Jelikož patříme mezi ty šťastnější, kteří nakoupili vstupenky na zápas s Jihlavou hned první den prodeje na Spartě v počtu 10 ks, vydali jsme se v neděli směr Vysočina. Někteří z nás to brali jako cestu na evropsko-asijské hranice, pro mne to byl návrat do rodného kraje a pro jednoho člena, se kterým jsme se setkali až v Jihlavě, to byl výjezd na západ.

Z dob studií znám Jihlavu téměř jako své boty, ale pro oživení paměti hledám večer před odjezdem kulturní památky, abychom z Jihlavy viděli co nejvíc, když tam budeme tak brzo. Snadnějším hledáním pak byla restaurace, do které budou naše kroky po naplánované procházce směřovat.

Naše posádka vyjela už v 10, druhá o něco málo později, ta se chtěla mé procházce vyhnout. Cesta v mlze utíkala poměrně rychle a po hodině a šesti minutách čistého času zastavujeme v Jihlavě kousek od stadionu, kde nabíráme i výletníka z Moravy. Vyzbrojeni šálami a dresy se vydáváme směr centrum. V polovině cesty už někteří netrpělivě vyhlížejí slibovanou restauraci, ale když je vedu podle ukazatele na opačnou stranu, než je centrum, tak brblání nabírá na intenzitě. U hradeb v okolí parku Gustava Mahlera to vzdávám a vedu je nejbližší cestou za ochutnávkou místních piv, obejdeme si ještě skvost komunistické architektury Prior a pak už hurá do restaurace. Když jsem tam byla naposled, byl to ještě takový pajzlík, nyní vcházíme do luxusnějších prostor. Sice se zpočátku v dresech a šálách obsluze nelíbíme, ale když usedáme a slečny servírky zjišťují, že jsme slušní lidé, tak máme rázem jejich sympatie a vše probíhá bez problémů. Objednáváme si každý tříchodové menu s polévkou, hlavním jídlem a dezertem. Naštěstí mezi kluky nejsou vyznavači sladkých jídel a rázem mám před sebou dva dortíky Brownies. Když dojídáme, dochází už i druhá posádka Vorvaňů. Obléháme tedy dva stoly a doporučujeme svým kamarádům místní delikatesy v jídlech i pivních mocích. Padají jména jako Ignác a dýňový speciál, já zůstávám u klasiky-zeleného čaje.

Před třetí hodinou kulturní sekce Vorvaňů platí a opouští příjemnou restauraci, jelikož nás čeká prohlídka místního pověstného podzemí. Již u pokladny, kdy si všichni kupujeme studentské vstupné, je nám jasné, že bude veselo. Některé hlášky jsou nepublikovatelné, ty publikovatelné jsem už zapomněla. :-) Třeba mě někdo doplní v komentářích. Vracíme se asi po 45 minutách za zbytkem a nestačíme se divit. Když jsme odcházeli, byli ještě střízliví, nyní už tomu až tak není, ale zase je s nimi o to víc veselo. Čas nás však tlačí a jsme nuceni zaplatit všichni, nebo bychom nestihli fotbal. Jirka, Jürgen, George ani jiný z bratrů Lálových s námi dnes nebyl, takže účet je do koruny vyrovnán a se zásobami v rukách se vydáváme ke stadionu. Pro místní domorodce jsme atrakcí a nevidím žádné pohoršené obličeje, někteří nám dokonce přejí hodně štěstí. :) U parku Gustava Mahlera, kterého z nepochopitelných důvodů jeden z posádky přejmenuje na Petra Bezruče, potkáváme skupinku asi 7 dětí. Nevím, co na nás pokřikují, nejdřív jsem myslela, že skandují Sparta, Sparta, ale když někteří z nás přepočítávají, zda by to byl vyrovnaný boj, tak si nejsem úplně tak jistá, jakými barvami hrály jejich srdce. :)

Po příchodu na stadion nás čeká dlouhá fronta, která se jen pomalu sune kupředu, hned za kolotočem si mě odvolává mladá slečna ze securitky do budky, kde mne důkladně prohlédne a obsah kabelky musí taky ven. Jelikož to sledují i někteří pánové otevřenými dveřmi, tak přichází popěvek: „Tak jste lesby, no a cooo!“

