Asi před třemi týdny jsme oslovili trenéra reprezentačních výběrů mládežnických kategorií (U19 a U18) a bývalého trenéra Sparty Jaroslava Hřebíka s dotazem, zda by našemu webu poskytl rozhovor. Chvíle, kdy zazněl název webu, byla prakticky jediným okamžikem, kdy se v mimice trenéra objevil mírně negativní (výstižnějším termínem by možná byl – rozpačitý) výraz. Nicméně sotva po dalších dvou větách s nehranou samozřejmostí ochotně souhlasil a v mírném předstihu dorazil na první dohodnutý termín.
Tím termínem bylo sobotní poledne a těžko by se hledal lepší důkaz vytíženosti kouče národního týmu juniorů. Dopoledne zápas rezervy Sparty v Počernicích, rychlý přesun na Strahov na zápas dorostu SKS, v průběhu druhé půle přesun do vedlejšího TCM na zápas dorostu Sparty...
A v průběhu sledování adeptů juniorského reprezentačního dresu trpělivě, s obvyklým zaujetím, temperamentem a lpěním na sílu argumentů odpovídal na vše, nač byl dotázán. Ani jednou se neodvolal na své nezadatelné právo, že by raději neodpovídal…

Ve dvou dílech se například dozvíme, jakým byl Jaroslav Hřebík hráčem, co si myslí o práci novinářů, co považuje za svůj největší trenérský úspěch, jak vidí své působení ve Spartě i mnohé další. Náš web dostal interwiev nebývalého rozsahu, kdy se původně plánovaná pětačtyřicetiminutovka proměnila ve více jak „stodvacetiminutovku“. Trenér Jaroslav Hřebík celý článek autorizoval a přineseme jej návštěvníkům webu Saprta Forever ve dvou částech.

Nakonec je nutno podotknout, že trenér Hřebík věnoval svůj čas nám – fanouškům nejlepšího a nejúspěšnějšího klubu v zemi, bez podmínek před, v průběhu, ale i po rozhovoru. Proto by redakce velmi ocenila, kdyby si i příspěvky pod článkem zachovaly vysokou míru serióznosti a věcnosti, aby nemusely být mazány, či dokonce možnost příspěvků úplně zrušena.

ČÁST 1

Jako trenéra vás zná nejspíš celá republika, ale málokdo ví jestli jste fotbal vůbec někdy hrál.

Fotbal jsem samozřejmě hrál, mj.za Viktorku Žižkov, Duklu Praha, Škodu Plzeň, ve které mě vedl Tomáš Pospíchal.

Jakou nejvyšší soutěž jste hrál?

První ligu právě v Plzni pod Pospíchalem.

Kdy to bylo a jaký post jste hrál?

Pokud si dobře pamatuju, bylo to asi rok a půl v letech 1975 – 76. Hrál jsem v útoku, teda stejně jako kdysi Pospíchal a byl jsem docela rychlý… Troufnu si tvrdit, že mě trenér Pospíchal měl docela jako oblíbeného. V této souvislosti se o mně asi moc neví, že mě v době, kdy jsem byl v Dukle, docela dost chtěla i Sparta. Bohužel se mi postavilo do cesty vážné zranění…

Kdy jste skočil na druhý břeh, tedy z hráčského na trenérský?

To bylo v roce 1983, hrál jsem divizi za Benešov a nikoho neměli, tak mi nabídli pozici hrajícího trenéra, takže ve smyslu otázky to tak úplný přeskok z jednoho břehu na druhý nebyl.

Začínat s trénováním hned v divizi, to jste už musel mít nějakou průpravu – kvalifikaci, tzn.že to asi nebylo okamžité rozhodnutí?

To určitě ne. Trénování mě začalo zajímat právě v době působení pod panem Pospíchalem v Plzni. To nejenom proto, že jsem mohl na vlastní kůži v praxi sledovat jeho způsob přípravy, koučinku, ale především proto, že jsme spolu bydleli v Plzni na dvougarsonce a když se vracel domů, do Prahy, mohl jsem se svézt s ním. Trávili jsme spolu fakt dost času a pochopitelně značná část toho času se věnovala fotbalu a debatám o něm. On si na mně dokonce zkoušel i různá cvičení apod., ale to už by bylo fakt na dlouho…

Měl jste někdy nějaký trenérský vzor?

