Při jednom z přátelských posezení s kamarády v jedné z komořanských osvěžoven, myslím, že to bylo po přípravném utkání z Teplicemi, se mi dostaly do rukou svázané ročníky sparťanského „Občasníku velké rodiny přátel slavného klubu“ s názvem Spartaklub. Dříve narození jistě ví, o čem je řeč, pro mladší snad jen to, že ho vydával stejnojmenný spolek přátel Sparty, později nucený změnit jméno na Odbor přátel Sparty, jehož prvním předsedou byl režisér Martin Frič a který přinášel fanouškům Sparty informace z klubu, rozhovory s hráči, funkcionáři, legendami klubu, příznivci atd., byly v něm reportáže ze zápasů, nejen ligových a pohárových, novinky, vzpomínky, tabulky, statistiky, fotografie a spousta dalšího materiálu.

A to vše nejen z oddílu fotbalu, ale i z hokejové Sparty, z házené, cyklistiky, atletiky, rugby, volejbalu, košíkové a dalších sportů z rodiny Association Club Sparta Praha. Nejvíce prostoru bylo i tak jasně věnováno fotbalu a poté hokeji. Samozřejmě se obsah občasníku postupně času trochu měnil, stával se také poplatnějším své době, avšak to podstatné v něm zůstalo, láska ke Spartě.

Hodně fanouškům tento časopis moc neříká, další by si v něm rádi prolistovali, někteří ho třeba měli doma a někam se jim zatoulal atd, tak mne napadlo v této okurkové době, že bychom vám z něj mohli občas, nepravidelně, přinést přepsané některé zajímavé články, rozhovory, zajímavosti atd. Vzhledem ke stáří a ne moc dobré kvalitě tehdejšího tisku, či materiálu by bylo dost obtížné to třeba skenovat, tak snad vezmete zavděk aspoň tímto. Budeme se snažit to prokládat i nějakými zajímavými fotografiemi, i když kvalita je též nic moc.


Jelikož jsme v prvé řadě web fanouškovský, tak jako úplně první „opis“ vám přinášíme článek z pera fans Sparty ze září roku 1967.


Dvě zkušenosti – a každá jiná (Z kroniky sparťanských vlajkonošů)

I.

Pod heslem „Bude velká legrace, jdeme pěšky do Hradce“ se nás 47, z toho 4 dívky, schází v v sobotu 11.3. 1967 v Hloubětíně na pěší tůru do Hradce za Spartou.

Není to mnoho, všichni bez speciální přípravy, ale s velkým odhodláním a vůlí dojít. Výstroj je pestrá, snad až karnevalová, vlajek a trubek nepočítaně. Prostě každý podle své fantaze, ale i potřeby.

I když už zpočátku je nasazeno ostré tempo, je nálada výborná. Zpěv střídá zpěv. Nechce se myslet na to, co nás čeká. Velmi mile působí setkání se známými tvářemi kolem silnice. Někteří přinesli i občerstvení, jiní nás zase přišli „jen“ zkontrolovat. I televize projevila zájem, projevila zájem, pořizuje několik záběrů pro své diváky.

V 16:00 hod – Sadská, obklopena nekonečnými rovinami, kde každý km se zdvojnásobuje . Lidé nám fandí, zdraví. Jsou bohužel i takoví, co zvedají 5 prstů – nevadí. Tempo klesá, snad i nálada. Vznikají skupinky opozdilců, první úpravy obuvi. Svatý Petr, snad Sparťan, nám chce také pomoci, ať už jarním deštíkem, či větrem do zad.
V 18.00 hod. nás vítají lázně Poděbrady. Škoda jen, že zde neléčí nohy. Bylo by to již zapotřebí. Po hodinové přestávce, která svým občerstvením měla dodat nových sil, již skoro nejsme schopni pokračovat v chůzi, nohy dřevění.

