Na zlínské Letné se našim fotbalistům dlouhodobě nedaří. V době nedávno minulé se tento stav dal vysvětlit tím, že na hráčích leží „Hřebíkova deka“. Jenže trenér Hřebík náš klub už dávno opustil, ale výsledky a výkony Sparty se v městě obuvi moc nelepší. Že by za tím byl „Baťův pantofel“? Být pod pantoflem je přece úděl mužů, kteří se bojí prosadit své myšlenky, touhy i přání. Tak mě náš výkon chvílemi připadal, jako kdyby se naši hráči něčeho báli.

Dalekou cestu na východ země za dobrým fotbalem vyrazilo osm Pražáků kolem deváté hodiny ranní. Tedy sedm čistých Pražáků a jeden poloviční. Ale Sparťan jako my všichni. Cesta ubíhala celkem rychle a již okolo poledne jsme našli v cíli naší mise hospůdku, kde jsme poobědvali, stanovili strategii a ve čtrnáct hodin stáli před branami místního stadiónu, který je zajímavý i tím, že jeho osvětlení je pouze na třech stožárech. Po zakoupení vstupenek mne zaujala pohostinnost místních obyvatel, kteří nás místo tradičního přivítání chlebem a solí, vítali místním filmařem, který naše podobizny i doklady zvěčnil na filmový pás a pravděpodobně tento dokument bude umístěn v kronice města Zlína. Zlínské filmové ateliéry jsou stejně známé jako zlínské boty, a já se už dnes těším na okamžik, až filmový historik Karel Čáslavský bude ve svém populárním televizním pořadu komentovat událost, jak v roce 2004 Sparta konečně ve Zlíně vyhrála.
Utkání začalo a hra se přelévá z jedné poloviny hřiště na druhou. Sparta má mírnou převahu, ale bez gólového efektu. Domácí Edvard Lasota stačí odrážet útoky našich hráčů a ještě podporovat své útočníky ke zteči Blážovy branky. Teprve ke konci poločasu získávají naši borci převahu a nebýt Zelenkovy ohleduplnosti, nezranit domácího gólmana prudkou střelou, mohli jsme jít do šaten s vedením 1:0. Ta šance byla stoprocentní. Ale také jsme mohli prohrávat. Jarda Bláža vyrazil střelu domácího Lukaštíka i za cenu, že svojí hlavou přerazí brankovou tyč. Jardo, bravo!
V druhém poločase je Sparta výrazně lepší a je jen otázkou času, kdy protrhneme střeleckou nemohoucnost. V 6.minutě dává J.Homola vedoucí branku a vše nasvědčuje, že Sparta svou zlínskou sérii konečně protrhne. Ale nepochopitelně přestáváme hrát a nabízíme domácím šanci na vyrovnání. A oni ji zvednou a po několika chybách v naší obraně skutečně vyrovnávají. Ten herní výpadek naprosto nechápu. Vždyť po vyrovnávací brance domácích naši hráči opět začali hrát a jejich tlak byl drtivý. Bohužel bez vítězného gólu. Takové šance, jako měli Milan Pacanda nebo Radek Kováč, by měl ligový hráč proměnit. Utkání končí a my máme zkaženou náladu. Místo pojišťovacího druhého gólu a dohrání zápasu v klidu, inkasujeme my a zbytečně ztrácíme dva tolik potřebné body. V dalším kole nás čekají míčoví kouzelníci z Edenu či Strahova (oni jsou všude doma) a toto utkání je pokaždé sázkou do loterie.
Nasedáme otrávení do aut a vyrážíme na cestu k domovu. Ve Zlíně jsme vyhráli jenom my, fanoušci. Asi stotřicetičlenný kotel, převážně moravských sparťanů, hravě překřičel domácí většinu. To je ale slabá náplast na naše sparťanská srdíčka. Navštívíme tradiční občerstvovací stanici, jejich španělský ptáček přišel k chuti, ale odměnu v podobě zmrzlinového poháru si nedopřávám. Nevezu tři body, nic si nezasloužím! Cestou do Prahy zaregistrujeme vítězství našich hokejistů v Plzni, ale náladu nám ta zpráva nelepší. Dvanáctihodinový výlet za třemi ligovými body nebyl úspěšný. Hřebíkovu deku jsme vyměnili za Baťův pantofel. Tak snad příště………..

Bombito