V stále populárnější rubrice O Spartě s...přinášíme v rychlém sledu další rozhovor, tentokrát s jedním z největších mladých talentů v dresu Sparty, Martinem Zemanem. Jak už bývá zvykem, tak fotbalisté, kterým bylo zhůry nejvíce naděleno talentu, většinou patří i k těm trošku problematičtějším. I na to a nejen na to, se v následujícím povídání narazí. Martina snad netřeba nijak zvláště představovat, sparťanská rodina ho jistě velmi dobře zná, ví co v něm je i není, takže nějaké zbytečné dlouhosáhlé úvody nejsou potřeba, takže jen základní údaje. Martin Zeman se narodil 28.03.1989 v Táboře, kde také s fotbalem začínal. Tam si ho také vyhlédla Sparta a Martin se brzo stěhoval do Prahy. Prošel všemi mládežnickými mužstvy, aby pak v roce pod trenérem Bílkem debutoval v A mužstvu. Od té doby je víceméně stálým členem prvního týmu, za který odehrál 51 ligových utkání a vstřelil tři branky. Na kontě má i starty v evropských pohárech a reprezentačních výběrech, naposledy v U21.

Rozhovor vznikal zhruba před měsícem pro táborské vydání týdeníku Sedmička. Vyšla v něm kvůli rozsáhlé předvolební inzerci jen asi pětina. Na SF vám ho přinášíme celý.

V kolika letech jsi šel z Tábora do Sparty a jak velký skok to byl?

Všichni se mě na to ptají, ale nevím to přesně. Bylo to kolem 12, 13, v žácích. Skok to byl v tom, že tady bylo všechno jiné, zázemí, všechno úplně na jiné úrovni. Ze začátku jsem jen dojížděl na tréninky dvakrát, třikrát týdně, dvakrát jsem trénoval s klukama v Táboře. Do deváté třídy už jsem šel tady, bydlel jsem na intru. Začal jsem tu žít, úplně sám. Nebylo to jednoduché, byl jsem zvyklý na mámu, byl jsem furt s ní. Nic jiného mi ale nezbývalo. Bylo to docela tvrdé, taky ten intr nebyla žádná hitparáda. Teď jsem rád, že jsem do toho šel, že to takhle vyšlo.

Určitě ti to hodně pomohlo, vždyť tys byl snad ve všech reprezentačních výběrech, ne?

No byl jsem ve všech reprezentačních výběrech, před tím ještě v pražském výběru. S tím jsme vyhráli celostátní soutěž, pak od 15, od 16 normálně v nároďáku až doteď. Teď jsem z toho trochu vypadnul. Doufám, že se to změní a že zase půjdu nahoru.

Je to tím, že tady nehraješ, nebo proč si myslíš, že jsi z té jedenadvacítky vypadl?

Hrálo se o postup, teď bude baráž. Z mého pohledu nevidím důvod, proč bych tam měl jezdit, když tady nehraju. Jsou tam kluci, kteří pravidelně hrajou a hrajou dobře, tak pro mě není místo.

Tys byl ještě povolaný na San Marino. Z toho jsi vypadl ze zdravotních důvodů?

To nechci vůbec rozebírat. Tuhle otázku bych vůbec neřešil.

Takže to není tak, že bys bral reprezentaci jako přítěž…?

Určitě ne, já jsem rád za každý zápas, který můžu za nároďák hrát. To je nejvíc, hrát za Českou republiku.

S devatenáctkou jsi získal bronz na mistrovství Evropy, s dvacítkou byl na světovém šampionátu v Egyptě. Jaké to bylo, jaká tam byla atmosféra?

Evropa, jak jsme hráli v Jablonci, Liberci, Mladé Boleslavi, to bylo krásný. Chodili lidi, dařilo se nám. Jen škoda, že jsme se nedostali do finále. Už jen pro ty lidi chceš udělat úspěch, hrozně tě to motivuje, když přijde plný stadion a povzbuzuje tě. V Egyptě to zase bylo srovnání s kluky, se kterými se tak často nepotkáš. Ale asi jsme od toho všichni čekali víc. (ČR vypadla v osmifinále na penalty s Maďarskem)

Váš ročník snad celou dobu vedl Jakub Dovalil. Má na úspěších větší zásluhu on, nebo je to silnou generací 1988, 1989?

