Je počátek listopadu, den, kdy si lidé připomínají památku těch, co již nejsou mezi námi. Na silnicích plno svátečních řidičů, pár nehod, občas kolona, cesta domů trvá dvakrát tak dlouho, než obvykle. Že by všichni jeli na fotbal?:-P Na pražské Letné se totiž hraje tahák kola, souboj mezi první Spartou a druhým týmem tabulky.
Tím jsou Teplice, jejichž mix balkánských, afrických a českých fotbalistů, jak se zdá, celkem funguje. Hlavní hvězdou soupeře je asi Mahmutovič, Bosňan, jemuž v prosazení se do základní reprezentační jedenáctky své země zabraňuje patrně jen to, že Edin Džeko a Vedad Ibiševič mají také bosenské pasy. Z dalších hráčů lze zmínit Litsingiho (reprezentant Konga) a Nivalda, který pro změnu reprezentuje Kapverdy. Mezi národní suitu doplňují další Bosňan Ljevakovič a Salami, což by měl být podle dostupných informací Nigerijec. Taková mezinárodní směsice tedy přijela v pozici druhého týmu tabulky zkusit překvapit na stadion Sparty.
Stadion se solidně plní, vše slibuje dobrou návštěvu, klasické předzápasové rituály zpestřuje slavnostní událost, oznámení vydání knihy, jejímž autorem je Václav Mašek, bývalý vynikající sparťanský fotbalista, a člen stříbrného týmu z MS 1962 v Chile. Když i pan Mašek usedl na tribunu, mohlo se přistoupit k hlavnímu bodu dnešního programu, a tím je samotný zápas. Od pvních minut je atmosféra víc než dobrá, což ještě podpoří David Lafata, když už ve čtvrté minutě jen těsně mine branku soupeře. Někteří lidé, včetně mě, jsou celou dobu v krátkém rukávu, mikina by překážela při fandění, a věříme, že nás zahřeje výkon a atmosféra. Od začátku se fandí vělice slušně, a to včetně protilehlé. Troufnu si říct, že dnes Teplice hrály proti dvanácti, publikum včera ukázalo, kdo že je tady doma.
S tím ostatně souvisí i název mého článku. Je to parafráze jednoho hesla, které v češtině původně zní:”Jeden svět, jeden sen, svobodný Tibet”. O Tibetu jako takovém si mohu myslet, cokoli, to ale patří do jiného soudku, ale ten slogan má patrně vyjadřovat, že by se ve jménu svobody Tibetu měl spojit celý svět. Včera podobné spojení bylo znát na stadionu. Nebyli hráči na hřišti a fanoušci v hledišti, byla prostě Sparta. Jistě, nefandil úplně celý stadion, a ne všechny chorály se povedly tak, jak by měly, ale to se dá pravideným opakováním odstranit :-) Včera to ale bylo něco víc, kdyby gól nedali hráči, asi by se míč do branky hostí zakutálel po poryvu větru, nebo by se odrazil od sudího, nevím. Ale byl opravdu jen jeden tým, přičemž někteří jeho členové byli přímo na hřišti. Všichni máme stejný cíl, onene pohár, a včera se ukázalo, co znamená ono “My jsme Sparta”. Kdyby to fungovalo ve všech domácích zápasech, byl bych spokojen.
Úvod zápasu poznamenalo zranění Mahmutoviče, který po hřišti asi dvacet minut kulhal, a pak dokonce vystřídal, již po půlhodině hry. Jinak krom šance Sparty z úvodu se nic převratného na hřišti nedělo. Sparta měla mírnou převahu, Na obou stanách se vyskytlo několik ohrožení branky, ale nebyloto nic, co by stálo za detailnější popis. Jeden z klíčových okamžiků nastal až těsně před koncem, kdy Dočkal rozehrál přímý kop, na centr si naběhl Kuba Brabec, a halvou našel snad jediné volné místečko tak, aby dostal balon za záda hostujícího brankáře. Ten chvíli vypadal, že to s níma si sekne, patrně nechápal, kudy ten balo propadl. No ale byl tam - 1:0 před přestávkou přijde gólová oslava vhod.
Přestávka klidná, ve veselém duchu, může se jít na druhou půli. V té hosté trochu přidali, dvakrát zahrozil Nivaldo, ale i sparťané měli šance, ke konci pravda hlavně z brejků. V kotli byl roztažen transparent s parním válcem a nápisem “Nás zastaví až titul”, protilehlá vzorně spolupracuje při pokřicích “Tak jsme první, no a co”, “Dej Sparta gól” a dalších, jak jsem už psal atmosféra výborná, dnes prostě publikum, mimochodem rekordní návštěva ročníku, lidí bylo ještě o pár více, než před týdnem v Teplicích při porážce Plzně, bez debaty hráč navíc. Ve zhruba 83. minutě se přes stadion dokonce přehnalo tsunami, tedy lépe řečeno pře tribuny.
Několikakolová mexická vlna na oslavu vítězství. Ta měla svůj důvod. V 81. minutě totiž Kadeřábek nacentroval, dobře postavený Costa si balon přehodil z pravé na levou a do odkryté brány dal na 2:0. Posledních deset minut už byla víceméně jen euforie a oslava, fotbal asi nikoho už moc nezajímal. Po zápase děkovačka s hráči, celostadionové “Je nejlepší”, dělený pokřik Víťa Lavička a další kousky, a můžeme v klidu a spokojeni odejít.
Do konce podzimu už chybí jen tři kola, V olomouci, doma s Boleslaví, a v Jablonci, tak se snažme, ať je nás všude co nejvíc, ať udržíme neporazitelnost, a samozřejmě nejlépe, ať všechny tři zápasy vyhrajeme, i když to bude zatraceně těžké. První z té trojice nás čeká už za týden 10. 11. 2013 v 19:00 hodin na Andrově stadionu v Olomouci, po barážové (a tudíž nesmyslné) pauze nás čekají další dvě utkání. Jezděme, choďme fanděme, aby to vypadalo alespoň tak, jako včera, protože jsme přece Sparta, a hlavně....MY CHCEME TITUL, ALÉ, MY CHCEME TITUL, ALÉ…
Jumbo1
AC Sparta Praha - FK Teplice 2:0 (1:0)
Branky: 45. Brabec, 81. Costa
AC Sparta Praha: Vaclík - Kadeřábek, Brabec, Holek, Costa - Vácha - Přikryl (64. Matějovský), Dočkal (84. Konaté), Hušbauer, Krejčí - Lafata (79. Bednář). Trenér Lavička.
FK Teplice: Slavík - Matula, Hošek, Klein, Krob - Litsingi, Ljevakovič, Vachoušek (61. Táborský), Nivaldo - Salami, Mahmutovič (32. Jindráček). Trenér Ščasný.
ŽK: Bednář - Hošek, Salami, Ljevakovič
Diváci: 16521
Rozhodčí: M. Paták - Nádvorník, Peřina.
