Znáte ho téměř všichni, chlapík s přezdívkou Senior je ikonou a invertářem tohoto webu. Sám Spartě fandí již více než půlstoletí. V poutavém rozhovoru nám prozradil mnohé nejen o sobě a své lásce ke klubu,ale především jsme s ním nasedli do stroje času a přesunuli se mezi fanoušky a do fotbalové atmosféry v šedesátých a dalších letech. Například nám prozradil, že již před dlouhými padesáti lety existovalo něco jako choreo v podobě transparentů, přiblížil svou fanouškovskou skupinu, zmínil důvody častého uzavření domácího hřiště a řeč se stočila také na nějakou tu výtržnost v podobě houskové inzultace rozhodčího, nebo jeho dobrodružné útěky za láskou. Jaké pokřiky vlastně používaly generace sparťanů před námi? Bylo možné koupit nějaké suvenýry? Kdo mu propálil vlajku? A čekalo se dlouho ve frontě na klobásu?

Nejen to, ale i řadu dalších postřehů se dozvíte v následujících řádcích. Rozhovor je sice o něco delší, ale autor ho nechtěl krátit a nějakou pasáž vynechávat. Zároveň se rozhodl neumožnit pod článkem diskutovat.



Ahoj, vítej u rozhovoru pro web Sparta Forever. Začneme poměrně klasicky. Jak ses dostal k lásce a fandění Spartě? Jaké bylo tvé sparťanské poprvé? Tedy první vzpomínky na Spartu, zážitky…

Nevybavuji si, proč jsem vlastně začal Spartě fandit. Můj táta nebyl totiž žádný zarytý fanda určitého klubu. Pocházel ze Šumavy, fotbal hrál za Braník a vždy se (alespoň přede mnou) tvářil jako neutrál. Bral mě nejdřív na hřiště Aritmy Dejvice, na které jsme z pátého patra Ústředního domu armády, kde jsme tehdy bydleli, viděli z okna. Hrála se tam divize a průměrná návštěva činila dva tisíce diváků. Někdy ve svých šesti letech jsem ale zjistil, že kromě divize existuje i první fotbalová liga. Jako kluk z Dejvic jsem měl vlastně jen dvě možnosti: Duklu a Spartu – z kulaťáku to bylo totiž přibližně stejně daleko na Julisku i na Letnou. Číst jsem začal poměrně brzy a v novinách (táta kupoval Práci) mě zajímala výhradně poslední strana, která byla tehdy vyhrazena sportu. Nejspíš se mi název Spartak Sokolovo líbil víc než Dukla, ale tak nějak se stalo, že když jsem si přeslabikoval výsledky, udělalo mi radost, když Spartak Sokolovo vyhrál, a naštvalo mě, když prohrál. K zásadnímu zlomu ovšem došlo, když mě táta poprvé vzal na Letnou. Připadal jsem si tam jako očarovaný. Stáli jsme za jižní bránou a já zíral s otevřenou pusou na hlavní tribunu, která mi připadala neskutečně krásná, fascinovaly mě ovšem i dřevěné tribuny k stání. Všechno bylo dvacetkrát větší než na hřišti Aritmy a lidí tam bylo desetkrát víc. Bylo to někdy na jaře 1960, Sparta hostila Baník Ostrava a vyhrála 3:0, což bylo skvělé, protože Sparta bojovala o záchranu (skončila dvanáctá, jeden bod před třináctou Jednotou Košice, která sestoupila), zatímco Baník se pohyboval v lepší polovině tabulky. První gól Sparty vstřelil Kvašňák z pokutového kopu, který se kopal na branku, za kterou jsme s tátou stáli. Fakt nezapomenutelný zážitek!

Co pro tebe znamená Sparta? Co se ti první vybaví, když se řekne toto magické slovo?

Sparta pro mě znamená hračku, s níž jsem si začal hrát někdy kolem roku 1958, nikdy mě neomrzela a vzhledem k tomu, že mi letos bude šedesát let, mě už nejspíš neomrzí do konce života. Lidová moudrost totiž praví: Starého psa novým kouskům nenaučíš. Když uslyším slovo Sparta, vybaví se mi spousta nádherných vzpomínek a zážitků, které mi už z hlavy nikdy nikdo a nic nevymaže.


