Při čtení Bombitova referátu z vítězné soutěžní premiéry proti Sarajevu, jsem se plný radosti rozhodl poslechnout jeho výzvu, týkající se webu na konci článku, a přispět svým malým dílem k fotbalovému čtení. Jako velký fanoušek Sparty a statistiky jsem si vybral jednu ze svých, doma vedených sparťanských statistik a přetavil ji v článek. Jak už je z nadpisu zřejmé, pokusím se o menší shrnutí úspěšných i těch méně úspěšných působení cizinců v rudém dresu. Ačkoliv ne všem se zamlouvají úspěšní cizinci ve sparťanském dresu, je nutné si uvědomit, že ve většině nejlepších klubů na světě to bývají právě ti cizinci, kteří vnáší do hry ten rozdíl mezi ostatními a nejlepšími ve svých zemích.

První dobrodruzi v rudém dresu

V ranném období Sparty se v ní točilo, i na dnešní poměry, hodně hráčů převážně československých, ale už i v této době se našli první dobrodruzi, který zakusili, jakým pocitem je obléknout rudý sparťanský dres. Jména jako Adolf Patek (Rakousko, ve Spartě 1926 - 1932) nebo Géza Kalocsay (Maďarsko, 1932 - 1937) již dnes mnoho neřeknou ani těm nejvěrnějším Sparťanům (pravdou je, že ani já o těchto jménech téměř nic nezjistil, chtělo by to, zeptat se pamětníka). Avšak jméno Alfréd Schaffer (Maďarsko) už je přece jenom známější. Útočník, který byl ve své domovině přezdívaný „goalkiraly“ neboli „král gólů,“ přišel do Sparty v roce 1922, ale svou pověst během půlročního angažmá pražskému publiku nedokázal. O tři roky později se Alfréd vrátil a už zde nějakou gólovou vzpomínku zanechal, mimo jiné i v tehdejším Středoevropském poháru.

„Ten nejlepší“ však měl na Spartu teprve dorazit. V roce 1930 přišel do Sparty z královského belgického klubu Beerschot útočník, který se zapsal až do dnešních dnů jako nejlepší cizinec, který kdy za Spartu hrál. Nebyl jím nikdo jiný než belgický forvard Raymond Braine (1930 – 1936). Braine se stal miláčkem sparťanských tribun a se svými 128 góly ve 106 ligových zápasech zanechal v Čechách velmi krásnou vzpomínku. O belgickém útočníkovi pojednává na stránkách SF samostatný článek: Rudá legenda - Raymond Braine

Nesmím zapomenout ani prvního trenéra zpoza hranic, který se na lavičce objevil. Byl jím anglický trenér Johnny Dick, který Spartu trénoval v letech 1919 – 1923 a 1928 – 1932. Bohužel se o jeho osudu nedochovaly do dnešních dnů žádné informace.

S koncem první republiky skončila na Spartě na dlouhá léta angažmá cizinců (pokud nepočítáme Slováky, kteří v té době cizincema nebyli).


První zaoceánští

V listopadu 1989 proběhla, jak všichni víme, sametová revoluce, která ukončila padesátiletou vládu komunistické strany v tehdejším Československu. Po Mistrovství světa 1990 se o takovou menší revoluci pokusili i na Spartě. Letenský klub posílili Steve Trittschuh (USA) a Timothy Mwitwa (Zambie). Americký stoper a africký záložník sice ukázali schopnosti šikovných fotbalistů (Trittschuh se zapsal do paměti i díky své jediné ligové brance do sítě Slavie Praha). Jenže v postsocialistickém Československu, kde téměř nikdo neuměl anglicky a profesionalita s komunikací zatím nebyly na vysoké úrovní, naděje na úspěšnou kariéru moc velké nebyly. I proto jejich angažmá po chvilce skončilo a vrátili se do domovského Tampa Bay, respektive Kabrwe Warriors.

Timothy Mwitwa v roce 1994 ve věku 25 let zahynul při pádu letadla, které převáželo Zambijskou reprezentaci z vítězného zápasu kvalifikace Afrického mistrovství na ostrově Mauritius. Zemřelo tehdy 18 reprezentantů Zambie. Odpočívejte v pokoji.


