Patrně Londýn. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit. Nicméně z žádného jiného města nepochází tolik věhlasných fotbalových klubů jako právě odsud. Londýn má pravidelně alespoň šest týmů v Premier League - letos jsou to Arsenal, Brentford, Chelsea, Crystal Palace, Tottenham, West Ham - a v nižších soutěžích bojují o své místo zpět na výsluní jména jako Fulham, Queens Park Rangers, Charlton a další. Já vím, teď si říkáte: A co Praha? Co nejlepší klub z matky měst? Samozřejmě, nicméně Praha doplácí na to, že žádné další zaznamenáníhodné kluby kromě sparťanských seniorských a mládežnických výběrů zkrátka nemá. Jenom Sparta. Tečka.

A protože už nějakou dobu žiju poblíž Londýna a ke klubům svého srdce, ať už do Prahy nebo Liverpoolu, to mám daleko, rozhodl jsem se, že navštívím všechny londýnské prvoligové stadiony. Dostat se v Anglii na prvoligový fotbal je někdy docela řehole. O lístky je zpravidla veliký zájem a ty tak kolikrát ani nejdou do volného prodeje. Napřed si musíte pořídit klubový membership, který vám zajistí předkupní právo na většinu utkání. Na ty největší matche a derby to ale nemusí stačit a ještě potřebujete nasbírat věrnostní body návštěvou zápasu proti nějakým čučkařům v rámci zdejší Ondrášovky (Carabao Cup).

Cena lístků se liší podle místa, klubu a soupeře, ale nejčastěji se pohybuje v rozmezí od 50 - 80 liber. Membership vás přijde na zhruba 30 liber. Levná zábava to rozhodně není, na druhou stranu zážitky stojí za to. Nejslavnější fotbalové stadiony, tempo a intenzita hry, atmosféra a především skvělí hráči. Vidět způsob vedení míče Eden Hazarda naživo, Suarezovu dravost nebo Sadio Maného...Vzpomínáte, jak nám trenéři v přípravkách kladli na srdce “dávejte ten míč do nohy”? Manému to jeho spoluhráči hodí do zdánlivě prohraného souboje někam mezi koleno, paže a zemi nikoho, následuje bezchybné zpracování, pirueta, “pocemkamdeš?!” a zrychlení, které si nezadá s rychlostí, s jakou vypadla Viktoria Plzeň z letošních evropských pohárů.

Začněme třeba u West Hamu. Na West Ham mě baví chodit možná vůbec nejvíc ze všech londýnských týmů, a to i navzdory faktu, že fotbal, vyjma minulé sezony, předvádějí docela strašidelný. West Ham hraje na stadionu uprostřed olympijského parku z roku 2012 v jedné z nejdynamičtěji se rozvíjejících částí Londýna. Bohužel je to stadion designovaný primárně na atletické sporty a ke hřišti je to strašná dálka. Hned naproti je olympijský plavecký bazén a ArcelorMittal Orbit - vyhlídková věž s údajně nejdelší skluzavkou na světě. West Ham má dobře propracovaný takový ten předzápasový marketing - ve frontě na stadion jedou promítačky slavných momentů a gólů na obřích obrazovkách, poté strašně silné fanouškovské gesto, kdy fanoušci překříží ruce ve tvaru kladiv kopírující klubový znak Hammers. Ve zpomalovačkách, na různých ikonických místech, z generace na generaci. Fakt to funguje. Mimochodem, West Hamu se také přezdívá ”Železní”. Když pak přijdete na tribunu a s dalšími šedesáti tisíci si zazpívate “Blowing Bubbles”, pravděpodobně druhou nejkrásnější hymnu na ostrovech po legendární You Never Walk Alone, stáváte se chtě nechtě na devadesát minut pravověrným kladivářem.

Ze spíše working class poměrů se přesuneme do jedné z nejbohatších čtvrtí Londýna - Chelsea. I když tedy její stadion Stamford Bridge už geograficky patří do přilehlého Fulhamu. Ať už jdete na Chelsea od severu z Hyde Parku, od východu kolem Saatchi Gallery a Cadogan Hall nebo z jihu od “pinkfloydí” elektrárny Battersea, vždycky je to krásná cesta naleštěným Londýnem. Jen fotbalové emoce to ve mně nějak nedokáže probudit. Chelsea je zatím jediný klub, kam se mi podařilo dostat po dosavadních vlnách pandemie covidu. Taky se jedná o klub s asi nejmladší fanouškovskou základnou, co jsem v Anglii poznal. Úspěchy posledních let dělají své, byť Chelsea se může pochlubit i zajímavou historií a velmi slušnou atmosférou - navzdory posměchu od těch “tradičnějších” týmů jako Liverpool nebo Man United, kteří nazývají Blues “plastovými fanoušky”. Fotbalově je Chelsea momentálně na vrcholu. Thomas Tuchel vtiskl loňskému vítězi Ligy Mistrů nesmírně efektivní styl, defenzivně propracovaný, ale nikoliv nudný. Snad jen trápící se Timo Werner zatím jde ve šlépějích Fernanda Torrese, Andriye Shevchenka a dalších útočníků, kterým po přestupu na Stamford Bridge vyschl střelný prach.