Je to dobrý trenér, určitě to má nastudované, propracované. Ale to, že jsme se sešli jako silný ročník, určitě také hraje roli. A ještě silnější jsme byli, když za nás hrál ještě Tomáš Necid.

Už jsme se bavili o skoku Tábor – Praha. Jak proběhl přechod mezi dospělé?

V dorostu jsem končil dřív, šel jsem během jedné letní přípravy na pár zápasů za béčko. To jsem se ale nechytnul, ještě jsem na to neměl. Byl to skok z dětského fotbalu do dospělého. Všichni tam byli narostlí a navíc já žádný „hovaďák“ nejsem. Pak jsem tam měl v zimě zůstat, byl jsem na přípravě, ale nepohodl jsem se s trenérem. Bylo to drsné, hrálo se tam hodně silově. Rozhodli jsme se, že se vrátím do dorostu. Měli jsme super půlrok, hráli jsme o titul. Pak jsem byl dva, tři měsíce v béčku, pan Bílek si mě vytáhl a od té doby jsem v áčku.

Jaké to bylo hrát se zhruba stejně starými kluky a najednou přijít do kabiny, kde sedí Blažek, Řepka, všechno osobnosti Sparty a ligy vůbec?

Když jsem přišel do áčka, tak tu byli úplně jiní hráči. Jeden vedle druhého to byla osobnost. Bylo to příjemné se z ničeho dostat mezi takové fotbalisty. Mám k nim obrovský respekt. Hodně jsem se naučil, začátky mi daly nejvíc.

A jak tě přijali?

Starší hráči mě vzali až překvapivě dobře. Hned jsem si padl do oka s Pavlem Horváthem, který dělal veškerou srandu. Neměl jsem s tím žádný problém.

A co vtípky? Horváth je tím známý. Proběhla nějaká emulze do trenek?

To nebylo cílené jen na mě, to bylo na všechny. Všeobecné hecování. Nejvtipnější příhoda? Pavlova klasika je, že když si na hotelu neseš jídlo a máš plný ruce, tak ti zezadu stáhne trenky. Nejlíp ještě před servírkami. Samozřejmě to udělal i mně.

Ty jsi snad hned v prvním zápase v základní sestavě vstřelil gól…

To bylo tady na Letné proti Bohemce, už prvním poločase. Bylo to ještě za trenéra Bílka, druhý zápas v základu jsem hrál už za Lavičky a dal jsem gól na Kladně. Po Bohemce jsem občas nastoupil, pak jsem ale dostal mononukleózu a byl dlouho mimo. Pravidelněji hrát jsem pak začal zase až od jara nebo léta.

Když ses v áčku osmělil, začalo se o Tobě říkat, že jsi trochu drzý. Co je na tom pravdy, jak se na to díváš ty?

Nejsem žádný tichý typ. Jsem prostě takový a budu takový. Jsem beran, nejdřív něco řeknu nebo udělám a až postupem času nad tím přemýšlím a třeba toho i lituju. Nestydím se za to, nic s tím neudělám, je to moje povaha. Buď bohužel, nebo bohudík.

Takže se někdy stalo, že jsi musel něco brát zpátky?

Určitě jsem se musel omlouvat nebo něco brát zpátky. To je ale i v životě, nejen ve fotbale. To se stane. Lidi, kteří mě znají, vědí, jaký jsem. Už to chápou. Nemyslím si, že by to bylo nějak extrémní. To vůbec ne.

Tehdy se dost mluvilo o tom, že tě chce Real, nakolik to bylo vážné?

To bylo po těch devatenáctkách. Když jsme hráli semifinále s Německem, tak jsem nastoupil na půlhodiny. Seděl tam pán, který dělal pro Real, prý jsem se mu hrozně líbil, že si mě vyhlídl. Už jsme se nějak domlouvali, ale Sparta za mě v tu dobu chtěla velké peníze, což byl nesmysl. Za mladého kluka, který neměl skoro nic odehraného… Nejdřív by to ale bylo do béčka, které hraje myslím druhou ligu a jmenuje se tuším Real Madrid Castilla. Škoda no.

Nestoupne to takhle mladému klukovi do hlavy, když o něj stojí Real (i když jeho béčko)?