Slovákům tu pšenka kvete

Od svého vzniku v roce 1893 do rozpadu ČSFR byli Čechy a Slovensko součástí jednoho státního celku (nepočítám-li Slovenský Štát za 2.SV), proto do roku 1993 nepočítám slovenské bratry jako cizince. I od tohoto roku mi to přijde zvláštní, ale budiž. Není proto divu, že nejúspěšnější národnost v letenském dresu je právě ta slovenská. I když to bude hlavně tím, že jich tu bylo nejvíce, protože zdaleka ne všichni byli úspěšní.

Bezprostředně po rozpadu Československa působili ve Spartě Jozef Kožlej (1993 – 1994) a Peter Gunda (1993 – 1996). Oba v našem dresu odehráli lepší i horší zápasy, ale významnou vzpomínkou se nestali. To samé se dá říci i o následujících hráčích, kteří přišli po nich, ať už to byl Vladimír Cifranič (1997), Marián Lalík (1997), Miroslav Sovič (1998 – 1999) nebo brankář Ivan Ondruška (1996). O moc lépe se nevedlo ani útočníkům Martinovi Prohászkovi (1999 – 2000) a Peteru Babničovi (2001 – 2003). Za úplně zbytečné dnes působí působení Szilárda Németha (1997). Nejenže tento slovenský talent, který stál Spartu víc než 35 milionů korun, nedal jediný gól, ale odehrál jen osm ligových zápasů a byl na tom mizerně s kondicí. Jeho následující kariéry, kdy hrál například za Middlesbrough, musela být šok pro všechny lidi v tehdejší Spartě (otázka je, jestli byla chyba skutečně jen u Németha nebo u trenérů/vedení Sparty, každopádně to už dnes nezjistíme).

Čest slovenského cechu hodně pozvedává Vladimír Labant (1999 – 2001, 2003 – 2004), který přišel z konkurenční Slavie. Kdo ví, kam až by kariéra krajního obránce s výbornou levačkou mohla vést, nebýt jeho spoluhráčem Petr Gabriel, který ho nechtěně vážně zranil, shodou okolností v zápase se Slavií. Společně s Vlado Labantem se o nebezpečí z levé lajny staral záložník Rastislav Michalík (2001 – 2004). Oba se podíleli na báječném podzimu v Lize Mistrů 2001/2002. Dalším do party byl bojovník a srdcař Martin Petráš (2002 – 2005), který nepatřil k nejlepší fotbalistům na našich trávníkách, ale bojovník byl jeden z největších. Však také během svého posledního půlroku na Spartě, během podzimu 2005, nosil obraný univerzál i kapitánskou pásku. Nepříliš výraznou stopu zanechal další levý bek Marek Čech (2004 – 2005). O to překvapivěji se jeho kariéra vyvinula dál, když přestoupil do FC Porto.

V dalších letech se dokázali za Spartu prosazovat záložník Karol Kisel (2005 – 2009) a obránce Radoslav Zabavník (2006 – 2008). Dále zde dlouho působil, ale téměř nehrál, kdysi velmi talentovaný záložník Tomáš Kóňa (2006 – 2008). Jako epizodní, se dají nazvat působení Michaela Haneka (2006), Juraje Ančice (2007), Miloše Brezinského (2007) či Mariána Hada (2008) nebo naposledy Juraje Pirosky (2009).

V posledních letech zanechaly výraznější stopu Igor Žofčák (2008 - 2011), brankář Matúš Kozáčik (2009 – 2011), „přeběhlík“ ze Slavie, který při zranění Jaromíra Blažka, pomohl týmu k titulu v roce 2010, a především Juraj Kucka (2009 – 2011), který během svého krátkého působení mnohokrát rozhodl o bodech a výborně se zpeněžil. Navázat na ně se teď pokoušejí útočník Miloš Lačný (2010 - ?), záložník Róbert Valenta (2009 - ?), letní posily záložníci Martin Juhar s Peterem Grajciarem a brankář Luboš Kamenár. Na svou šanci zatím čeká i Milan Jurdík, nadějný útočník, který v současné době hostuje v Příbrami.

Slovenských fotbalistů bylo ve Spartě vzhledem ke společné historii a snadné aklimatizaci vcelku hodně. Více než třetina všech cizinců co kdy ve Spartě působili, ale ne pokaždé se zde dokázal rozvinout jejich talent. Ale to platí pro hodně mladých talentů ve Spartě…


Bratři Slovani

Stejně jako u slovenských fotbalistů se dá i u ostatních slovanských fotbalistů předpokládat snazší aklimatizace. Opak je však ve většině případech pravdou.