Jak se tehdy dalo „dostat“ ke Spartě? Dnes jsou televizní a internetové přenosy, spousta informac í online, zajímavosti z klubu..

„Dostat“ ke Spartě se tehdy dalo jen ústním podáním nebo prostřednictvím novin, v mém případě již zmíněné Práce. Československý sport jsem objevil mnohem později, kdy už jsem dostával kapesné a mohl jsem si ho v trafice za padesát haléřů koupit. Zdrojem potřebných informací byly také plakáty vyvěšené na letenském stadionu.


Mnoho fanoušků si vedlo své kroniky. Jak jsi na tom byl ty?

V šuplíku pracovního stolu mám kroniku Klubu skalních sparťanů. Někdy je dobré si připomenout, jaké to bylo, když jsme ryli rypákom zemeguľu ako červené myši.


Se Spartou jsi prožil několik desetiletí, můžeš popsat jednotlivé etapy z pohledu fandění? Tedy, jak vypadalo klasické fandění, pokřiky, zda existovalo něco jako kotel…atp..

Co si vybavuju, tak v té době chodila na fotbal spousta lidí (Sparta měla průměrnou návštěvu 25 000 diváků), ovšem fandění se omezovalo jen na „Sparta, do toho!“ a hromové „jedééém“, když po získání balonu přecházeli hráči Sparty do protiútoku. Populární byla domácí výroba veršovaných plakátů. Jednou jsme s kamarády vyrobili velký plakát na derby „Sparta, to je mužstvo hvězd, sklapne Slávku do želez!“ a byli jsme hrozně hrdí, když se náš plakát objevil ve večerních televizních zprávách. Pojem kotel tehdy neexistoval. Existovali ovšem „vlajkonoši“ a ti se shromažďoval zásadně na východní tribuně k stání (naproti hlavní tribuně), a to přesně uprostřed hlediště – ti, kteří přišli první, stáli tak, že kdyby bylo možné prodloužit půlicí čáru, vedla by přes jejich hlavy. Pokřiky jsem poprvé zaregistroval ve druhé polovině šedesátých let. Problém byl vždy, když během zápasu s Duklou zaznělo skandované „Lampasáci ven! Lampasáci ven!“ Z pohledu režimu se jednalo o urážku lidově demokratické armády a Sparta zpravidla vyfasovala od disciplinárky trest v podobě podmíněně uzavřeného stadionu na jeden zápas.


V dnešní době jsou k dispozici tisíce suvenýrů, každý si může vybrat dle libosti, či si nechat udělat svůj jedinečný. Jak tomu bylo v průběhu tvého fanouškovského života? Měl jsi možnost vyzdobit si nějak stěny pokoje, vzít na sebe šálu?

Pokud si to dobře pamatuju, tak sparťanské suvenýry bylo možné koupit buď během zápasu Sparty přímo na stadionu, nebo ve sběrně sportky a sazky Sparty na tehdejší ulici Obránců míru (dnešní Milady Horákové). Jako školák jsem ale měl dost omezené kapesné, máma jakožto samoživitelka neměla peněz nazbyt. Ze svých zdrojů jsem se zmohl na tabulku první ligy zhotovenou z tvrdého papíru, kde měl každý klub svůj název a znak a jednotlivé kluby bylo možné přešupovat podle toho, kde se právě v tabulce nacházejí. Vlajku mi ušila máma z nějaké levné látky a někdy k Vánocům 1965 jsem od ní dostal mohérovou šálu Sparty. Stála tehdy snad stovku, což byly velké peníze (litr mléka stál dvě koruny, kilo brambor osmdesát haléřů a měsíční činže v Ústředním domě armády včetně elektřiny a vody přišla mámu na rovných sto korun československých). Máma tehdy brala kolem sedmi set korun měsíčně, takže se tehdy pořádně plácla přes kapsu. Té mohérové šály jsem si moc považoval, opatroval jsem ji jako oko v hlavě a vůbec bych se nedivil, kdybych ji měl pořád schovanou ve skříni.

Jaké máš vlastně doma suvenýry nyní? Schraňuješ i nějaké historické kousky?