Vzor ani ne, každý jsme jiný. Ale dost jsem sledoval třeba Václava Ježka při koučinku, kdy jsem si chodil sednout za jeho lavičku. Ale nakonec bych se vrátil asi zase k panu Pospíchalovi. To byl trenér, který měl pro mě úplně nadčasové metody a vnímání fotbalu vůbec, z hlediska přípravy, prostředků v ní používaných, způsobu hry, atd. Pořád vymýšlel něco, co by posunulo výkon týmu nad normální průměr nebo nad fotbalovou současnost, ve které pracoval. Ta nadčasovost mě pak do budoucna určitě zajímala nejvíc i v mém počínání. Vždycky jsem se snažil, aby moje mužstvo hrálo něco víc, než hrají ostatní. Když se ještě vrátíme k tomu nějakému prvnímu momentu, kdy mě zaujalo trénování jako forma přípravy konkrétního způsobu hry mužstva, přiřadil bych to asi k článku (tuším že ve Stadionu) o týmu AC Milán, někdy v osmdesátých letech, které mělo šňůru dvaasedmdesáti zápasů bez prohry. To mě zaujalo a chtěl jsem přijít na to, proč to tak je, čím něčeho tak mimořádného mohli dosáhnout.

A dospěl jste k něčemu?

S těmi informacemi to bylo v té době horší. Přesto se mi povedlo sehnat kazetu s jedním zápasem a na tom jsem si „bádal“. Na tom úspěchu AC Milán měl největší zásluhu Arrigo Sacchi, který přišel s obrannou linií v řadě, což byla taková docela fotbalová revoluce, která se navíc prvně udála bez do té doby běžného podnětu, tedy změny pravidel. Byl to zásadní skok ve vývoji fotbalu.Pak jsem chtěl vždycky i já posunout mé mužstvo výš a dál, směrem, kterým se ten fotbal vyvíjel…

Koho považujete ze nejlepšího trenéra u nás?

Tak mohu posuzovat jen ty trenéry, které trochu víc znám... hrozně jsem uznával Ježka. Ale zase bych musel jmenovat pana Pospíchala i když takový ty jeho metody, spíš takový ty lidský, byly trošku jiný než… teď (v současnosti) už by je použít nemohl, ale v té době přinášely úspěch. Za trenéra desetiletí jsem naposledy volil Karla Brücknera.

Položím vám tři krátké kontrolní otázky. Zajímalo by mě, jestli poznáte autora citátu a pak jestli s ním souhlasíte.
Trenér není zodpovědný za výsledky, ale za předváděnou hru ano…

To už jsem slyšel. Nevzpomenu si ale kdo to řekl… navíc myslím, že trenér je standardně zodpovědný i za výsledky.

Řekl to Zdeněk Zeman, někdy v době, kdy působil v Laziu.
Další citát: Důležité je vědět co naučit, jak naučit a hlavně naučit, jinak je to jen kecání.

Jo, souhlas… to říkám i já.

Já to mám od Karla Brücknera, datováno pár let zpátky…

Poslední: Jarda Hřebík je zlej frajer.

Mno, to řekl Csaplár.

Víte proč to řekl?

Jasně… to vzniklo když hrál Liberec s Jabloncem a prohrál 3:0. Petr Johana pak po zápase řekl něco ve smyslu, jak mohli prohrát s takovýma nekopama… a já ten výrok ve studiu komentoval. Načež Pepík to vzal asi jako nějaký útok na mužstvo nebo tak nějak a řekl to.

Vyříkali jste si to pak nějak? Vždyť jste vlastně reprezentační kolegové – dneska.

Ne ne, nic k mi k tomu nikdy neřekl… nějak to jakoby vyšumělo. Ale jsme v pohodě.

Jak byste se charakterizoval?

Jsem spravedlivý. Dbám na spolupráci a konstruktivnost.

Co se vám vybaví, když se řekne AC Sparta Praha?

