Po historické ostudě v podzimním derby jsem se zařekl, že týmu neodpustím, dokud neporazí Slavii Nevydržel jsem to. Už před několika měsíci, v průběhu neskutečné jarní jízdy, jsem odpustil. A pak se stalo něco, co jsem absolutně nečekal, ale o to větší eufórii to ve mně vzbudilo.

Před sezónou nebylo mnoho fanoušků, kteří by věřili, že bychom se o titul mohli byť jen prát. Tak hluboko Sparta za posledních 8 let klesla. Já nebyl výjimkou. Po obligátní každoročním vyhazovu trenéra, odchodu Hložana a v novinách probírané hrozbě přestupu Hanciho, zůstal kádr v dost nedobrém stavu. Poté, co se sparťanský národ topil v zoufalství z další neúspěšné sezóny a těžko rozdýchával zaslouženou porážku ve finále poháru, šokovalo sparťanské vedení zčistajasna angažováním dánského kouče, kterého většina z nás znala jen díky tomu, že o dva roky před tím vyklepnul z předkola Ligy mistrů antikrista. Ač dlouholetý kritik práce našeho vedení, musel jsem tomuto kroku uznale zatleskat. Mělo to koule. V kádru během léta došlo k velkému průvanu. Přišlo osm hráčů. Tolik změn najednou nikdy nedělá dobře. Vedení i trenér byli v předsezónních prohlášeních tentokrát nezvykle opatrní . Všichni tušili, že si nový tým během podzimu projde porodními bolestmi.

Osobně jsem nadcházející sezónu viděl jako každou jinou, kdy jsme si před jejích začátkem prošli turbulentními změnami (což je bohužel při praktikách našeho vedení každoročním evergreenem). Očekával jsem obvyklý boj o třetí místo s velkou ztrátou na prvního už od půlky podzimu. Doufal jsem v trenérovu dobrou práci s týmem a postupné vylepšování kádru s tím, že bychom se případně do boje o titul mohli začít zapojovat od sezóny 23/24. A rovněž jsem nevěřil, že se přes tři kola dokážeme probojovat do základní skupiny Konferenční ligy. To by byl úkol velmi náročný i pro stabilizovaný tým (z hlediska pravděpodobnosti, kdy pro druhé kolo přiřadíme 70% šanci na postup a pro každé další kolo vždy 10 procentních bodů ubereme, vyjde nám výsledná naděje na postup do skupiny na pouhopouhých 21%). Natož pak pro mužstvo s novým trenérem, systémem, i kádrem. V koutku duše ve mně ovšem přece jen ta malá, racionalitou potlačená optimistická část doufá, že se třeba povede vstup do soutěže, tým si začne postupně sedat a my po letech něčeho konečně dosáhneme.

Průšvih za průšvihem

Jenže jsme nepřekvapili. Dokonce jsme nezvládli už prvního soupeře, přes kterého jsme podle mě přejít měli, byť nám los na druhé předkolo vůbec nepřál. A navíc jsme se vyřadili úplně sami hrozivým nedorozuměním dvojice Holec – Hancko. Krutá rána hned na úvod. Nejhorší možný start do sezóny. A když se něco sere, sere se to opravdu hodně. Takže následoval další kolaps. Zápas s Libercem jsme si v podstatě prohráli už v úvodních minutách. Vůbec nám v úvodu sezóny nefungovaly standardní situace, okamžitý presink po ztrátě míče se konal jen v domácím zápase s Vikingem, poté jsme od něj ustoupili. V zápasech si tým dokázal vypracovat tlak, ale do vápna většinou mířily jen neadresné centry na náhodu, často nepřesné a pomalé.