Prvním z nich byl v památné sezóně 1991/1992 Srb Dejan Joksimovič (1991 – 1992) a ačkoliv naskočil do několika zápasů (jako náhradník i do slavného domácího vítězství nad Barcelonou), po sezóně jeho hostování skončilo a srbský záložník zamířil do španělského Luga. Další soutěžní ročník ho vystřídal ukrajinský útočník Viktor Dvirnik (1992 – 1994), jehož angažmá lze hodnotit jako průměrné. Úspěch nezaznamenalo ani angažování dalšího Ukrajince Ruslana Ljubarského (1996). Dalším příkladem, že nepovedené angažmá ve Spartě v žádném případě neznamená zkaženou kariéru potvrdil i Chorvat Ivica Križanac (2000), který za Spartu odehrál jen jediný zápas a poté byl dlouhou dobou oporou Zenitu Petrohrad. Úspěšnější nebyl ani druhý Chorvat v dresu Sparty, útočník Danijel Cesarec (2002 – 2003), který se taktéž po svém odchodu prosadil a nastřílel dost gólů v řeckých soutěžích.

Úspěšná nebyla ani roční anabáze černohorské bratrské dvojice útočníků Igora a Vladimira Gluščevičů v sezóně 2003/2004. Především Igor Gluščevič, který během své kariéry nastřílel v holandské a španělské lize dohromady kolem stovky gólů, nepřesvědčil širokou veřejnost. Sympatický člověk se však vryl do paměti svým kuriózním gólem v předkole Ligy Mistrů na hřišti Vardaru Skopje, kdy nečekal na píšťalku k rozehrání přímého kopu a napálil míč rovnou za záda bezmocného brankáře, který si teprve stavěl zeď. S dvojicí bratrů z Černé Hory dorazil na letnou i srbský levý bek Mirko Poledica, který byl v polské lize hodnocen jako jeden z nejlepších levých obránců. Ve Spartě však po dobré přípravě vyhořel hned v prvním soutěžním zápase .V již zmíněném předkole proti Vardaru neuhlídal útočníka soupeře při prvním inkasovaném gólu a pak svůj výkon korunoval červenou kartou. Po skončení ligového ročníku se vrátil zpět k našim severním sousedům do týmu Legia Warszawa, ale zápas s Vardarem ho musel velmi zlomit, protože na svou formu před tímto zápasem už nikdy později nenavázal. V Srbsku byl však v roce 2009 zvolen za předsedu tamní hráčské asociace.

Hned po trojici z bývalé Jugoslávie, měl do Sparty nakročeno v létě 2004 chorvatský stoper Zoran Mamič, o kterého velmi stál tehdejší kouč František Straka, ale jeho angažování nakonec neposvětilo vedení. Bosenský útočník Avdija Vršajevič, kterého pro Spartu objevil Jiří Plíšek, si vyzkoušel v roce 2007 letní přípravu, ale ani on se nechytil. Okamžitě putoval na hostování do Kladna a posléze pryč z české ligy.

V následujících letech se marně pokoušeli prosadit dva talentování slovanští fotbalisté, kteří působili v mládežnických reprezentacích svých zemí. Tím prvním z nich byl Slovinec Nejc Pečnik (2008), který si ve Spartě příliš nezahrál a podle slov GSM Chovance si za ni ani moc zahrát nechtěl. Je to škoda, protože dnes dokazuje, že z něj vyrůstá opravdu kvalitní fotbalista. Tím druhým talentem byl ruský útočník Alexander Prudnikov (2009). Jeho působení ve Spartě bylo podobné případu Pečnik a dnes Saša bojuje v útoku Machačkaly společně s bývalým sparťanem Janem Holendou.

Rudým pomohl v době, kdy byli zranění Kucka a Kladrubský, i bývalý běloruský kapitán ruské Samary Denis Kovba (2009 – 2010). Ačkoliv na podzim v některých zápasech pomohl, na jaře se bývalý reprezentant své země neobjevil ani v jednom utkání a v létě se pak vrátil zpět do Samary.

Pověst chorvatských i slovanských fotbalistů v rudém dresu od zimy 2009 zvedá obránce Manuel Pamič, který od svého příchodu obývá levou stranu obrany v základní sestavě Sparty. Jedná se o dříče, který je sice občas trochu splašený, ale taky spolehlivý a neúnavný, navíc si Spartu podle svých slov zamiloval. Od zimy 2011 pomáhá zvedat chorvatskou čest v rudém dresu i útočník Andrej Kerič, který předtím několik sezón táhl Liberec.


