A máme tady další díl listování na stránkách Spartaklubu, „Občasníku velké rodiny přátel slavného klubu“. Dříve narození jistě ví, o čem je řeč, pro mladší snad jen to, že ho vydával stejnojmenný spolek přátel Sparty, později nucený změnit jméno na Odbor přátel Sparty, jehož prvním předsedou byl režisér Martin Frič a který přinášel fanouškům Sparty informace z klubu, rozhovory s hráči, funkcionáři, legendami klubu, příznivci atd., byly v něm reportáže ze zápasů, nejen ligových a pohárových, novinky, vzpomínky, tabulky, statistiky, fotografie a spousta dalšího materiálu. A to vše nejen z oddílu fotbalu, ale i z hokejové Sparty, z házené, cyklistiky, atletiky a dalších sportů z rodiny Association Club Sparta Praha.

Nejvíce prostoru bylo i tak jasně věnováno fotbalu a poté hokeji. Samozřejmě se obsah občasníku postupně času trochu měnil, stával se také poplatnějším své době, avšak to podstatné v něm zůstalo, láska ke Spartě.

Hodně fanouškům tento časopis moc neříká, další by si v něm rádi prolistovali, někteří ho třeba měli doma a někam se jim zatoulal atd, tak mne napadlo v této okurkové době, že bychom vám z něj mohli občas, nepravidelně, přinést přepsané některé zajímavé články, rozhovory, zajímavosti atd. Vzhledem ke stáří a ne moc dobré kvalitě tehdejšího tisku, či materiálu by bylo dost obtížné to třeba skenovat, tak snad vezmete zavděk aspoň tímto. Budeme se snažit to prokládat i nějakými zajímavými fotografiemi, i když kvalita je též nic moc.

V dnešním pokračování vám přinášíme rovnou tři články, abyste se v těchto mrazivých dnech měli čím zahřát, z let 1968 a 1969, věnované výstavbě nového stadionu Sparty na Letné v tomto období a sehrání zahajovacího utkání na něm. Vždyť co by byla přece Sparta a její fanoušci bez svého letenského chrámu, na kterém se vystřídaly generace legendárních plejerů? Víte třeba, že stačilo opravdu malinko a žádný nový stadion by se nestavěl? Tak příjemné čtení....


























Sparťanský stadion roste do krásy!

Náš letenský „krasavec“ se koncem září zazelenal. Někdo by se však měl při tom začervenat. Začervenat především proto, že byly vyřčeny termíny mnohé, ale přes počáteční předstih, splněny byly jen nemnohé. I za to je někdo odpovědný. Bohužel se snažíme v podobných situacích jít cestou nejmenšího odporu. Řekneme si, že pro výstavbu letenského stadionu byla ustavena komise výstavby a tudíž, že ona nese odpovědnost. Komise má svého předsedu a tedy on je hromosvod, on je viník. Jenže život není tak přímočarý jako naše myšlení – zvláště, když jde o někoho jiného.

Svoboda slova – to je nádherný pocit, že člověk může říct, co chce, ale také již méně nádherný, ale tím umocněnější pocit, který káže neříci to, co by se na první pohled zdálo zajímavé, odvážné, chytré, dokonce i senzační, ale co by nebylo z hlediska všespolečenského významu moudré. Proto ani my nemáme právo zjednodušovat problém výstavby našeho stadionu. Podle tabulí, které visely na ohradě stavby, má být výstavba hotova v květnu 1969. Tento termín se nám zdál neúměrný proto, že jde o Spartu. Působili jsme na citovou stránku zainteresovaných partnerů a podařilo se nám přehlušit u nich rozum. Výsledkem byl již známý kolektivní závazek, který opravňoval předsedu komise výstavby Ing Otakara Hodka vyslovit se pro termín: 1. Říjen 1968 – pro částečnou kolaudaci, která by umožňovala sehrání zahajovacího utkání a pokračování v lize na svém.

Kdybychom si provedli analýzu takzvané rekonstrukce sparťanského stadionu na Letné, vystopovali bychom nejméně tři velmi zajímavé fáze. Ta první – to bylo období příprav a hospodářského zajištění. Ta druhá – to bylo období, kdy se stavba rozběhla, ale stala se trnem v oku a bývalý president Antonín Novotný ve funkci předsedy NF, spolu s tajemnicí Kleňhovou-Besserovou žádali revizi původního rozhodnutí s podtextem zastavit stavbu a raději uhradit náklady, které byly již proinvestovány (šlo o několik milionů). Ta třetí – to bylo období, kdy se přestalo mluvit o rekonstrukci, kdy se sparťanský stadion začal uvažovat jako definitivní a práce se rozjely naplno.

