Jakmile šly lístky na šlágr Baník - Sparta do prodeje, kontaktuju svou pražskou spojku vojtu.acs, který slibuje, že mi lístek pořídí. Jet na otočku z Olomouce do Prahy se mi v pracovním týdnu zrovna nehodí. V práci proto utíkám s občankou ke kopírce a okamžitě posílám mailem scanovaný průkaz. Od této chvíle se začínám neskutečně těšit a odpočítávám čas do zápasu. Z Prahy mám potvrzeno, že lístek je zakoupen... Juchuu. Nedělní oběd je výborný, ale nervozita a natěšenost mi nedovolují si jej pořádně vychutnat. Volám do vlaku, jak jde zatím cesta - vše v pořádku, 10 minut zpoždění. Po druhé hodině už pomalu vymýšlím, co na sebe. Rozloučení s manželkou a hurá na nádraží. Kupuju jednosměrný lístek a v místním butiku tři plechovky a startky, dnes je jistě upotřebím.

Na nástupišti se dávám do řeči s dalším Sparťanem. Byť policista (každý se nějak živíme :-) ), rozumným dialogem si získává mé sympatie. EC Olše přijíždí něco málo po třetí hodině a spolu s hromadným skandováním stoupá i moje tepovka. Nastupuju do čtvrtého vagónu od konce a jdu směrem dozadu. Dokud nemám lupen u sebe, nejsem ve své kůži. Ve vlaku je celkem klid, v některých kupéčkách se zpívá, v některých se kouří, skoro ve všech se pije. Normální stav. Stále nepotkávám Vojtu, do posledního vagónu mě nepustí, neboť jsou v něm prý již zadržení fanoušci. V Hranicích se přeci jen potkáváme a já mám vytouženou vstupenku u sebe. Je na něm pořadové číslo 2, Vojta má jedničku - spolehlivý to chlapec. Z Hranic už cesta utíká jedna báseň, kecáme o tom, co nás asi čeká, dáváme si slivovičku a vyhlížíme Ostravu. Chvíli po čtvrté hodině se dočkáváme. Hlavní nádraží nás vítá nevlídným počasím a tak se někteří snaží rozehnat mraky pyrotechnikou. Jedna dýmovnice je zapálena ve vlaku ještě za přítomnosti fanynky. Ta však využívá nouzového východu a otevřeným oknem se „zachraňuje“. Uff, to by se nám hned na začátku moc nehodilo. Ještě na peróně se všichni krčíme k zemi, abychom v zápětí vyskočili jako jeden muž za pokřiku JE NEJLEPŠÍ, JE NEJLEPŠÍ, SPARTIČKA JE NEJLEPŠÍ... Paráda.

Dáváme se do pohybu a já marně vyhlížím slibované autobusy. Nu což, zas tak hnusně není, času máme habaděj, vidina pochodu mě láká, tak proč ne. Vedle mě se objeví sympaťák z olomouckého nádraží, tudíž se střídavým skandováním pokračujeme ve fanouškovské debatě. Na můj vkus jdeme dost pomalu, ale nevadí. Dozvídám se výsledek z Liverpoolu (Chelsea vyhrála 2:0) a nálada je ještě lepší. Teď jen aby to zvládla Spartička s Barcelonou a můj fanouškovský rok bude veleúspěšný. Vzhledem k tomu, že se občas ocitneme v úzkých uličkách plných zaparkovaných aut mne napadá, že místní zřejmě nebyli informováni, nebo mají odvahu, popř. dobrou pojistku. Auta ale k újmě nepřicházejí a průvod v klidu pokračuje. Podle postavení antonů a těžkooděnců na křižovatkách je vždy jednoznačné, kudy máme jít. Přicházíme k mostíku, který by v klidu zabezpečili dva četníci, ale co čert nechtěl, jeden záškodník prošel a pustil se do našich. Během pár sekund však dostává nálož a spolu s ním chytají rány i další účastníci mely.