Afrika se rozjíždí pomalu

Prvním africkým fotbalistou v dresu Sparty byl již zmíněný Zambijec Timothy Mwitwa. Jako druhý se pokoušel ve sparťanském dresu prosadit kamerunský stoper a vítěz Olympijských her 2000 v Sydney Patrice Abanda (2000 – 2004). Zpočátku za trenéra Haška hrál pravidelně, ale po jeho odchodu, to byl konec i pro Patrice. Téměř tři čtvrtě roku po svém posledním ligovém startu si zahrál Ligu Mistrů na hřišti Realu Madrid a další dva roky poté si ještě jednou zkusil ligu v rudém dresu. Poté odešel na hostování do Drnovic, ze kterých zamířil do Teplic. Další kroky bývalého talentovaného hráče vedly z české scény směrem Balkán.

Dlouhou dobu potom trvalo než se dokázal prosadit další africký hráč do ligového mančaftu. Povedlo se to až útočníkovi z Pobřeží Slonoviny Bonymu Wilfriedovi (2008 – 2011). Přes krátkou aklimatizaci v béčku se dokázal prosadit a postupně se stát oporou. Jako jeden z mála cizinců v české lize si dokonce zvládl vybojovat i pozvánku do seniorské reprezentace své země a naučit se dobře česky. Bonyho bilance se zvedala každým rokem a kdo ví, zda by časem nešel ve stopách Raymonda Braina. Avšak dnešní doba je trochu jiná a Bony se solidně zpeněžil.

Vydařená práce s Bonym otevřela vrátka dalším africkým hráčům a Spartu posílili dva Kamerunci: obránce Bondoa Adiaba (2010 – 2011) a útočník Léonard Kweuke (2010 - ?). O půl roku později se k nim pak připojil třetí do party a to záložník Martin Abena (2011 - ?). Z této trojice už první jmenovaný skončil, ale Léonard Kweuke pokračuje v laťce nastavené Bonym (z hlediska procentuální úspěšnosti, už tuto laťku posunul výš). Oba tím dokazují, že když se s africkými hráči správně pracuje, tak i u nás se mohou prosadit a být oporami týmu, a oba také v české soutěži získali ocenění pro nejlepšího cizince.


Západní návštěvy

V dresu Sparty zkoušelo štěstí i několik hráčů pocházejících ze zemí západně od našich hranic.

Tím prvním však nebyl hráč, ale trenér. V roce 1995 usedl na lavičku Němec Jürgen Sundermann, který vedl Spartu v deseti zápasech, z nichž osm letenští vyhráli a dva prohráli. Poté co ho na lavičce nahradil Josef Jarabinský, odešel do VfB Stuttgart.

Tou první hráčskou západní neslovanskou návštěvou byla argentinská hvězda libereckého dresu, která přijala roku 2000 nabídku Sparty a Leandro Liuni Lazzaro (2000) se tak stal prvním Jihoameričanem, který kdy oblékal rudý dres. Netrvalo to však dlouho, co nás zase opustil. Po půl roce ve Spartě zamířil do italské Salernitanie. Na stará kolena ještě nedávno solidně pálil v argentinské lize.

V roce 2004 měla Sparta smělé plány na post levého obránce, ale oslovení francouzského hráče Bayernu Mnichov Bixente Lizarazua ani pozdější lákání portugalského reprezentanta Rogéria nemělo u zmíněných hráčů lákavou odezvu.

V zimě 2006 se vedení Sparty netajilo záměrem přivést do týmu zahraničního útočníka. Poté co padaly jména jako Fredi Bobic nebo Steffen Iversen se Spartě nakonec upsal švýcarský útočník Mauro Lustrinelli (2006). Ačkoliv jeho angažmá nedopadlo úplně podle jeho představ, dokázal, že góly dávat umí (jeden z nich stihl dát po 11 sekundách zápasu), a že je to skutečný profesionál, jakých by mělo být ve světovém fotbale mnohem víc, ať už svým přístupem, nebo tím, jak se okamžitě začal učit česky. Za Spartu stihl dát šest branek, protože se po roce vrátil do rodné země, aby byl na očích reprezentačním trenérům a více nastupoval do zápasů.

Rok 2006 přivedl do Sparty i posilu ze slavné Barcelony. Jednalo se o francouzského talentovaného středopolaře Ludovica Sylvestreho (2006 – 2007), který se však s příchodem trenéra Bílka moc neprosazoval a Spartu opustil. Přes Plzeň a Mladou Boleslav se dostal do anglického Blackpoolu. Roku 2006 se ve Spartě pokoušel prosadit i Kanaďan Dave Simpson, jenž však šanci nedostal a putoval na hostování. Po skončení smlouvy se vrátil do maďarské ligy, aby se přes Tchaj-wan dostal domů do Kanady.