V těch prvých dvou obdobích se projevil právě Ing. Hodek jako velký taktik a „rváč“ bez strachu a hany. Není nadsázkou, že nebýt jeho vytrvalosti a houževnatosti, jeho velké fundovanosti a kontaktů, možná, že bychom dodnes jen o sparťanském stadionu stadionu uvažovali. Dokonce se snad stále ještě dohadovali s hlavním architektem města Prahy, kde by asi mohl stát. V Troji? Na Podviní? V některé okrajové čtvrti města? Za tato období klobouk dolů před Hodkem. Za to mu patří nejvyšší sparťanské vyznamenání a největší vděk celé sparťanské rodiny.

Třetí období nám připomíná londýnskou bursu. Jednou jdeme nahoru a nadšeně tleskáme, jindy vykazujeme stav kolísavý, s tendencí dolů a jsme ochotni hádat se do krve. Vlivem emocí, bez aspektu na vážení oprávněnosti. Stadion přece nestaví žádná komise. Ta je se svým aparátem jen pomocným orgánem výboru jednoty a jakýmsi instrumentem investora. Stadion staví firmy. Ty tedy musí nést plnou odpovědnost za to, že dané slovo dodrží. A my je o to prosíme.

Opravdu prosíme! Prosíme je již dnes proto, aby se v březnu 1969 nemusel nikdo červenat. A když, tak radostí a hrdostí nad poctami, nad nadšením okamžiku, kdy do posledního místečka naplněný stadion skandovaně se bude domáhat aby „jeho“ mužstvo konečně vyběhlo na „jeho“ zelený trávník a hvizd rozhodčího zahájil novou – opět slavnou éru pětasedmdesátileté mladice – naší milované Sparty.

Sparťanský stadion roste do krásy. Je si jen přáti – a my věříme, že tomu tak bude – aby rostl a vzrostl do podvědomí sparťanské veřejnosti a stal se součástí podvědomí celé sportovní veřejnosti Československa jako stadion, na němž dojde k renesanci české kopané a bude trvale vrácena prestiž kopané pražské – kopané typicky železno-sparťanské.

autor: F. Sedláček





















A zase jedna starost za námi…!?!


Ve středu prošel nový sparťanský stadion na Letné zatěžkávající zkouškou. Většina sportovních novinářů je otitulovala „Pan stadion“. Budiž. Praha dostala tedy nový sportovní stánek, jímž je nadšena.

Přesto, že jsme několikrát žádali přátele i veřejnost, aby předávání části výstavby sparťanského areálu nebylo pokládáno za slavnostní otevření stadionu – nakonec tomu tak nějak bylo. I když ne oficiálně. Stalo se to především tím, že si tuo příležitost nenechaly ujít špičky – osobnosti našeho státního, hospodářského, kulturního a tím i sportovního života. Že se v hledišti sešli v podstatě všichni, kdo udávají u nás společenský tón, včetně národního umělce Jaroslava Seiferta, zasloužilých umělců Václava Vosky, Karla Hájka i Martina Růžka a celé plejády spisovatelů, novinářů, publicistů, výtvarných umělců, hereček a herců. A s nimi členové Sparty a Spartaklubu jako jedna rodina.

Když jsme se loučili se starým trávníkem, tlouklo nám srdce vzrušeněji citem. Slzy se draly do očí a každý z nás měl pocit jakési ztráty ideální povahy. Mizelo do nenávratna i kus našeho mládí. Když jsme očekávali první večerní osvětlení nového trávníku, tlouklo nám srdce rovněž poněkud vzrušeněji. Impulsem však byla nedočkavost a pohnutky rozumové. Trochu i hrdost. Sparta totiž opět předchází dobu, aby umožnila nejen české kopané využití v prostředí důstojném historických zásluh i progresívních tendencí – a na Letné. V prostředí tolikrát i během stavby torpedovaném…..