Policisté na koních hrají chvíli pólo a je klid. Průvod čeká až se seřadí první linie a jde se dál. Najednou někteří příslušnici odbíhají směrem vlevo z hlavní silnice, kde se zvedá uzoučká asfaltová cestička. Jdeme zhruba v páté řadě, neslyším žádný pokyn ze strany PČR, sice chápu, co tím chtěli naznačit, ale jdu jednoznačně s davem. Nikdo nic nenamítá, ani policisté neprotestují a tak jdeme dál po hlavní ulici a proplétáme se mezi auty. Napadá mě, že nás budou chtít zřejmě vrátit, ale kolega mě ujišťuje, že na to je už pozdě, určitě nás prý nechají jít dál. Z levé strany ze zalesněného srázu sbíhají další muži v černém a před námi je najednou kordon těžkooděnců se štíty. Jeden z nich má sice megafon u úst, ale helikoptéra, koně a skandující fandové mu nedávají šanci hlasově proniknout. Chápu to stejně jako většina kolem mě, otáčím se a chci jít zpět ke zmiňované odbočce. Chyba lávky, další lajna štítů nás svírá i z druhé strany a nastává panika. Kudy teď? Jsem přesně uprostřed, ale vidím, jak je každý kontakt s policejní výstrojí trestán zásahem pendreku kamkoliv... Paráda, co mám jako dělat? Pospícháme směrem k lesu, ale i tam nás promptně obklíčí. Rybičky, rybičky lovte se - napadá mě. Následuje zákrok, který je zdokumentován - odkaz na video ze zákroku PČR

Je nám oznámeno, že budeme VŠICHNI zatčeni, kvůli neuposlechnutí výzvy PČR... Prague boys v šedých mikinách trhají lístky a mě poprvé bleskne hlavou, že fotbal asi neuvidím. Mrknu na hodinky, je něco málo po páté, ještě je dost času, aby se všechno zklidnilo, lístek tedy netrhám. Nekonečné zatýkání po jednom, tempem 1 člověk za 5 minut, nebere konce. Říkám si, že nemám co ztratit a oznamuji kamarádovi, že se jdu nechat dobrovolně sebrat, třeba to tím urychlím, ono se to vysvětlí a na druhou půlku jsem na Bazalech. Kamaráda berou prvního a já už se nemůžu dočkat, až se dostanu z toho špinavého zpropadeného místa někam pryč. Přichází zase ten pán s megafonem, aby vydal ten den stopadesáté prohlášení PČR. Zatýkání končí, vyčkejte dalších pokynů... Teď? Když jste v půlce? To jako došel personál, kapacita aut, rozmysleli jste si to nebo jak? Neskutečné. Zápas začíná, prohráváme, pak se šíří poplašná zpráva, že je vyrovnáno... Nekonečné čekání nebere konce, nikdo nám nechce nic říct, nikdo nic neví, nic se neděje.

Další prohlášení se týká našeho návratu na nádraží stejnou cestou. To snad ne. Konec nadějí, dneska zelený pažit nespatřím. Šouravé tempo mě unavuje, ale kolem 19:30 jsme u nádraží. K mému údivu tady čekají další kvanta policistů. Prý budeme všichni legitimováni... Klidně, je mi to jedno, jdu dobrovolně a odevzdávám občanku s nadějí, že stihneme vlak ve 20:00. Já bláhovej. Lustrování cca 150-ti lidí trvá 90 minut. Rozčarování se mnou cloumá... Nejvtipnější moment nastává ve chvíli, kdy příslušník čte nějaké jméno z občanky a jeden z fanoušků ho imituje a říká: „Stupka Jiří.“ Po delší době mám na tváři úsměv. Navíc se dozvídáme konečný stav, aspoň tak. Konečně se zvedáme a jde se před nádražní halu, policisté se rozestupují a vypadá to jako na školním výletě, když mají děti na náměstí v Krumlově hodinu rozchod.

Rozlézáme se po občerstveních a toaletách. Vlak má jet ve 23:30, takže další čekání. Postupně začínají tramvajemi přijíždět skupinky našich zadržených souputníků. Jsem svědkem několika šťastných setkání - to by člověk zamáčkl slzu :-). Přesun na nástupiště za doprovodu pejskařů již probíhá v poklidu. Vtip je ale v tom, že vlak má 35 minut zpoždění. ČD - času dost. Po této době se ozývá hlášení cestujícím, že zpoždění vlaku se zvýšilo na 35 minut. Jak se může 35 zvýšit na 35? Sranda? Omyl? Kdepak. V Ostravě to znamená dalších 35 minut. Vyžereme si to až do dna. Odjíždíme v 00:40 a já si už přeji být doma. Ve vlaku ještě posloucháme historky z ostravských služeben - někteří to měli s televizí i s bagetou :-). Před Olmikem leze ze záchodu člen pořádkové služby s cigárem v hubě. Kroutím hlavou, vystupuju, beru taxi a ve 2:30 lepím vstupenku na lednici. Myslím na kluky, co jedou do Prahy a dál...

Vzkaz pro PČR: Znechutili jste mi neděli, ale fotbal ani trochu a Spartu už vůbec ne. Příště jedu zase. A co Vy?

matjo