Někde ve skříni mám určitě svou sparťanskou mohérovou šálu z dětství, pak jsem spoustu suvenýrů získal coby vítěz Tipovačky na www.spartaforever.cz. Někde budu mít také uloženou svou první sparťanskou vlajku, kterou mi uprostřed (na žluté ploše) propálili fandové Teplic na starém stadionu u drožďárny. Pak jsou tu ještě sparťanské půllitry, popelníky, knihy o Spartě...


Jak to bylo se servisem na stadionu? Proměnil se a jak??

Na stadionu samozřejmě fungovalo občerstvení a vždy si tam své stolečky rozložilo pár prodejců suvenýrů. Perfektní ovšem bylo, že pivo a párky roznášeli pánové v bílých pláštích po hledišti. Bylo obdivuhodné, jak se dokázali proplétat hustým davem. No a když bylo nejhůř, tak se prodavač párků přesunul na plochu a párky prodával přes plot. V takovém případě ale měli diváci, kteří stáli ve vyšších řadách, smůlu...


Máš nějaký kuriózní zážitek či bonbónek, který se týká Sparty?

Nejkurióznější zážitek? V létě roku 1968, ještě před okupací vojsky Varšavské smlouvy, hrála Sparta z trestu domácí zápas s VSS Košice na Kladně. Bylo mi šestnáct, dorazil jsem snad čtyři hodiny před začátkem, v neskutečném horku jsem si dal čtyři piva a bylo zle. Abych se probral, koupil jsem si párek s houskou a hořčicí. Houska ale byla upečená snad před dvěma dny, byla totálně tvrdá, což u pečiva nesnáším. Jak jsem byl v ráži, odmrštil jsem ji a houska přistála na hlavě pomezního rozhodčího, který mával dorostenecký předzápas. Začal něco signalizovat hlavnímu, ten přiběhl, zírali do prakticky prázdného hlediště a radili se, co teď. Já dělal, jako že tam nejsem, a cpal jsem si párek s hořčicí do pusy. V mé blízkosti se nenacházel žádný Kladeňák, který by mě udal (nebo si nikdo mého hodu houskou na cíl nevšiml). Asi po dvou minutách to páni rozhodčí vzdali a nechali pokračovat v zápase. Inzultace během dorosteneckého předzápasu, to tu ještě nebylo!

Doprovázel jsi klub i mimo Letnou?

Můj první výjezd se uskutečnil někdy kolem roku 1966. Chodil jsem ještě na základku a bylo to velké dobrodružství. Čutal jsem se spolužákem Stinglem, řeč se stočila na Spartu a na to, že odpoledne hraje Československý pohár na Kladně. Slovo dalo slovo, rozbili jsme prasátka a za čtvrt hodiny jsme čekali na vlak na dejvickém nádraží (známé třeba z filmu Rozpuštěný a vypuštěný). Nevěděli jsme nic: jak nám to pojede zpátky, kde je v Kladně stadion, ale šli jsme do toho po hlavě. Na Kladně jsme se zařadili do proudu lidí, kteří si to šinuli jedním směrem. Bylo nám sice divné, proč hned kousek za nádražím lezou do lesa, ale drželi jsme se jich jako klíšťata a udělali jsme dobře – jde o zkratku. Sparta tehdy vyhrála 3:0 a my si připadali jako v ráji. Doma jsem sice dostal vynadáno, kde se tak dlouho courám a že jsem na to čutání už ani nemohl vidět, ale mámu ani ve snu nenapadlo, že jsem tentokrát nečutal na dejvickém plácku, ale fandil Spartě na Kladně. V šedesátých letech se jezdilo nejvíc právě do Kladna, do Hradce Králové (pokřik Pojedeme z Hradce / s dvěma body v kapse) a do Teplic (viz marný boj chlapů o výjezd do Teplic ve filmu Hogo fogo Homolka). Obdivoval jsem sparťany, kteří jezdili i na Slovensko (do Bratislavy, Trenčína, Trnavy...), protože to byla záležitost téměř na celý víkend.