Do hlavy to nestoupne, spíš tě to těší, že o tebe má takový klub zájem. Byl jsem pak zklamaný. Už to bylo vícekrát, že jsem někam mohl jít, ale vždycky to nějak nevyšlo. Když mi někdo řekne, že bych někam mohl jít, tak se toho chytnu, upnu se na to. Když to nevyjde, mrzí mě to, ale to se nedá nic dělat.

Jaké další kluby tě ještě chtěly, když mluvíš v množném čísle?

Teď v zimě byl Eindhoven, vypadalo to hodně dobře, ale zase to nevyšlo. Eindhoven a Real byly myslím nekonkrétnější, jinak vždycky takové náznaky, které řeší manažer. Víc o tom moc nevím.

Říkáš, že jsi byl zklamaný. Nezměnil se přece jen tvůj přístup, třeba i podvědomě?

Možná těch pár prvních dní, když se dozvíš, že to nevyšlo. Byl jsem zklamaný, že jsem se mohl posunout dál. Ale člověk musí makat pořád. To vidím teď, protože nehraju. Musím dělat všechno pro to, abych byl zase tam, kde jsem byl.

To je vlastně důvod, proč jsi teď na vedlejší koleji. Podle trenéra nemáš přístup takový, jaký bys měl mít. V čem byl nebo je podle tebe jiný?

Celý minulý podzim jsem hrál, byl jsem furt v základu. Pak v zimní přípravě jsem z toho vypadnul, změnil se systém, cítil jsem se méněcenný. Jsem takový, že když necítím důvěru, tak tomu prostě nedám všechno. Vím to o sobě, vím, že to je špatné, ale prostě jsem takový a jiný nebudu. Teď se snažím to odbourat a makat, jak to jde. Dostal jsem šanci, že jsem zpátky tady a je to jen na mně.

A nebojíš se toho, že je to třeba jedna z posledních šancí, kterou ti Sparta dává?

Ale tak jako není jenom Sparta. Určitě by každý chtěl hrát ve Spartě, ale když se tady holt neprosadím nebo to nepůjde dál, tak se svět nezbortí. Dostanu třeba šanci někde jinde, když to nevyjde, a budu chtít všem lidem ukázat, že to třeba byla chyba.

Tebe by to však mrzelo o to víc, že jsi sparťan, ne?

Určitě, jsem tu odmala. Ale to se nedá nic dělat. Když by to nešlo, musel bych to přejít. Ale určitě by mě to mrzelo, hrát ve Spartě je nejvíc, co tady jde.

Nepřemýšlel jsi o nějakém hostování, kde bys hrál?

Chtěl jsem samozřejmě jít pryč, protože jsem necítil, že bych hrál. Samozřejmě chci hrát. Hraju fotbal kvůli tomu, abych ho hrál, ne kvůli tomu, abych se koukal na zápas z tribuny nebo lavičky. Pan Chovanec se mě ale ptal, jestli chci zůstat ve Spartě, tak jsem řekl, že určitě chci, že Sparta je pro mě nejvíc. Určitě tu minimálně do zimy budu a budu se prát o to, abych hrál a mohl tu být dál.

A kdyby se to do zimy nezlepšilo a nebyl jsi v základní sestavě nebo ses nedostal alespoň na pozici prvního náhradníka?

Já nechci, aby to vyznělo blbě, ale pokud by to takhle šlo dál, tak bych chtěl jít pryč. Ať je to třeba i mnou, že jsem tomu nedával všechno, ale kdybych tady zůstal dál, tak bych se zastavil. Cítím na sobě, že potřebuju změnu. Neříkám, že tu mám odkopáno bůh ví co, ale jsem tu dlouho. Člověk to na sobě cítí, že potřebuje nový impuls, nějakou novou motivaci.

Názor spousty fanoušků na fóru Sparty je takový, že se Ti zamotala hlava z toho, že teď máš všechno, můžeš si všechno koupit, lepší auto…

To si nemyslím. Když se ti daří, tak to nikdo neřeší. Když je problém, dají ti to český lidi sežrat, protože ti to závidějí. Já přece nemám všechno. To vůbec.

To je možná podobné jako s Tomášem Řepkou. Když se daří, je všechno v pohodě, a když ne, tak se všude řeší automaty, milenka…

Přesně. Český lidi jsou takoví a jiní nebudou. Já s tím ani nehodlám nic dělat, ať si o mně říká kdo chce, co chce. Nehodlám se nijak obhajovat. Lidi, na kterých mi záleží a znají mě, vědí, jaký jsem. To je pro mě důležité.

