pesfilipes | 23.12.2010 12:07

Vážení a milí sparťané,

rok 2010 se pomalu chýlí ke svému konci, tak by se možná hodilo ztratit pár slov neb se nám a Spartě toho letos celkem dost i povedlo. Tak předně se opět po dvou letech toulání kdovíkde po světě vrátil domů - na naší Letnou mistrovský pohár. Vzpomínky na psychicky náročné jaro asi spolehlivě zažene euforie z posledního zápasu doma s Teplicemi, který nakonec jediným gólem rozhodl sváteční střelec a kapitán – Tomáš Řepka. I předvánoční pohled na skoro letní rozjásanou Letnou ještě nejednomu nažene husí kůži…

Do vysněné Ligy mistrů jsme pak bohužel na poslední chvíli neproklouzli, ale Evropská liga nám, snad alespoň částečně, něco vynahradila. Když jsme navíc minulý pátek dostali do prvního kola vyřazovací části nejslavnější ze všech přítomných slavných – FC Liverpool, skoro jsem si pak přišel jak v jiném světě. Nikde totiž nebylo ani vidu ani slechu po nářcích, koho že nám to ti mamlasové z UEFy nadělili, že to je náš konec a podobně, ale naopak všichni se veselili a radovali, jak je to príma, že jsme dostali toho nejtěžšího, nejlepšího, nejslavnějšího… a tak to je to správné, tak to má být. Žádný stesk a žádné nářky, pěkně si to užijeme. Už se moc těším. Na Anfieldu mám zatím báječnou bilanci. Jeden zápas, jedna výhra (2:1). Tak to snad proboha nemůže dopadnout špatně…

Asi před měsícem jsme u příležitosti výročí založení AC Sparty volili nejlepší tým posledních třiceti let. Ze stosedmnáctileté historie jsme si vybrali zmíněnou etapu života klubu zcela záměrně, protože právě tato byla doslova „zlatou érou“. Nakonec jsme si zvolili tým, který by nepochybně rozkopal nejen Real Madrid, jak by pravil pan Homolka, ale zrovna tak i kohokoli jiného. Počin našeho milovaného webu Sparta Forever se následně stal spouštěcím impulsem pro hotovou lavinu hledání sestav různých desetiletí i u jiných klubů. Že jejich hráči a týmy ale ani při nejlepší vůli nemohly být tomu našemu týmu konkurenceschopné, to je pochopitelně samo sebou… Jen málokdo (vlastně nikdy nikdo) z nich totiž z pohárů vyřadil Realu Madrid, vyhrál na půdě anglického klubu, Barcelony, aj.aj. I proto je Spartička ze všech nejlepší.

Jak už i titulek tohoto povídání malinko napovídá, jedná se tak trochu i o sváteční slovo. Při takové příležitosti by tedy asi měly zaznít myšlenky o něco posvátnější. Naštěstí klub, jakým je Sparta, má ve své historii příznivce a členy, kteří taková posvátná slova uměli sepsat a zachovat pro další generace. Není to tak dávno, co mě na jednoho takového osvíceného myšlenkáře přivedl můj dobrý kamarád, pan Recchi. Bylo to pojednání o životě fotbalových fanoušků. No, bylo to spíš hlavně o životě fanoušků fotbalové Sparty. Byly to myšlenky velkého (a nesporně i slavného) sparťana - pana Františka Nepila. Něco z těch svatých myšlenek zopakuji pro ty, kdož je znají a odtajním jejich existenci pro ty druhé, kteří o nich dosud neměli ani potuchy.

V následujících řádcích se na pár ukázkách pokusím přiblížit, jak geniálním spisovatelem pan František Nepil byl. Musím ovšem předeslat jednu podstatnou skutečnost. Totiž že i kdybych tu opsal celé dílo (Má stoletá lásko), nikdy nedosáhnu zcela neopakovatelného výsledného efektu, který se dostavuje pouze a bezvýhradně s osobním přednesem autora. I proto všem čtenářům vřele doporučuji (nejen) tuto nahrávku si opatřit.


Má stoletá lásko


K tomu, aby člověk propadl oné bezmezné a bezvýhradné lásce ke klubu, k lásce až za hrob, k lásce za kterou by se ve středověku upalovalo, pokud by takovou vzbudila v někom žena, k takové lásce nestačí jenom chladná obrazovka. Na tak nevykořenitelný cit se musí slyšet i burácení tribun a musí se cítit jejich chvění, na ten se musí alespoň jednou za život jít v průvodu šťastných vlajkonošů, doprovázeném stejně šťastnými artritickými fandy v důchodu, a ovšem i policejními psy a jejich psovody. Na zeživotnění takového citu si fanoušek musí někdy v životě, když mu to pánbůh dopřeje, sáhnout kradmo na svého propoceného hráče, když odchází do šatny, či vidět zblízka jeho pokopané nohy a jiné šrámy, které utrpěl v zápase…

Když naši prohrají, to je to, co ženy nikdy nepochopí. Ten bezedný žal, který člověka zachvátí, když naši prohrají. To hoře, tu trpkost, tragiku a bezútěšnost života, jenž ztratil svou nejpodstatnější hodnotu. Života, z něhož rázem vyprchalo všechno, co ho posouvalo k velkoleposti a co mu dávalo vyšší smysl, co ho posouvalo za hranici opojnosti a zázraku. Žena nikdy nepochopí, že nastala chvíle, kdy člověk potřebuje padnout s hlavou v dlaních a bez hlesu ležet jako zestárlý slon, který doputoval na samý konec svého života, jenž doputoval v džungli na místo, kam chodí staří sloni vydechnout svou utrmácenou duši. Žena to nikdy nepochopí, protože si svůj hodnotový žebříček vytvořila v pravěku…