Co si myslíš o našem fanouškovském táboru? Říká se toho mnoho, že jsme přežraní úspěchy, nevážíme si jich, jsme nároční, neumíme se z fotbalu radovat, na druhou stranu, že fanoušek Sparty je krutý, ale fér…

Současní fandové jsou takoví, jací jsou. Poněkud mě zaráží, že stačí, aby se soupeřem Sparty přijelo na Letnou dvě stě fanoušků, a kotel hostů hravě překřičí kotel domácích. To za nás nebylo, my byli všeobecně považováni za nejhlučnější v Československu. Co se týče přežranosti úspěchy, to je problém generace, která začala Spartě fandit po roce 1984 a do roku 2001. V tomto období Sparta přepustila titul jen v roce 1986 Vítkovicím, v roce 1992 Slovanu Bratislava a v roce 1996 Slavii, v ostatních letech byla vždy mistrem (celkově z 18 soutěžních ročníků 15 titulů). Někteří fandové nabyli dojmu, že domácí titul je něco tak samozřejmého, jako že pod Prahou jezdí metro. Mě osobně hrozně vytočil na jaře 2001 na diskusním fóru sparta.cz názor: „Domácí titul je povinnost, mě zajímá jen Liga mistrů.“ Možná i proto jsem se rozhodl příspěvky jen nečíst, ale aktivně se zapojit do diskuse a podobné mýty vyvracet. Ti, kteří začali Spartě fandit v roce 2002 a později, si domácího titulu už zase náležitě považují, protože zažili, jak trnitá k němu vede cesta.


Jak tomu bylo v minulosti během zápasu, když se Spartě nedařilo, fandilo se, nadávalo se, bylo ticho, apatie?

Jak už jsem uvedl, pamatuju doby, kdy Sparta hrála o záchranu (v roce 1962 dokonce absolvovala něco, čemu se dnes říká baráž, tedy dodatečný zápas o záchranu se Žilinou na neutrální půdě v Brně), ale fandové nehysterčili jako dnes. Třeba na podzim stačilo, aby Sparta po poločase nevedla, a už se tu a tam z hlediště ozývalo: „Chovanec demisi!“ To v šedesátých a sedmdesátých letech zvykem rozhodně nebylo. Až někdy na jaře 1976 se ve druhé lize Sparta trápila doma s Libercem a z hlavní tribuny se ozval sborový pískot. Byl jsem z toho v šoku, nechápal jsem to. Tehdy více než kdy jindy potřebovali hráči Sparty podržet, ne psychicky srazit na kolena.










Byl jsi součástí nějaké fanouškovské skupiny, fanclubu, či nějaké sdružení? Fungovalo něco takového, když jsi začal fandit?

Pokud se za fanouškovskou skupinu dá označit Klub skalních sparťanů (KSS), pak jsem byl jeho zakládajícím členem a duchovním otcem. KSS jsem založil 16. června 1975, bezprostředně po sestupu Sparty do druhé ligy, a slavnostně jsem ho rozpustil 12. června 1976, kdy se Sparta vrátila zpět mezi elitu. Měli jsme své stanovy, skromnou členskou základnu i podmínky členství. Činnost KSS má být obnovena v okamžiku, kdy Sparta znovu sestoupí do druhé ligy, takže pevně věřím, že obnovena nikdy nebude.


Čím žila fanouškovská obec? Jaké akce se konaly? Plesy, schůze…? Co se řešilo?

Za socialismu se jednou za rok konala výroční členská schůze (památná byla ta na přelomu let 1964 a 1965, která odhlasovala změnu názvu ze Spartak Praha Sokolovo zpět na Sparta Praha, přesněji na Sparta ČKD Praha) a tuším v Lucerně byl součástí plesové sezony sparťanský ples.


Co si myslíš a jak přijímáš moderní prvky fanouškovství a fandění? Tedy choreo, chorály a další aktivity…

Chorály jsou zajisté dobrá věc, pokud jsou tedy rozumět slova alespoň z kotle do gerontkotle v sektoru D 29. Choreo se mi líbí, chce to ale vyprodané nebo alespoň téměř plné hlediště. Znám heslo Pyrotechnika není zločin, já ale její fanda nejsem. Dýmovnice hozená na hrací plochu nebo dělbuch vržený pod nohy podavače míčů, to jsou prostě úlety. Jednak jsem nikdy nepochopil, jak dýmovnice nebo dělbuch povzbudí hráče Sparty, jednak podobné teenagerovské aktivity stojí dost peněz na pokutách (Janečku, omlouvám se za toho teenagera). Já si pyrotechniky užil dost během dvouleté vojenské služby.