Navíc nás opustil po Hložanovi další klíčový hráč, kapitán a všestranný obránce Hancko. Podle mého názoru byl právě Hanci pro hru Sparty ještě důležitější než Adam. Hložan je supertalent, úžasný ofenzivní hráč, který už od šestnácti let dokázal sám rozhodovat zápasy. Individuálně skvěle technicky i silově vybavený, obounohý, výborný hlavičkář, umí góly střílet i přípravovat. Ale přeci jen hůře zapadal do různých herních systémů, z hlediska náběhů a pohybu celkově to nebylo ideální. Hra se mu musela trošku přizpůsobovat. Ještě zkrátka nebyl úplně vybroušeným diamantem. Hanci je z mého pohledu v podstatě dokonalý stoper, který má úplně všechno. Rychlost, postavu, hlavičky, skvělou levačku, techniku, tvořivost, ale kromě obrovského talentu zároveň i vrozenou zarputilost, touhu po vítězství a lídrovství. I přes vleklé zranění kolene chodil do soubojů bez ohledu na vlastní zdraví a vždycky nechal na hřišti všechno. Byl to on, kdo se převážně staral o to, aby se míč dostal od obrany k záložníkům nebo rovnou útočníkům. A právě jeho absence byla na podzim nejvíce znát. Což se ještě umocnilo douhodobým zraněním dalšího klíčového hráče, Ládi Krejčího. Priske měl zkrátka nesmírně těžkou úlohu. Bez osy minulých sezón, bez lídrů, se spoustou nově příchozích, a tudíž logicky neadaptovaných hráčů, s minimálním časem na přípravu. Navíc šly ze Sparty už od začátku přípravy zprávy, že mančaft není kondičně zdaleka tak dobře připravený, jak by si nový trenér představoval.

I tak jsme se v úvodu sezóny blýskli dvěma podařenými výkony, a to s Olomoucí a v Boleslavi, ale následovala děsivá série pěti remíz v řadě, což bylo opravdu hodně nepovedené i na notoricky neúspěšné mužstvo, ve které jsme se během Křetínského působení postupně v průběhu let transformovali. Někdy během této série jsem se utvrdil v přesvědčení, že boj o titul je definitivně ztracen. Výkony byly převážně velmi slabé, hlavně v domácích zápasech s Bohemians a se Zlínem jsme čelili řadě šancí soupeře a mohli v nich v případě kvalitnější střelby zakončujícíh hráčů dokonce i prohrát. Ale přes to, že se nám herně nedařilo v podstatě vůbec nic, dalo se přinejmenším tři z těch zápasů i vyhrát. Pokud by rozhodčí nepostihla podivná slepota v závěrech zápasů, kdy zákroky kupříkladu na Čvančaru v Jablonci nebo na Karabce se Zlínem po penaltě nekřičely, ale přímo řvaly. Situace došla tak daleko, že se nás zastal dokonce i soudruh Luftjarda, když prohlásil, že kvůli špatným výkonům sudích Sparta přišla o 6 bodů. Média podivná rozhodnutí sudích zkušeně tutlala, ani fanoušci nijak výrazně nekřičeli. Přeci jen, hráli jsme v té době opravdu bídně a člověk se v takové situaci nechce vymlouvat na rozhodčí. Jak by se nám tyhle body během jara hodily...

Následovalo zmrtvýchvstání proti Hradci, kdy jsme dokázali otočit stav v deseti po dost diskutabilním vyloučení Čvančary, zejména v kontextu s předchozími fauly Hradce včetně zákroku loktem na Hojera, který vůbec nebyl nepodobný tomu Tomášovu. Jak už to tak u nás bývá, média po zápase rozmázla jen to, že jeden ze sparťanských gólů padl kvůli teči Krejčího z ofsajdu. Po vysokých výhrách v Brně a s Pardubicemi to navzdory velké ztrátě na Plzeň chvilku vypadalo o něco optimističtěji. V ofenzivě došlo k viditelnému zlepšení, zdálo se, že se konečně probírá Kuchta. Jenže pak přišla další rána do vazu.

Historická ostuda

Na Slavii, které se na podzim rovněž nijak zvlášť nedařilo, jsme jeli se ztrátou pouhého jednoho bodu. Konečně jsme mohli něčeho dosáhnout. Něčeho, od čeho bychom se mohli odrazit. Po čem bychom mohli na dosud velmi nepovedené sezóně konečně najít něco pozitivního. Ale selhali jsme ve všech směrech. Po naprosto ostudném, bezkrevném a odevzdaném výkonu jsme tekli 0:4 už v poločase. Hnus. Historická ostuda. Neodpustitelná, říkal jsem si. Byl jsem v tu chvíli přesvědčený, že na Letnou už do konce roku nepřijdu. Tak moc mě trapný výkon a zasloužený debakl odrovnal. Vyhořeli všichni. Trenérem počínaje a gólmanem konče. Ze hry o titul jsme byli venku, na Plzeň jsme ztráceli v podstatě 12 bodů (v té době ve skutečnosti 9, jenže Západočeši měli snadný zápas s Brnem k dobru a později ho s přehledem vyhráli). A v tomhle rozpoložení jsme měli jet do Plzně.