Na jaře 2008 u nás zkoušel štěstí kanadský stoper známý z angažmá v Mostě Andrew Hainault (2007). Příležitost dostal ve dvou zápasech, místo vykartovaného Řepky, ale nahradit ho ani zdaleka nedokázal a jeho angažmá po půl roce skončilo. V současné době působí ryšavý zadák v americkém Dynamo Houston.

O další rok později zkusil štěstí velmi vychvalovaný hráč se zkušenostmi z anglické Premier League v dresu Blackburnu, německý levonohý záložník Sergio Peter (2009). Údajně s levačkou a technikou, jakou jsme ještě neviděli, a tak to nakonec i zůstalo. Za svůj půlrok ve Spartě stihl naskočit do dvou ligových zápasů, onemocnět a přibrat :-)

Angažmá, které vyvolalo nejednu diskuzi a rozdělilo sparťanský národ na dva tábory, přišlo od našich jižních sousedů. Rakouský obránce případně defenzivní záložník Niklas Hoheneder (2009 – 2011) sice měl svůj podíl na titulu z roku 2010, ale jeho nejistota když měl míč u nohy vystrašila nejednoho fanouška. Nicméně věřím, že kvalitu má a třeba jednou dokáže, že jsme se mu někteří občas smáli neprávem.


Zkouška většinou jen zkouškou

Když se ze Sparty dostane informace, že je na zkoušce nějaký cizinec, většinou můžete být v klidu. Posilou se nestane.

V roce 2003 byli na zkoušce tři ofenzivní hráči ze zahraničí: Christopher Greer (USA), Michael Helelgbe a Asamoah Gyan (oba Ghana). Američan Christopher Greer šokoval všechny svou rychlostí, ale také bylo zjevné, že na profesionální fotbal není takticky vyspělý. Ghaňani se sice líbili, ale podle pravidel FIFA byli mladí na přestup do Evropy. Vrátili se domů a časem se na ně a na jejich avizovaný případný přestup zapomnělo. Zatímco Greer a Helegbe ani po neúspěšné zkoušce neměli moc úspěšnou fotbalovou kariéru, u třetího do party tomu tak již nebylo. Ghaňan Asamoah Gyan dokázal, že na světový fotbal má, a tehdejší vedení si pak možná drbalo hlavu, že na něj zapomnělo. Možná je to trochu i dobře, protože si nedovedu představit, jak by ho fanoušci jiných českých klubů nazývali po MS 2006, kdy vstřelil branku do sítě České republiky.

Stejný osud měla i zkouška brazilského ofenzivního fotbalisty Oliveiry Juniora, kterého zkoušel František Straka v létě 2004. Zajímavá historka se stala ještě půl rok před tím, kdy během zimní přípravy dorazil do Prahy brazilský záložník, jehož jméno se mi bohužel v pamětech nedochovalo. Původní plán byla několikadenní zkouška, ale z té nakonec sešlo. Vyděšený, psychicky zničený Brazilec, který přiletěl z jižanských veder, nedokázal opustit areál ruzyňského letiště, aby vkročil do pražské zimy, a tak se musel vrátit domů do tepla. Přibližně v této době, chtěl za Spartu nastupovat i slavný brazilský střelec Romário, kterého Praha učarovala a chtěl se zde chvíli usadit. Avšak vedení jeho sebe-nabídku odmítlo s tím, že už je příliš starý. Je to vcelku škoda, protože marketingově by se stoprocentně vyplatil, stejně jako by si připsal i nějaké branky. Navíc na Letné dnes mohla stát jeho socha oslavující hřiště a klub, v jehož dresu vsítil svůj tisící gól.

V roce 2007 testovala Sparta dánského záložníka Mikkela Jensena a zmíněného Němce Sergia Petera, ten se nakonec stal společně s maďarským brankářem Zoltánem Miskim jedinými hráči, kteří uspěli na zkoušce a posléze Spartu „posílili.“ Miski si však na rozdíl od Petera ligu za Spartu nikdy nezahrál. Celé své angažmá ve Spartě trávil na hostování v jiných klubech. Po skončení smlouvy se vrátil do Maďarska.