Zážitek z dětství. Asi v deseti letech jsem jel s tátou do Plzně na Spartu na motorce, měli jsme nehodu a přijeli tam špinaví a pochopitelně pozdě... to je co mě asi napadne první.

Vybaví se vám něco při názvu Sparta Forever?

Webové stránky fanoušků… znám je zejména z doby svého druhého působení ve Spartě, to jsem je navštěvoval celkem často.

Co jste tam nacházel?

Docela i pěkné a fundované články

Co si obecně myslíte o fanoušcích Sparty?

Jsou velmi oddaní, ale občas moc nerozumím tomu, že dokážou být sami proti svému klubu, a tím teda i sobě.

Jak dopadnou dostihy o mistrovský titul? Věříte víc Plzni nebo Spartě?

Už v době, kdy měla Plzeň dvanáctibodový náskok jsem do novin řekl, že si myslím, že titul vyhraje Sparta, protože má nejlepší obranu. A dodal jsem i, že sestoupí Brno právě z opačného důvodu…

Hraje ve fotbale nějakou roli štěstí?

Určitě.

Co považujete za svůj největší trenérský úspěch?

Nepochybně Spartu 2001/2002

Budete ještě někdy trénovat ligový tým?

To si popravdě nemyslím.

Podzim 2001 byl jackpot a nebo logický výsledek vaší práce?

Kdyby to byl jackpot, tak se ty výsledky nepovedou opakovaně.

Co stálo v cestě tomu, aby to fungovalo i na jaře 2002?

Tak ono na jaře to v podstatě fungovalo dál. Problémy se vyskytnou vždycky. Potíž je, že do toho fotbalu vstupuje strašně vlivů. Ať jsou to média, agenti, atd., ale tam přece nebyl žádnej problém. My jsme pouze klesli v tabulce na druhé místo o bod po zápase v Jablonci, ale bylo to v době, kdy jsme porazili Porto s Mourinhem a navíc měli před sebou mj. třeba i derby. Podle mě, a to není nějaké alibi, se vždycky hlavně přes média drží nějaký směr… My i když jsme hráli docela dobře, tak já nebyl nikdy nijak oblíbený, a ani jsem se o to nijak nesnažil. Ale to, jestli tím, že Sparta hrála dobře, vydělalo se docela dost peněz i na těch pozdějších transferech, se vůbec nebralo v potaz, a proti tomu co jsem se snažil dělat, byl přes média stále vyvíjený zbytečný a enormní tlak.

A kdo za tím tlakem podle vás stál?

Bohužel byla mnohem větší snaha, aby ten tlak byl, než naopak. Vždycky je to otázka peněz.. Tzn.lidí, kteří jsou na tom nějak zainteresovaní, očekávají nějaký zisk. Já jsem jako trenér s nikým jejich hru nehrál a byl jsem de facto neovlivnitelný. Pochopitelně když někomu „kazíte“ jeho očekávatelné obchody, zisky, tak to vyvolá u těch lidí nespokojenost…

Asi lze dojít k závěru, že existují trenéři, kteří jsou ke „spolupráci“ třeba ochotnější.

Já nemůžu za nikoho mluvit. Ale když byl na mě vyvíjený tlak, abychom koupili nějakého hráče, tak jsem se doopravdy snažil, aby ten hráč byl pro Spartu přínosem. Když jsem takového přesvědčení nenabyl, tak jsem dělal všechno pro to, aby se nekoupil. Samozřejmě to jako trenér neovlivníte, protože nejste majitel klubu, ale tu snahu jsem měl.

Ono to má souvislosti i s tou druhou etapou mého působení ve Spartě. Tenkrát se hrálo kvalitativně velmi dobře. Dá se říct, že ten fotbal byl nadčasový, protože už měl znaky současného fotbalu, který se hraje (presink, organizovaná hra - principielně dodržovaná). Ve Spartě jsme byli vlastně první, kdo se čtyřčlennou obranou v řadě, pružnou hrou, a navíc s presinkem, hrál. Takže já jsem se snažil, aby ti fanoušci něco věděli o tom co chceme hrát, jakým způsobem co chceme praktikovat a jestli se nám to teda daří nebo nedaří. Prostě jsem měl snahu do toho ty fanoušky vtáhnout. To byl důvod, proč jsem o tom při každé příležitosti mluvil. To nebylo žádné vytahování. Prostě jsem chtěl, aby ti fanoušci byli dostatečně vzdělaní, aby existovala možnost konfrontace – chtěli jsme hrát to a to - hráli jsme to, nehráli jsme to. Tak jsem mluvil o tom způsobu hry, o těch blocích, o presinku, o basketu, ze kterého jsme přenesli věci do fotbalu, a ono se to dařilo.

