Někdy mě to strašně sere. To, že nemůžu každou sobotu nebo neděli zajít na Letnou. Na fotbal. Asi to každej znáte. Ráno se vstává o hodně líp, první kus oblečení, po kterým sáhnete je ten starej, ošoupanej, ale tak nádhernej dres a dokonce i snesete jinak nudnou snídani s přítelkyní a to všechno jen kvůli jedný věci. Odpoledne hraje Sparta. Ten pocit neumím popsat, ale vy moc dobře víte o čem mluvím.

A to nejde. Mám to přeci jen trochu daleko. Přesně řečeno 1602km. Žiju si obyčejnej pohodovej život, ale bohužel finance a čas mi to nedovolí, každý víkend se jezdit dívat ,,domů“ na fotbal. Jsem tak rád za poháry, protože to je asi jedinej čas vidět Spartu naživo, spojit to s vytáhnutím rodinky ven a být projednou zase živou součástí tohohle klubu a ne se jen dívat na dálku přes internetový streamy. Ten zážitek na stadionu. Mám to sice ochuzený o ten prožitek z domácího stadionu, protože ten je nenahraditelnej. Výjezd fajn, ale doma je doma. I kdyby v republice postavil někdo hypermoderní ultranádherej stadion, pořád to nepřebije nic jako naší Letnou. Letnou. Už jen vyslovení toho slova mi připomene spoustu nádhernejch bitev a úžasnejch emocí. A když tam pak stojíte při zápase na tribuně … no prostě rád bych tam byl, ale musím se spokojit s málem.

Ale snažim se. Bolí to, čumět jen v televizi, ale vzal jsem svojí misionářskou sparťanskou misi vážně. Když jsem šel do vztahus italkou, myslel jsem, že byt bude plnej fotbalu, ale sorry, ta holka ač ze sportovní rodiny, ví úplný kulový. Je to těžký, ale beru jí teda spíš jako fotbalovýho prvorozence, takže odbydou starosti odnaučovat testovací projekt nějakým divným zvyklostem. Jak třeba, že objekt nemá rád rudou barvu. Tu přece musí mít rád každej. Ale už děláme pokroky. Jakmile Sparta hraje, jakýkoliv rodinný program jde stranou. Jedno v jakej čas je výkop, ale v tu chvíli jsme prostě doma. Sorry, ale hraje Sparta.

Dneska si chci koupit něco v eshopu a udělat si radost. Než pojedu v prosinci na Inter, aby mi to dorazilo. Tak čumim na netu a vybírám, a i něco pro ně, abych to náboženství pomalu do bytu infiltroval. A ona mě hned zastaví ať to nedělám, že už je něco na cestě. Tak já přemýšlím, jak jí vysvětlit, že bychom mohli uvolnit nějaký rodinný rozpočet na nákup nečeho hrozně nezbytnýho, což je rozhodně nákup sparťanských doplňků a ona už sama nakoupila něco aniž bych o tom věděl? Což mě nakoplo a když jsem viděl,co nakoupila, tak jsem řekl,že to není zrovna to co jsem chtěl, takže ve výsledku toho sem putuje v krabici mnohem víc.

Ale jde to pomalu. Tenhle výcvik sparťanský výchovy je náročnej. Ok, dva týdny nazpátek jsme pořešili ofsajd. Když jsem jí pouštěl nějaký starší sestřihy, tak se měl furt ptala, kde to ten Láďa stojí. ,,Vole v ofsajdu.'' , takže ofsajd máme pořešenej. Neptá se, rozumí, hotovo. Ale když se mě dneska v třicátý minutě, když tečeme v Plzni, jestli ,,my'' jsme ty modročervený a vy jí v tomhle kurevským stavu musíte vysvětlovat, jak je to s venkovníma sadama dresů a zas a znova jí vtloukat do hlavy, že ta nejhezčí barva je rudá, drahá RUdá, RUDÁ.

Adam