S vůlí šlapat nás vychází jen 25, ostatní pokračují vlakem. Tma, která zahalila krajinu, zahaluje i naše zkřivené tváře, ale i nekonečnou dálku před námi. Z radia zaznívá hudba, snažíme se o zpěv, ale bez úspěchu. Dělíme se na skupinky, každý myslí na sebe, odpočívat se začíná častěji a vyskytují se i hlasi o – vzdání.

00.30 – Chlumec nad Cidlinou, město se známým rčením o sedlácích. Jejich osud si nechceme připustit. Přísloví „Dobří lidé nevymřeli“ se splňuje na každém „kroku“., neboť lidská ochota je bezmezná i v pozdních nočních hodinách. Vidina Hradce láká, i když chůze přestává být chůzí a stává se utrpením. Jeden km chůze – 10 minut přestávky. Tempo se mění v hlemýždí, lýtka bolí, nohy přestávají poslouchat. Radost způsobí osobní povzbuzení dr. Peška – Kádi, který s vedoucími funkcionáři Spartaklubu třikrát za noc přinesl občerstvení.

S nadcházejícím nedělním jitrem už i ti, kteří se statečně potýkají s kilometry, začínají věřit, že se do Hradce doplíží. V neděli v 7.00 hod. ráno se konečně po 18hodinové cestě objevuje Hradec Králové. Hurá!!!

Šest sparťanů, ač unavených a vyčerpaných, dokázalo, že ani 100 km pěší chůze není pro opravdového fandu překážka nepřekonatelná.





















II.

Po skončení ligového zápasu TRNAVA – SPARTA jsme odešli na hlavní tribunu místního stadionu, kde jsme chtěli pozdravit hráče Sparty. Byli jsme zde však napadeni domácí pořadatelem, který nás hrubě urážel. Když jsme na urážky nereagovali, vzpomněl si, že po skončení zápasu nemáme v prostorách stadionu co dělat, přestože přítomnost trnavských příznivců mu vůbec nevadila. Po slovních urážkách následovala fyzická násilnost. Nechtěli jsme vyvolávat žádné šarvátky a proto jsme se rozhodli, že stadion opustíme.

Cestou k hlavnímu východu byl náš kamarád Pavel Fiala neznámým trnavským příznivcem udeřen do obličeje. Pavel Fiala ztratil vědomí, byl námi odvlečen na hlavní třídu, kde se nám podařilo zastavit auto, které ho odvezlo do nemocnice. Celé této události přihlíželo nečinně 10 příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří nezakročili ani na naši žádost. V okamžiku, kdy byl Pavel Fiala již na cestě do nemocnice, zastavilo před námi auto s poznávací značkou B 40 308. Opět jsme žádali o vyšetření celé této události – bylo nám však odpovězeno: „S tímto nemáme čo robiťˇ, choďte domov!“. Příslušník nasedl do auta a odjel . Zašli jsme proto na obvodní oddělení VB , kde byl sepsán protokol . Do tohoto protokolu nám však odmítli napsat výše uvedené odmítnutí příslušníka VB.Toto prý si oni vyřídí mezi sebou. Napsali tam pouze historku, která se odehrála na stadioně.

Pavel Fiala zůstal s otřesem mozku v trnavské nemocnici na léčení.

Kromě této smutné události se s námi trnavští příznivci „rozloučili“ ještě napadením několika dalších našich kamarádů, kterým rvali vlajky z rukou a ukořistěné „trofeje“ před našima očima pálili. Podobné incidenty na slovenských hřištích nejsou bohužel pro nás ojedinělé….


autor: Jan Pik




















Tak toto bylo první nahlédnutí do historie skrz stará vydání Spartaklubu, jedno ze svědectví tehdejší doby. V budoucnu se snad můžete těšit třeba na dobové rozhovory s Janem Říhou, Marinem Fričem, Andrejem Kvašňákem apod, či na přepisy zajímavých událostí, reportáží, prohlášení, komentářů, názorů atd. Snad vás to zaujme :-)

taborita1