A jak se nám ten sparťanský kotlík plnil pestrobarevnou mozaikou halenek, svetříků i slapských roláků, bílých košil, kravat a společenských obleků – a hudba Sboru požární ochrany tak jako kdysi zpříjemňovala náladu – vzpomínali jsme na celu řadu těch, kdo se nedočkali. Je jich dost. Mezi nimi i první předseda Spartaklubu, národní umělec Martin Frič a řada dalších funkcionářů Sparty i Spartaklubu. Bylo nám jich opravdu líto. Tím větší radost se nás zmocnila, když na panenskou plochu vstoupili za doprovodu vojenské hudby reprezentanti čtyř sparťanských fotbalových generací a z moderně vybavené hlasatelské kabiny opět hlas Karla Purkyta sdělil, že ti, pro něž byla Sparta pojmem nejsvětějším, provedou symbolicky výkop: 81letý Václav Pilát, 74letý dr. Karel Pešek – Káďa, 60letý Oldřich Nejedlý a 36letý Jirka Tichý.

Patří už k charakteristickým vlastnostem Sparty, že věnuje zvýšenou péči mládeži. Proto je samozřejmé, že se v předzápase utkali žáci s dorostem. Ne tak samozřejmé je, že ti žáci potřeli dorost 2:1. Tím jakoby předznamenali hlavní utkání – přátelské utkání s Austrií Vídeň. I zde lepší mužstvo – Sparta – podlehlo 1:2. Ještě, že ta naše lidová moudrost se dá někdy použít jako balzám, který hojí. A tak jsme odcházeli sice vnitřně trochu rozladěni, nějak přiotráveni, ale s nadějí, že „první vyhrání z kapsy vyhání“.

To vše se stalo, když byl předsedou Sparty Antonín Uhlík, který též přednesl zahajovací proslov, úřadujícím místopředsedou Spartaklubu Alois Poledňák, předsedou oddílu kopané Josef Provazník a kapitánem prvoligového mužstva, vedeného trenérem Václavem Ježkem, Vladimír Táborský.

Za titulkem je uprostřed dvou vykřičníků bohužel i jeden otazník. Ono totiž není tak jisté, že ta starost je za námi. Spíše naopak. Každá dílčí kolaudace či přebírka svádí toho druhého partnera, aby začal chytračit. Aby třebas odvolal část, někdy i převážnou část pracovníků na jinou stavbu a snažili se jednáním věc protahovat tak dlouho, až zacpe jinde díru. To bychom však nechtěli. Třebas to nelze brát doslova – prozatím máme na Letná napůl potěmkinovu vesnici. Kulisu, kterou není radno obcházet z druhé strany. My však chceme celý a dokonalý areál, dokonce v termínech co nejkratších.

Prosíme proto všechny, kdo jsou za tom odpovědni: napněte všechny síly, aby nebyla propasena žádná lhůta, aby se neztratil ani jeden den, aby byl dodržen a zkrácen harmonogram výstavby naší Sparty. Okamžiky, které jsme již v novém sparťanském stánku na Letné prožili, stojí za každou námahu, za každé vypětí….ba i za oběti.

Sparta opět doma. Opět na svém. Opět na Letné.

Prvý krok byl slavnostní. Ty další nechť nejsou rovněž všední. Snad ani nebudou….

autor: F. Sedláček


























První „pokání“ v novém chrámu Sparty

Začalo to zprávou v tisku, že konečně 8. Května stane se ten zázrak, na který jsme my, železní fandové, tolik těšili. Sparta bude hrát na novém stadionu. Huráááá! Zájem však mělo daleko více lidí, než třebas na derby. Šlo jim tak trochu o snobskou záležitost – být při tom. No dobře, kde ale vzít potřebné vstupenky. No, kde jinde, než tam, kde je kupujeme pro mělnické pokaždé – u Jaroše. On však místo 200 měl jich pro nás jen 40. Dva zadky na jednu židli – to vše při troše dobré vůle usadit lze, ale pět? A tak začala první anabáze. Nakonec jsme jich získali celkem 160. (Fujtajxl to byla fuška. Těch zbývajících 40 se mnou nebude mluvit přinejmenším do té doby, než se Sparta stane opět mistrem. Ještě, že to bude brzy!)