Zhruba dvacet minut pěšky směrem na jihozápad se nachází Craven Cottage, stadion Fulhamu. Stadion, který vlastně z ulice ani jako fotbalový stánek nevypadá, spíš jako sklad nebo pošta. Když se pak ale dostanete dovnitř, je to místo velmi útulné, a to i navzdory mrňavým chodbám a prostorům s občerstvením. Stařičký stadion, v rámci Premier League jeden z posledních svého druhu. Z druhé strany ho pak svírá řeka Temže a každoročně kolem něj proplouvají veslaři Oxfordu a Cambridge v tradičním závodě obou univerzit. Fanouškovská základna se zpravidla rekrutuje ze tří skupin. Jsou tu lokální fulhamští srdcaři, pravé jádro klubu. Poté fotbaloví fanoušci těch větších londýnských klubů, kteří si zkrátka jen tak jednou za čas přijdou užít fotbal bez nervů. Fulham je tedy trochu taková londýnská Viktorka Žižkov. Třetí skupinu tvoří spíš turisté, čumilové a londýnské náplavy jako jsem já (mimochodem velmi početná grupa), kteří se chtěli dostat na pořádné derby v souboji o anglický fotbalový trůn, ale už na ně nevyšly lístky a vzali tedy zavděk tím nejlepším z fotbalového second handu. Pokud se nic nezměnilo, na Fulham bylo ze všech klubů, co jsem navštívil, asi nejsnazší sehnat lístky. Fulham se potácí mezi Premier League a druhou nejvyšší anglickou soutěží, před třemi lety sestup neodvrátil ani Claudio Ranieri, byť tehdy mu příliš nepomohl pravděpodobně nejhorší brankář v historii celé Premier League, Sergio Rico. Od té doby se Fulham stihl mezi elitu už jednou vrátit, znovu z ní spadnout, aby letos opět bojoval o návrat na výsluní.

No a pak tu máme Arsenal. Víte, nechci se tady moc otírat o Kanonýry. Od toho existují na internetu celé skupiny a stránky věnující se pouze této činnosti. Nicméně moje fanouškovská zkušenosti s Arsenalem byla dost mizerná. Ještě pár dní před zápasem mi nepřicházela už dva měsíce objednaná membership karta a na pondělně dopolední telefonát se ze zákazníckého centra ozval záznamník, že volám mimo pracovní hodiny. Když se po zdlouhavém vyřizování vše podařilo vyřešit a já se dostal na Emirates stadion, zjistil jsem, že na mém místě už sedí někdo další, v ruce třímající lístek na moji sedačku. Stewardka mi vysvětlila, že občas lidé nekupují lístky přes oficiální web klubu, ale jiné alternativy, které jsou sice neplatné, nicméně klub s tím neumí bojovat. Otce s fotbaluchtivým dítětem se mi zželelo (že si vybrali Arsenal, budiž jim dostatečným trestem!) a ukořistil jsem poslední místo v sektoru kousek vedle. Opravdovým završením ale byla lékařská etuda, kdy jeden z fanoušků omdlel u nás na tribuně. Než se mu dostalo lékařské pomoci, uběhlo tolik času, že bych za tu dobu stihl přelouskat jedny, dvoje skripta, složit Hippokratovu přísahu a ještě ho jít léčit na vlastní pěst. Jinak je ovšem Arsenal respektu hodný klub, Fever Pitch (Fotbalová horečka) od fanouška Arsenalu Nicka Hornbyho jednou z nekrásnějších knížek o fotbalu obecně a hned kousíček od současného Emirates stadium stojí stařičké Highbury, ikonický stadion, kde klub na počátku století zažil svoje největší úspěchy.

Covidová pandemie poněkud zbrzdila moje brouzdání fotbalovým Londýnem. Ještě se mi podařilo navštívit Tottenham, a to jak ve Wembley, tak i na zbrusu novém stadionu kohoutů, a brzo plánuji i návštěvy Crystal Palace a Brentfordu, ale o tom třeba až někdy příště.

Mio Verbatim