Nebyl problém na Spartě i s prodloužením smlouvy? Říkalo se, že ji nechceš prodloužit.

To jsou zase nějaké spekulace. Já jsem prodloužil smlouvu, mám ji na tři roky, i když to Sparta nijak neroztrubovala. Ale mám smlouvu a jsem za to rád.

Během zápasu s Plzní jsi hodil rozlišovákem po panu Chovancovi a doprovodil to nějakou poznámkou. Jak to bylo?

Po panu Chovancovi jsem rozlišovák určitě nehodil. Zůstal jsem sám se rozcvičovat, ale už bylo třikrát vystřídáno. Tak jsem byl samozřejmě naštvaný a mrzelo mě to, protože jsme doma prohrávali a šel tam defenzivní hráč (Lukáš Hejda). Tak to bylo z mého pohledu, chtěl jsem na to hřiště jít a s tím stavem něco udělat. Rozlišovák jsem sundal a vzteky hodil na lavičku, určitě ne na trenéra, to je blbost.

A ty nadávky nebo sprostý výrazy tam nebyly?

Neříkám, že ne. Samozřejmě jsem byl naštvaný. To byla asi poslední kapka, kvůli tomu jsem pak šel do béčka. Že si tohle nemůžu dovolit, což samozřejmě vím. Pak jsem toho litoval, ale nemohl jsem to vzít zpátky.

Jak dlouho jsi byl v béčku?

V béčku jsem byl se vším všudy týden.

Takže taková krátká lekce, aby sis to srovnal.

Áčko – béčko, to je skok ve všem. Člověk si uvědomí, že ta díra je obrovská. Dostat se zpátky není vůbec jednoduché. Já jsem si to doufám uvědomil a vzal k srdci. Můj den spočívá v tom, abych tady hodinu a půl, dvě hodiny odtrénoval naplno. To by neměl být problém.

A nějaká finanční sankce tam s tím přechodem do béčka byla?

O tom bych se nechtěl bavit. Nebylo to kvůli béčku, bylo to kvůli zápasu v Českých Budějovicích, kde jsem byl u gólu. Byla tam taktická chyba.

Po návratu z béčka sis udělal otřes mozku. Vypouštíš teď podvědomě nějaké souboje, nebo do toho jdeš tak, abys ukázal, že tady prostě chceš hrát?

Jak jsem se vrátil z béčka, tak jsem absolvoval pár tréninků, cítil jsem se dobře. Myslel jsem si, že už mi to jde, že je to super. Jak technicky, tak fyzicky. Teď se mi ale všechno sere, když to takhle řeknu. Na tréninku nechodím do hlavičkových soubojů, nechci tam strkat hlavu. Doktoři mi řekli dva až tři týdny klid. V podvědomí to máš, že když na tebe letí míč, tak radši uhneš.

Říká se, že tréninky nebo předsezonní přípravy jsou pod Martinem Haškem náročné. Nemáš s tím problém?

To není o přípravě, nabírání objemů. To se nedá odfláknout, to děláš pro sebe, aby ses cítil dobře. Tady šlo o přístup v klasickém tréninku. Že jsem pro to neudělal víc. V osobních soubojích, že jsem se nevrátil a tak.

Když jsme mluvili o možných přestupech nebo nabídkách, máš nějaký vysněný klub?

Měl jsem vysněný Manchester nebo Real Madrid. V blízké době je to určitě nereálné. Teď chci znova začít hrát a znova všem ukázat, že na to mám. Uvědomil jsem si, že bych se sám připravil o kariéru a život. Tak makám a až přijde šance, tak se ji budu snažit využít. A když nepřijde tady, tak přijde někde jinde.

V dohledné době to nevidíš, ale myslíš, že třeba za pět, deset let můžeš hrát tu anglickou nebo španělskou ligu, i když ne třeba rovnou v Realu Madrid?

Nevím, no. To jsou takové spekulace, do kterých se nechci pouštět. Když se ti daří a jseš v euforii, tak si myslíš, že můžeš všechno. Já jsem teď ale zase na začátku. Je dlouhá cesta, abych vůbec hrál tady.

Díky za rozhovor.



jms