy s outsiderem z východního Slovenska, postup přes uvadající tým z Holandska (k tomu ještě s nevídanou a těžko kdy opakovatelnou porcí štěstěny), či nesmazatelný zápis do historie prestižní evropské soutěže (rekordní prohrou). Tito novináři byli patrně z těchto událostí natolik rozrušeni ještě v prosinci, že odhodili veškerý stud, skromnost a nejspíš i zdravý rozum. Jak by jinak mohli ignorovat například tým, který vyhrál v dlouhodobých soutěžích titul mistra Česka, Český pohár a v evropském poháru určitě neudělal ostudu? To opravdu netuším.

V poslední den zimního přestupového období jsme odeslali k našemu největšímu rivalovi Martina Abrahama. Ten za nás odehrál za dobu svého působení celých 311 minut a dal jeden gól. Parádní gól! Na jeho entrée do zápasu na Žižkově, kdy po pár vteřinách na hřišti protancoval kolem několika protihráčů a vymetl z hranice vápna pravou pavučinu, budeme asi dost dlouho vzpomínat. Nicméně je tady jeden otazník. Byla tato produkce hodna (asi) pěti milionů korun? Martin Abraham podle všeho do Sparty přišel za 15 a na Strahov odešel za deset milionů. Rozdíl mínus pět. Každá jeho minuta v ligovém zápase nás tak stála 16.077 korun a minuta v každém z mistrovských zápasů (GL, UEFA, ČMFS) 8.606 korun. To skoro vypadá, že to byl docela drahý špás. Ale jak jedno moudro praví i prodělek může někdy znamenat výdělek. Toto přísloví se zjevně netraduje jen u nás. Velmi populárním je nejspíš na Ukrajině a Šachtar Doněck jej ctí opravdu ve velkém. Koupil třeba bývalého italského reprezentanta Lucarelliho za 8 milionů eur z Livorna, aby jej po půlroční epizodce prodal za 5,7 milionu eur zpátky do Itálie (AC Parmy). Tedy jeden den Lucarelliho na Ukrajině vyšel Šachtar cca na 13.000 eur ztráty, gáži hráče nepočítaje. A nebo Mexičan Nery Castillo, který do Šachtaru přišel z Olympiakosu za 20 milionů eur, aby si po pouhých čtyřech odehraných zápasech a strádání vymodlil alespoň roční hostování v Manchesteru City. Toto se nakonec uskutečnilo za pět milionů eur a hráč se na této částce podílel údajně značným dílem. Za těchto okolností nezbývá než konstatovat, že si s těmi našimi ztrátami zase nevedeme až tak špatně.

Máme za sebou třetí jarní kolo z celkových čtrnácti a ke všem jsme nastoupili s totožnou zahajovací sestavou. To považuji za velmi potěšitelné. Co mě ale nepotěšilo, bylo voperování Libora Doška do sestavy v zápase v Olomouci v sotva 40.minutě. Jistě, některému hráči se nemusí dařit a pak tedy nemusí být na co čekat. Ale opravdu asi každý si povšimne, že v momentě přítomnosti Doška na hřišti, tím spíš za vývoje hry, kdy se nedaří, rozehrávka a mezihra splynou v jedinou činnost – dlouhý nákop vzduchem na vápno soupeře, čímž se de facto výrazně zjednodušuje defenzivní činnost soupeře na pouhé „uskákání“ právě Libora Doška.

Že se do hodně zhuštěné obrany nehraje dobře nikomu na celém světě, demonstroval i zápas Ligy mistrů mezi Realem Madrid a AS Řím. Real si za cca 95 minut herního času (neříkám hry, protože i v Lize mistrů se může dost času proválet, prodebatovat, prohandrkovat apod.) vypracoval kolik možností? Dvě? K tomu připočteny dva přímé kopy z ideální vzdálenosti (1x břevno) a jeden puštěný metrový ofsajd, paradoxně vedoucí k jediné brance Realu. Tedy také žádná sláva, stejně jako Sparta v Olomouci. Ono to asi bude tím, že bourat je vždy o dost snazší, než něco stavět – což je strohé konstatování.

Nicméně se vrátím k obsazení našeho útoku. Pro tuto řadu kádr disponuje asi tak pěti jmény (Došek, Holenda, Jeslínek, Kulič, Slepička – řazeno abecedně). Pominu-li mladého Jeslínka, který nezáří tak, aby fakticky přímo konkuroval ostřílenějším borcům, zbudou čtyři. Došek promarodil vlastně celou přípravu, Holenda relativně zářil, což korunoval nejvyšším počtem gólů v přípravě, Kulič hrál to, co na podzim (herně i brankově nic moc) a Slepička zářil spolu s Holendou (i brankově). Nakonec základní sestava rezultovala do podoby bez Holendy a s hledajícím se Kuličem. Při první příležitosti se do sestavy nalodil jako první náhradník Došek. Nechci a nebudu trenérovi upírat jeho právo na volbu, ale co svými kroky řekl fanouškům, potažmo hráčům samotným? Slepička měl relativně slušný podzim (613 minut - 5 gólů – 123 min/g.) a vynikající přípravu – hraje. Kulič měl nic moc podzim (1045 minut – 2 góly – 523 min./g.) a nic moc přípravu – hraje. Došek měl velmi dobrý podzim (1102 minuty – 8 gólů – 138min./g.) přípravu promarodil – už hraje. Holenda měl nic moc podzim (v zachraňujícím se Mostu 712 minut – 0 gólů) a vynikající přípravu – hraje v béčku. Nemohu se zbavit svého intenzivního pocitu, že pořadí útočníků, dle jejich aktuální formy a tudíž možnosti prospět Spartě, je Slepička, Holenda, Došek, Kulič (Jeslínka si hodnotit netroufám – neviděl jsem ho a proto jej ani nezařazuji). Dostane-li Holenda tolik času a prostoru k prosazení se jako Kulič, nepřijde takový čas vniveč. O tom jsem přesvědčen.

Závěrem se ještě jednou vrátím k anketě Sportovec roku. Nakonec totiž nevím, jestli za neumístěním výše zmíněného celku a vlastně za ziskem nula hlasů - bodů (!) nemůže být třeba skutečnost, že tento tým v loňském roce prohrál na domácí scéně první mistrovský zápas po dlouhých devíti letech (256 zápasů v řadě), což tedy chápu, že nejednoho sportovního žurnalistu mohlo oprávněně pohoršit a v náročných očích redaktorských i degradovat na úroveň bezvýznamného amatérského spolku. Každopádně basketbalistky Gambrinusu Sika Brno jsou i přes tuto prohru prakticky jediným oddílovým kolektivem v Česku, který je schopen pravidelně konkurovat komukoli v Evropě a ba co víc, on sám je absolutní špičkou Evropy.

pesfilipes