Do oblouku, ze kterého téměř není vidět na hřiště, přicházíme právě ve chvíli, kdy obě jedenáctky nastupují na hřiště. Snažíme se fandit, ale ne všichni se zapojují. Hned po začátku vylézá jeden z fanoušků na plot hned před námi, občas se snaží ostatní rozpumpovat, ale dostatek alkoholu a únava ho chvílemi uspává. V nějaké 11. minutě padá gól do jihlavské branky a veselí propuklo. To bylo asi pro tento den naposled. Asi po 20 minutách si někdo ze securitky všimne, že jim sedí na plotě jeden z fanoušků a snaží se ho dostat dolu. Nejdřív se ho snaží z plotu shodit a žďuchají do něj, to nenechá chladnými některé kluky stojící v okolí a snaží se kamaráda na plotě udržet. Vznikne tam taková menší strkanice, ale nejvíc mě udivuje, když jeden z pořadatelů bere do ruky připravenou hadici. Co? U nás už můžou hasit i pořadatelé, ač vedle stojí hasiči? Ale moment, co hasit? Vždyť nikde nic nehoří. Za celý dosavadní průběh zápasu nebylo odpáleno jediné pyro a všichni slušně fandili. Jelikož pořadatel má bojový výraz v obličeji, tak raději sbírám své věci a jsem připravena utéct, neboť jsem stála v přímém dosahu hadice a jednou v Bolce mi to stačilo.

Zakuklenci v brnění začínají obušky třískat do plotu a proud vody na sebe nenechá dlouho čekat, zdrhám. Co se tam v tu chvíli děje nevidím, jsem schovaná vzadu u plotu, stejně jako dalších 100 nechápajících lidí. Když přestane na okamžik plýtvání vodou, tak to jdu zkontrolovat. Někteří jsou zlití od hlavy k patě, ale někteří jsou i v předklonu a zuřivě si vytírají zasažené oči pepřákem nebo slzákem. Nenapadlo mě nic jiného, než do stánku běžet koupit láhve vody, a když kolem sebe vidím, jak několik kluků ani není schopných odejít po svých, nevidí na cestu a kamarádi je musí vést pryč, aby jim trochu pomohli, tak rozdávám vody na potkání. Nevím, jak to s nimi dopadlo, ale snad budou všichni v pořádku.

Kropení do lidí se ještě několikrát opakuje, jakmile se někdo přiblíží k plotu, tak je buď solidně zlit, nebo se securitka ohání obuškem hlava nehlava. Na hřiště lítá vše, co je po ruce. Několik kluků připravuje odvetu, balonky na choreo naplňují vodou a naráz jich asi 50 letí směrem k securitce. V podobném duchu probíhá takto celý zápas, odveta střídá odvetu a dění na hřišti sleduje jen hrstka fans. Ono taky není pořádně na co koukat a když i Pepa Hušbauer zahodí svou šanci, tak začíná být jasné, že si odvezeme pouhou remízu. Po konci zápasu kluci přijdou poděkovat, sektor se vylidňuje, ale k našemu plotu přichází i Jarda Blažek, kterému jsme děkovali za to, co pro Spartu kdy udělal.

Když už se odebíráme z prázdných tribun i my, tak zjišťujeme, že se cesta domu jaksi protáhne. Policie obklíčila východ a drží nás všechny pěkně pohromadě, pouští úzkým průchodem a jednoho po druhém natáčí a legitimují. Někteří z nás si krátí čekání svými kynologickými dovednostmi a snaží se uklidnit rozdivočené policejní psy, někteří z policistů jsou i ochotní s námi o té situaci mluvit, aspoň nám ta hodina a půl, kterou jsme tam čekali, trošku utekla. Přístup na wc máme také omezený, po několika doprošováních, aby mě pustili zpátky na stadion, že ke keři nepůjdu, mě nakonec pouští, bohužel v kabince chybí dveře a v jeden okamžik mě tam přistihne dědek s kamerou, který se asi rozhodl přijít zkontrolovat, jak pracují uklízečky na tomto wc. :)

Po hodině a půl dojde s legitimací řada i na nás, je to trošku ponižující, ale nejdřív si mě natočili zepředu, pak občanku v detailu a pak jsem se musela ještě otočit. Konečně mě propouští a můžu jít zpátky k autu. V době, kdy už jsem mohla být v Praze, teprve vyjíždíme z Jihlavy. Cesta ve vyhřátém autě, neboť sušíme kalhoty dvou účastníků zájezdu, utíká poměrně rychle, bavíme se o celém dnu a agresi, kterou vyvolala opět pořadatelská služba. Pokud mi bude někdo tvrdit, že za to může sparťanská zvěř, tak budu hodně nepříčetná. Tak hezky ten výjezd začal a tak hrozně mi ho dokázal někdo zkazit.

Gabra


FC Vysočina Jihlava – AC Sparta Praha 1:1 (1:1)

Branky: 31. Tecl - 11. Kadlec

ŽK: Rada, Blažek – Hušbauer, Švejdík, Holek

Sestavy:

Jihlava: Blažek - Rada, Šourek, Tlustý, Karlík, Masopust (84. Kosak), Josl, Vaculík, Jungr, Obert, Tecl (50. Sedláček, 61. Kučera).

Sparta: Vaclík - Zápotočný, Jarošík, Holek, Pamić - Kadlec, Matějovský, Hušbauer, Grajciar (46. Švejdík), Krejčí (82. Přikryl) – Balaj (63. Kweuke).

Rozhodčí: Královec - Slyško, Wilczek.

Diváci: 4100