Nervozita blížícího se otevření mne přinutila zhlédnout první trénink našich „koňů“ na novém trávníčku. Nebyl jsem sám. Ba myslím, že tam všichni, co mají se Spartou co do činění. Nemohli se dočkat ani „lazaři“ s holí. Radost byla veliká. Vždyť došlo vlastně k prvnímu mítinku celých generací sparťanských sportovců i těch, kdož prožívali celou historii jen za lajnou. A věřte, že bylo o čem hovořit a nač vzpomínat. Na ty chvíle, kdy slavná esa byla ráda, že si šaty pověsí v šatně na skobu, jen když bude sparťanská, až po ty, kteří vlastní bazén, podvodní masáže, posilovnu, rehabilitačku a já nevím co ještě pokládají za tak samozřejmé, jako je smrkání do kapesníku. Konečně mají pravdu. Máme nejmodernější stadion, tak ať slouží a přepychově i borcům.

Na zahajovací utkání jsme vyjeli slavnostně. Naše autobusy měly nápisy SPARTAKLUB MĚLNÍK a vydaly se do hlavního města obklopeny zástupem rozradostněných, tak jako kdysi Josef Švejk s paní Mullerovou „Na Bělehrad“. Nálada byla vynikající. Proč také ne, když jsme vezli též „jinověrce“, abychom se měli komu chlubit. Vydržela až na Letenskou pláň. Pak jsme vzali prázdnotu před sebou ztečí a hrnuli se na svá místa. A teď to přišlo…Dostali jsme se až k poslední řadě a měli lístky kolem čísla 26. Jenže na tom místě místo sedadla byl jen nosník na lavičku a jakási nedohotovená kabina. Pocit sebevědomí, že právě my Sparťané máme stadion nej-nej-nej pomalu tak nějak roztával.

Začalo pobíhání a shánění. Vždyť v řadě za mnou stále celá městská honorace, kterou jsem vyprovokoval k návštěvě. Nakonec nás posadili do „vodního“ příkopu. Mělo to své výhody. Hráči byli na dosah, jejich nohy se nám míhaly před obličejem a my měli možnost vyslechnout zasvěcenou anatomickou přednášku o dolních okončetinách fotbalisty. Expertem byl sám primář MUDr Žížala a oponentem MUDr Hrňa. Málem jsem se mohl stát odborníkem, kdyby….A to je právě ono. Kdyby mne nezasáhla bomba Pepíka Boušky, právě do té části, která mi z obličeje nejvíc vyčnívá. Rána to byla prvotřídní. Když jsem přišel k sobě, tak mi oba ranhojiči shodně vykládali, že ten Bouška musí být slušný chlapec, když se nezapomněl omluvit (Má u mne flašku Ludmily k dobru….pochopitelně až zanechá aktivní sportovní činnosti a bude moci pít. To budou do té doby grády!).

O přestávce jsme se celkem žoviálně přesvědčovali, že s těmi lístky se to může stát i při největší pozornosti a měli radost, že se tak stalo nám a ne nějakým „neobjektivním kritikům“. Tu radost jsme chtěli zapít pivem a hlad ošidit párkem s chlebem. Znovu se nám objevil Josef Švejk, lépe řečeno švejkovina. Stánků je dost, ale jen některé byly dány kolaudujícími do provozu a teprve těsně před zahájením utkání. Trochu jsme litovali a trochu jsme proklínali Františka Nestávala, takto ředitele sparťanského pohostinství a škodolibě mu přáli, aby musel stát frontu na pivo a pak zase frontu na párky. Pivo nakonec zvětralo a párky mi přátelé s prominutím (i bez něj) sežrali, než jsem se toho piva zmocnil. Ještě, že jsem si na památku přivezl domů suchý chléb. Taký může být jednou dobrý.

Druhou půli jsme prožívali jak na jehlách. Lažírování a stará nectnost „dávání přednost ve střelbě“ z prvé půle se nám nakonec nevyplatila. Nálada se měnila na bod mrazu. Láďovi to nešlo, Bohouše systematicky okopávali, Pepíkové se ne a ne trefit mezi ty tři klacky, Vencové měli okénka, Tibor střídal Tenera, Andrej vysvětloval rozhodčímu, co on neviděl, ale všech 35 tisíc ano, Pavel se zdál poněkud nesvůj…..a Mašek si léčil natržený sval. Poprvé na svém, na nejlepším u nás. Před takovou návštěvou. A my neodcházíme se štítem….

Pohřebním krokem jsme se doplazili k autobusu, kde nás čekal „hněv Boží“ v podobě 8 účastníků, kteří měli shodně lístky s námi, jenž to nebrali sportovně. A tak za všechnu dobrotu a snahu….a já se tolik a tolik těšil!!!

autor: Josef Horák




















Střípky z minulosti, aneb se Spartaklubem do historie I.



taborita1