Jediné co má žena udělat, když pochopí, že naši prohráli je, posypat se celá popelem a mourem, roztrhnout si roucho, začít se stříhat dohola a propuknout v hořký kvílivý pláč. Jedině to může vrátit člověka do světa reality, jedině tehdy je schopen poskytnout jí slova útěchy, která by ovšem jeho samotného neutěšila. Tehdy jí totiž konejšivě řekne: „Ále neřvi, vždyť voni zase vyhrajou“. Není-li žena schopna se posypat popelem, roztrhnout své roucho a naříkat, může člověku tu těžkou ránu, kterou utržil, jakž takž začít hojit vhodně volenou, věcnou, inteligentní otázkou. Ale zdůrazňuji, že věcnou a inteligentní otázkou. Taková otázka například zní: „A kterej kretén to soudcoval?!“

Po prohraném zápase říkám na adresu hráčů, trenéra, výboru, realizačního týmu a kde koho: „Vy hňupové, vy trotlové, vy janci, vy mameluci,… hrajete jako ponocní, protože jste líní lemplové a lajdáci, jste nezodpovědní až běda“

Pravidla, za kterých Sparta může prohrát:

1.Sparta smí prohrát s kýmkoli, ale nikdy nesmí prohrát se Slávií! (Mimochodem slávistické první pravidlo je mnohem nesmyslnější, to zní: Slavie smí být poražena kýmkoli, ale nikdy nesmí prohrát se Spartou…)

2.Sparta smí prohrát s kýmkoli, ale vždy musí porazit Klokany a Duklu!

3.Nesmí nikdy prohrát s mužstvem, které je v ligové tabulce před ní!

4.Nesmí být nikdy poražena mužstvy, která mají v tabulce podobné postavení a přibližně stejný počet bodů!

5.Nikdy nesmí prohrát s mužstvy, která jsou v tabulce za ní!

6.Naprosto nikdy nesmí prohrát s mužstvy, která jsou v ligové tabulce na konci!

7.Ani v přátelském, ani v pohárovém zápase nesmí být poražena mužstvem, které nehraje první ligu!

8.Nesmí nikdy prohrát s mužstvy, která v Evropě něco znamenají!

9.Nikdy se nesmi nechat porazit mužstvem, které v Evropě neznamená nic!

10.Nikdy nesmí být poražena mužstvem z amerických kontinentů, z Afriky, Asie, Austrálie, z Arktidy, ani Antarktidy!

…ale jinak, ať si prohraje s kým chce, neboť buďme rozumní, o co jde? Vždyť je to vlastně jen hra a někdo holt prohrát musí.

Když naši vyhrají, to je to, co ženy nikdy nepochopí. To bezbřehé štěstí, které člověka zachvátí, když naši vyhrají, to blaho, tu úchvatnost, to vytržení mysli, tu nádheru života, jenž získal svou nejpodstatnější hodnotu, života do něhož rázem vstoupilo všechno, co ho posunulo k velkoleposti a co mu dalo vyšší smysl, co ho posunulo k hranici opojnosti a zázraku. Člověk potřebuje padnout na kolena a s planoucíma očima vizionáře vděčně hledět k nebesům, která jemu nedokonalému a hříšnému umožnila doputovat k branám ráje.

Po vyhraném zápase říkám na adresu hráčů, trenéra, výboru, realizačního týmu a kde koho: „Vy moji zlatí kluci, vy pacholci mí milovaní… hrajete jako Česká filharmonie, hrajete jako Paganini, jako Aljechin či Jean Gabin, Metropolitní opera, Filadelfská filharmonie či Dustin Hoffman, však vám to mí kocourkové nezapomenu.“

Ano, vítězství člověka polidšťuje, vyhrají-li naši, vrací se pohoda do rodiny. A protože je rodina je základ státu, vrací se pohoda do celého státu.


Řekněme si na rovinu. Tolik moudra o duši fotbalového fanouška nikdy nikdo nepopsal a těžko kdy popíše. Já osobně bych se tímto rozhodně přimlouval za udělení Nobelovy ceny panu Františku Nepilovi…

Závěrem myšlenka pana Nepila, která by snad mohla být nazvána i „přísahou“

Stal jsem se fanouškem klubu (AC Sparta) s nímž snáším, chci snášet a budu snášet všechno dobré i zlé, do smrti smrťoucí, až na věky věků.

Po skoro neuvěřitelném 191 dnu trvající „podzimní“ sezóně naši hráči nastoupili poměrně krátkou (osmnáctidenní) dovolenou. Přejme si, aby si dostatečně odpočinuli fyzicky i psychicky a 17.února vykročili za dalšími výzvami sparťanské historie pravou nohou.

Nakonec si dovoluji popřát nám všem, ze sparťanské rodiny, klidné prožití Vánoc, hodně štěstí a zdraví do nového roku a co nejvíce radosti s naší láskou na věky věků.

pesfilipes

pesfilipes | 23.12.2010 12:07 Vstoupit do diskuze
20