Prozraď nám tvůj nejhezčí zážitek se Spartou?

Můj úplně nejlepší zážitek se Spartou není překvapivě ani vyřazení slavného Realu Madrid, ani vítězství na Nou Campu nad Barcelonou, ale postup zpět do první ligy 12. června 1976. Na Kladně se v posledním kole sešlo 12 000 diváků, z toho podle mého odhadu 5000 sparťanů. Tenkrát šlo Spartě o bytí a nebytí, to se nedá srovnat ani s triumfy v PMEZ či později v Lize mistrů.


Jaký naživo sledovaný zápas považuješ za největší, nejhezčí, nejlepší, prostě je pro tebe památný?

Jedním z nejkrásnějších zápasů bylo finále Středoevropského poháru 1964 Spartak Praha Sokolovo–Slovan Bratislava 2:0. Z Bratislavy si Sparta přivezla bezgólovou remízu, takže domácí vítězství znamenalo zisk trofeje. Narvaný stadion, lidé zápas sledovali i ze střech (!) okolních domů. Na jedné střeše byl umístěn obří plakát Sparťani jsou naši koně / my fandíme jenom pro ně – vidím ho před očima, jako by to bylo dnes. Po závěrečném hvizdu rozhodčího zaplnili nadšení fandové hrací plochu a právě získanou trofej málem rozebrali na součástky. Snad se ale ten Středoevropský pohár později podařilo zkompletovat a dnes je tam, kam navždy patří: v letenské Síni slávy. Nádherné bylo i čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí Sparta–Partizan Bělehrad 4:1 (bohužel to na postup nestačilo, ale to jsem v tu chvíli nemohl tušit) a dvě domácí pohárové výhry nad Realem Madrid: 2:1 a 3:2. Poprvé to bylo ve vyprodaném Edenu (stadion Sparty procházel rekonstrukcí), ovšem manko z prvního zápasu, který Real vyhrál 3:0, bylo příliš velké. Podruhé jsem odcházel z hlediště s tím, že jsem viděl nádherný vítězný zápas, ale v postup do druhého kola Poháru UEFA jsem vůbec nevěřil. V Madridu ale Sparta uhrála plichtu 1:1 a veleslavného soupeře z pohárové Evropy vyřadila. Něčeho takového se už nejspíš nedožiju.

A co hráči? Kteří ti utkvěli nejvíce v paměti, či přímo v srdci?

Hráčů mi utkvěla v paměti spousta a není možné je všechny vyjmenovat. Mými prvními modlami byli Andrej Kvašňák, kanonýr Václav Mašek, Pepík Vojta, Tadeáš Kraus, stoper Gůra, brankář Antonín Kramerius, Pepík Jurkanin, Bóža Veselý... Svého času jsem miloval krajního beka Tibora Semenďáka, poměrně malého, ale s neuvěřitelným výskokem. Tak nějak se později stalo, že se Tibor stal mým trenérem ve Viktorii 8 – bral jsem to jako životní výhru, i když ze mě by dobrého fotbalistu nedokázal vyrobit žádný trenér na světě... Prošel jsem samozřejmě i obdobím velkého uctívání Honzy Bergra („Berger není člověk, Berger je bůh!“), byli tu Standa Griga, Skuhravý, Bílek, Hašek, prostě zlatá generace, která po roce 1984 sbírala titul za titulem. Po nich přišli střelci Siegl a Lokvenc, těch jmen je hrozně moc. Zažil jsem fotbalisty obdařené spoustou talentu, ale – kulantně řečeno – nepříliš pracovité (třeba Zelenka), zažil jsem naopak neskutečné dříče, kteří nevypustili jediný souboj, byť za dávno rozhodnutého stavu. Každý člověk je jiný, každý hráč je jiný. Byli tu Chovanec, Straka, Lumír Mistr, Nedvěd, Petr Kouba, nicméně nad všemi z mého pohledu ční neskutečný sběratel titulů Jirka Novotný. Jeho bilanci už těžko někdy někdo překoná. Jsem moc rád, že jsem měl možnost s ním dělat dva rozhovory (jeden po semifinále Českého poháru Viktoria Žižkov–Sparta a druhý po malém derby Slavia B–Sparta B v době, kdy upadl v nemilost tehdejšího šéfa Sparty Petra Macha a byl za trest přeřazen do béčka). Říkalo se o něm, že nemá novináře zrovna v lásce, já s ním ale neměl sebemenší problém a na jeho neochotu jsem si rozhodně nemohl stěžovat.