V létě 2010 pokračovali v ghanské tradici neúspěšných zkoušek záložník Enoch Kofi Adu a útočník Adeiku Quansah. Oba byli údajně kvalitní, ale zatím ne lepší než hráči z juniorky. Jejich případně angažování, které bylo zmíněno, se již asi neuskuteční, protože oba hráči už opustili svůj tehdejší klub OGC Nice. První jmenovaný dnes působí v dánském FC Nordsjöland a Quansah pak po skončení smlouvy odešel do ukrajinského Arsenalu Kyjev.

Zatím poslední hráči, které Sparta neúspěšně testovala, byli v létě 2011 kostarický záložník Daniel Valenciano Tico, který nakonec možná posílí Jablonec, a nejmenovaní Afričané (viz on-line rozhovor s Martinem Haškem na idnes.cz).

Je nutné uznat, že tito hráči, kromě Gyana, v pozdější kariéře neprokázali, že by měli nějaké extra kvality, uvidí se ještě u posledních tří zmíněných mladíků, zda naše vedení udělalo chybu nebo projevilo dobrou předvídavost.


Vede cesta přes mládež?

V případě Bonyho Wilfrieda tato cesta vyšla a pro ostatní to může být malé povzbuzení, ale je to bohužel zatím jediný případ, kdy hráč nejprve přišel do béčka, a až časem se vypracoval do základní jedenáctky.

V mládeži respektive B-Týmu působila už slušná řádka talentovaných zahraničních fotbalistů, ať už od dětství nebo přišli v mládežnickém věku. Dres áčka, je však pro ně stejně těžce obléknutelný, jako pro ostatní naše mladíky. Neúspěšně se už o to pokoušeli například Argentinci Guido Barreyro a Gonzálo Oliveira, Slovinec Anel Omerovič, Bosňan Enis Sadikovič, nebo bratr bývalého slávisty Tijanyho, tuniský záložník Aimen Belaid. Italský brankář Roberto Pelegrini zase zamířili za vzděláním na univerzitu Hofstra.

Uvidíme jak budou úspěšní naše současné naděje ať už Vietnamec Quan Mac Hong, Rus Kiril Golovko nebo španělský chlapec Leo Cavaliere. Jestli půjdou ve stopách Bonyho Wilfrieda nebo ve stopách neúspěchu většiny svých předchůdců. To vše ukáže čas


Když se chce, tak to jde!

Ačkoliv to může trochu vypadat, že Sparta je k cizincům nepřátelská, objevují se případy, že tomu tak není. Nejvíc se mi na angažování některých cizinců ve Spartě líbí, jejich hrdost na to, že hrají právě za Spartu. Ať už v případě Igora Gluščeviče, později například Maura Lustrinelliho a dnes Manuela Pamiče. Ti kluci jsou na to kolikrát víc hrdí, než mnohé české hvězdy, což je nejdůležitější. Hlavně v posledních letech se ukazuje, že když ta snaha je, tak se dá i v naší lize v pohodě prosadit, a že i ta hrozná čeština se dá naučit. A není pravda, že by všichni cizinci byli ve Spartě neúspěšní. Někteří doplatili na změnu trenéra, jiní na dobu svého příchodu a jiní zas na to, že už měli svá nejlepší léta za sebou. Povzbuzující však je, že se s těmito hráči začíná pracovat a neodcházejí po roce nekoncepční práce, kvůli špatně komunikaci, jako se to u nás dělo dřív a děje v Čechách i dnes v mnoha klubech (například Dembélé/Slavia nebo Cissé/Bohemians).

Říká se, že když je spolupráce hrozná, chyba musí být částečně na obou stranách, to pochopilo už i naše vedení a ukazuje se, že dobrý výběr hráčů a spolupráce na zlepšení u obou stran, přináší úspěchy. Manuel Pamič, Bony Wilfried nebo Leo Kweuke dokazují, že Raymond Braine nebyla jen předválečná výjimka. My si dnes můžeme přát, že s jejich pomocí Sparta zopakuje podobný úspěch jako v dobách, kdy belgický útočník dotáhl Spartu na místo nejlepšího týmu Evropy.


Zvaadha

PS: Jsem dvaadvacetiletý člověk a nepamatuji mnoho, proto mám ve svém přehledu nějaké nedostatky a budu velmi rád, když mi je pomůžete doplnit.


Celkový průběžně aktualizovaný přehled a informace o cizincích ve Spartě k náhledu a stažení zde: Přehled cizinců ve Spartě