Bohužel ale tím, že to v Česku bylo fakt nadčasové, tak u hodně lidí evokovalo negaci. Místo aby se kvitovalo kolik se toho povedlo nového, tak se hledalo vždycky něco, co se třeba náhodou nepovedlo, zveličovalo se to, medializovalo se to a útočilo se tím… A to má pochopitelně vliv na mužstvo, na klub a na všechno.

Když se vrátíme k zápasu na podzim 2001 s Realem, resp. vaší pozápasovou kritiku Radka Slončíka a jeho vině na třetím – rozhodujícím gólu, udělal byste to i dneska?

Jo (rezolutně).

Ta kritika byla pravdivá, o tom není a nebylo sporu, ale jde mi o to, jestli by neměla zůstat spíš v kabině.

Neměla, fakt ne. Vezměte si to takhle – média na mě nějakým způsobem útočila. Takže já, protože jsme hráli tehdy úplně novým způsobem hry, tak před zápasem v televizi vysvětluju jakým způsobem a co budeme chtít hrát, aby se tomu rozumělo. Navíc i po zápasech konkrétně Ligy mistrů byly druhý den tiskovky, kde jsem třeba hodinu vysvětloval, co se mělo hrát, kde byly chyby, kreslil jsem situace… prostě jsem chtěl, aby tomu i ti novináři rozuměli. Aby pochopili ten nový způsob naší hry a přál jsem si, protože jsem věřil, že to je správná cesta, aby se tak u nás začalo hrát plošně…

Ale zpátky k tomu Radkovi. Jsem i dneska přesvědčen, že jsem si to vytknutí chyby k němu mohl dovolit právě v kontextu toho, že jsem před zápasem vysvětloval co a jak se má hrát a on to prostě neudělal. To tam prostě muselo být. Zase ale proč z toho vznikla taková aféra. Šlo totiž o Radka Slončíka, kterého tady všichni považovali za nejlepšího fotbalistu v Čechách a všichni chtěli, aby hrál od začátku. Já ho jako nejlepšího fotbalistu (dovednostně) bral taky. Já přece nejsem blázen, abych na sebe jen tak nechal křičet lidi – dej tam Slončíka! Tak jsem se snažil ho připravovat tak, abych ho co nejlíp využil pro tým, ale aby taky současně on byl týmu prospěšný. Takže ho učíte, vysvětluju mu co má dělat, posílám ho na hřiště, znova mu to opakuji – Radku je to jasný? Nevadí, že něco zkazíš, ale pak se vždycky musíš vrátit tady do toho prostoru, je to jasný? Odpověď: jo jo, jasný. Já ho pošlu na hřiště a Radek Slončík to od první minuty neplní! Tak já na něj trošku křičím, ale dobře byl blízko, tak jsem na něj křičel. Těsně před tím gólem už jsem na něj křičel hodně, protože on přesně dle toho, jak byl zvyklý, si zpátky v klidu klusal. To je pro mě něco nepochopitelného. Vždyť to trénujete, pak ho na to upozorňujete… on vás ujistí, že ví a pak si to jede stejně po svém.

Po tom zápase to bylo takto, já si to dobře pamatuji – mě ten gól strašně mrzel, a když přišla otázka na třetí gól, tak jsem řekl, že se v podstatě zlobím na Radka Slončíka, protože věděl co má dělat, a ten gól jsme dostali proto, že on se do tohoto prostoru nevrátil. Ale on se tam mohl vrátit – podívejte se, vždyť on jde chůzí. Kdyby se vrátil, tak ten gól nepadne. A to bylo zase v rámci toho vzdělávacího procesu, jak už jsme o něm mluvili.

Konec 1. části.