Jak jsi slavil svůj první titul? A ty další? Mění se to nějak?

První titul, který jsem jakožto sparťan zažil, jsem vlastně ani neslavil. Na jaře 1965 Sparta vyfasovala po utkání Sparta–Inter Bratislava uzavřený stadion na Letné na dva zápasy, které odehrála na Kladně. V posledním kole sice Sparta na Kladně prohrála s Trenčínem, ale z vyprávění starších kamarádů jsem pochopil, že se tam slavilo velkolepě. Vynahradil jsem si to v roce 1967. Prvního června (Den dětí) hrála Sparta na Julisce s Duklou, porazila ji 2:0 a my slavili jako blázni, přestože jsme ještě čistě teoreticky mistry nebyli. To bychom ale museli vysoko prohrát v posledním kole doma s Trenčínem a Slovan Bratislava vysoko vyhrát v Trnavě. Jak známo, nestalo se ani jedno, ani druhé.


Dá se nějak popsat rivalita mezi kluby a fanoušky v průběhu těch let? Bylo to vždy o Slavii, Bohemce, Slovanu a Baníku? Jak tohle prošlo vývojem?

Rivalita mezi sparťany a slávisty určitě existovala i v šedesátých letech, ale týkalo se to spíš starších fandů. Pro nás byl tehdy rivalem a nepřítelem číslo jedna armádní klub z Julisky – Dukla. Ta se stala mistrem v letech 1961 až 1964 nepřetržitě a pak ještě v roce 1966. Může se nám někdo divit, že naše zloba se obracela především proti Dukle? Slavia se tenkrát potácela mezi první a druhou ligou, jmenovala se Dynamo Praha a nás, mladé, moc nezajímala. Ve třídě se objevili první slávisté v červnu 1965, kdy Slavia postoupila do první ligy (a byli jen dva). Ostatní kluci byli buď sparťané, nebo duklisti (přiznávám, že těch bylo o něco víc než nás).


Jaké bylo tvé největší zklamání, či nejsmutnější zážitek?

Nejsmutnější zážitek mi Sparta připravila 16. června 1975, když sestoupila do druhé ligy. Kroutil jsem poslední měsíce vojenské služby, na Letné jsem nebyl, poslouchal jsem pořad S mikrofonem za kopanou, a když Bohemka (skončila třetí) dostala v Třinci (před posledním kolem byl patnáctý) pátý gól, ocitl jsem se psychicky na dně. Ještě za stavu Třinec–Bohemians 4:0 sestupoval Třinec a Sparta se zachránila, 5:0 znamenal náš pád do druhé ligy. Fuj, ještě dnes je mi z toho poněkud šoufl. Zářez, který nelze nikdy odpustit. V tom jsem jako hrabě Monte Cristo.


Co máš na Spartě nejraději?

Na Spartě mám nejraději, že existuje, že je tu se mnou a pro mě od mých šesti let do dosavadních padesáti devíti. Pevně věřím, že tu pro mě bude až do mé smrti.


Jaký stadion máš kromě Letné nejraději a proč?


Kromě Sparty mám nejraději stadion Františka Kloze na Kladně. Jak už jsem uvedl, můj první výjezd se Spartou někdy v osmé třídě základní devítileté školy mířil právě sem. Tudíž čistá nostalgie. A pak jsou tu mé pověstné pěší mise na trase Dědkův Mlýn—Kladno s občerstvovacími zastávkami v každé hospodě při trase. Těch se vzdát nechci, dokud mi slouží dolní končetiny (což nepotrvá dlouho), a tak od doby, kdy fotbalové Kladno opustilo první ligu, chodím alespoň na hokejové mače Kladno–Sparta.









Máš se Spartou nějaký nesplněný sen? Zažil jsi vlastně po dobách Železné Sparty asi nejúspěšnější období..

Vlastně žádný nesplněný sen nemám. Zažil jsem 21 mistrovských titulů, zažil jsem třikrát postup Sparty do čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí (1966, 1968 a 1985), pamatuju konečné třetí až čtvrté místo v nultém ročníku Ligy mistrů v roce 1992. Byl jsem při tom, když Sparta hrála na Letné semifinále Poháru vítězů národních pohárů s AC Milán. Jsem spíš realista a je mi jasné, že v konkurenci Barcelony, Realu Madrid, Bayernu Mnichov, Manchesteru United a dalších evropských velkoklubů jsou výraznější úspěchy na klubové scéně prakticky vyloučeny.


Navštěvoval jsi kromě fotbalu i jiné sporty?

Kromě fotbalu jsem samozřejmě chodil pravidelně na hokej. Přiznám se, že mi učarovala atmosféra na staré Štvanici. Když ale byla zprovozněna Sportovní hala v Holešovicích, byli jsme z ní v sedmém nebi. Navštěvoval jsem i zápasy volejbalistů, když ještě hráli na Letné pod širým nebem, házenou mužů i žen a hrozně rád jsem měl basketbal jak mužů, tak žen. Párkrát jsem byl i na tenisové lize, to za Spartu ještě hrála Martina Navrátilová, na atletické lize, a to jak na Letné, tak na Julisce i na Strahově. A jednou jsem viděl i ragby. Byl to přátelák k nějakému kulatému výročí, hrál se na hlavním stadionu na Letné a soupeř byl tuším z Francie (bez záruky). Zajímavé bylo, že zápas skončil 0:0, což se prý v případě ragby stane maximálně jednou za deset let... Moc mě mrzí, že házená a basketbal ve Spartě dopadly tak špatně. Házenkáři startují v pražském přeboru a v basketbalu se hádá „pravá“ Sparta s „falešnou“ BA Sparta (Basketbalová akademie Sparta). Nepřipomíná to tak trochu fotbalové Bohemky?!


Hrál jsi někdy aktivně fotbal?

Fotbal jsem hrál za Viktorii 8, a to asi do svých 32 let. Nastupoval jsem na pozici krajního obránce, ale žádná sláva to nebyla. Viktorie 8 dnes již neexistuje. Po sametové revoluci přišla nejprve o hřiště v Davídkově ulici v Libni (restituce pozemku, na kterém hřiště stálo) a asi před deseti lety zanikla.


Jak hodnotíš web Sparta Forever? Jak ses na něj dostal? Jaké rubriky sleduješ, co tě baví, či naopak nebaví? V čem ho ještě vylepšit?

Smekám pomyslný klobouk před všemi lidmi, kteří se podílejí na fungování webu spartaforever.cz. Web je veden jednoznačně profesionálně, ač ho dělají amatéři, lépe řečeno nadšenci, kteří mu věnují spoustu energie a volného času. Tento web jsem objevil na jaře 2005, kdy na pár měsíců přestaly fungovat stránky www.sparta.cz, respektive jsem na něj byl pozván někým z tehdejší redakce.


Chtěl bys něco vzkázat ostatním fanouškům?

Milí fanoušci Sparty, nehysterčete a nebrečte jako vdovy na Olšanech druhého listopadu po každé porážce či klopýtnutí Sparty. Prohry k fotbalu patří a slabou chvilku si občas vybere každý klub (včetně Chelsea či Barcelony). Hlavy vzhůru – navzdory rozpačitému vstupu do jarní sezony bude titul náš! Vždyť do konce ligy nás už čekají jen dva zápasy mimo území Prahy, tak příznivý jarní los dlouho nepamatuju. Berte to tak, že Sparta trochu zdramatizovala boj o titul, dala těm za sebou čuchnout, aby jim v příštích týdnech ukázala záda.

Moc díky za zajímavý rozhovor.

Redakce