Odraz ode dna

Ale trenér Priske se poučil. Přestal lpět na činnostech, které jsme neměli zažité, neměli na ně vhodné hráče a jež nás dostávaly do kolen. Odprostili jsme se od překulování a zjednodušili hru z obrany. A hlavně změnili rozestavení. Koho by v té době napadlo, že tato změna úplně změní směr, kam se sezóna dosud ubírala? 3-4-3 začalo fungovat okamžitě. Stopeři se ve třech vzadu cítili jistěji, hráči se posunul blíže k vlastní brance, soupeři se vytáhli z vlastní půlky výše a vzniklo spousta prostoru pro brejky. Dosud jsme převážně drželi míč, útočili do plných a vůbec nám to nešlo. Po změně jsme na držení míče výrazně ubrali a naopak přidali na přímočarosti. A výsledek? Po deseti letech jsme zlomili prokletí a konečně zvítězili v Plzni. Výkon nebyl nijak oslnivý, nicméně výhra byla vzhledem k počtu vyložených šancí zasloužená. Tím, že se do sestavy podařilo dostat dalšího hlavičkáře, jsme konečně začali hrozit i ze standardních situací a z jedné z nich i rozhodli.

Následovala vysoká výhra nad nebezpečným, nicméně evropskými poháry unaveným Slováckem. Přenechali jsme mu iniciativu a zničili ho z protiútoků. Obrovsky nám pomohl návrat Lukáše Haraslína. Ten si u mě nejdřív udělal dost velký vroubek, když po dlouhé absenci kvůli zraněnému koleni odjel na reprezápas Slovenska, aniž by za Spartu odehrál jedinou minutu. A samozřejmě tam onemocněl, čímž se jeho celková doba herní neschopnosti protáhla na dva měsíce. Sparta musí být na prvním mistě! Ale odpustky začal získávat velmi rychle. Vrátil se v impozantní formě a ničil jednoho soupeře za druhým. Na porážku v derby jsme tak zareagovali čtyřmi výhrami (včetně dobře zvládnutého těžkého pohárového zápasu na Baníku). To bylo ovšem jen slabou náplastí na celkově jednom z nejhorších podzimů, jaký jsem v posledních třiceti letech fanouškování zaznamenal.

Víra v titul po takovém podzimu zaváněla víc než čímkoliv jiným čirou nesoudností. Priskeho čekal nelehký úkol. Pročistit kádr, nejbolavější místa nahradit lepšími hráči, vhodnějšími pro jeho systém hry, opět posunout fyzickou kondici na vyšší úroveň a hlavně pilovat souhru a systém. Tak, aby se hráčům zažral pod kůži. Aby do nich nacpal automatismy. A měl i štěstí v tom, že se díky vysokým teplotám v Kataru hrálo Mistrovství světa výjimečně v prosinci, čímž vznikla nevídaně dlouhá přestávka, a tedy více než dostatečný prostor na přípravu. A k tomu všemu měl napomoci i nový asistent, Lars Friis.

Rychlost, síla, intenzita

S takovou charakteristikou hry a typologie hráčů Priske před sezónou seznámil fanoušky. Tyto atributy plánoval během svého působení do hry a složení kádru Sparty vtisknout. Během podzimu nic z toho nestihl. Logicky. Každý trenér musí dostat čas. Půl roku nestačí. Zdá se, že to konečně pochopilo už i vedení Sparty. A místo toho, aby podobně jako v předchozích zimních přestávkách jen sedělo a koukalo, konečně na zjevné mezery v kádru adekvátně zareagovalo a přivedlo hned čtyři nové hráče, z toho dva do problematické záložní řady.

I přesto se Spartě opět nepovedl start do jara. Nutno podotknout, že na to jsme ve Spartě zvyklí. Tentokrát ale nenastal obvyklý vyhazov trenéra, který v minulých sezónách následoval někdy už po prvním jarním kole, jindy třeba po třetím. Přitom výkon v Olomouci byl opravdu špatný. Nebylo v něm znát nic z přípravy, ve které se nám povedlo odehrát například výborný mač se Salcburkem. Většinu zápasu jsme byli horším týmem, trenérovi se navíc nepovedla základní sestava ani střídání. V ojedinělé šanci na konci zápasu selhal Panák, a tak jsme ztratili další body. Ani s Boleslaví se nám herně moc nedařilo, byť tentokrát jsme si byli schopni aspoň vypracovat, a hlavně proměňovat, šance. Jenže počet gólovek Boleslavi byl opravdu vysoký.

Zlom

Zlom nastal až na Bohemce. Tam jsme podali nejlepší venkovní výkon za spoustu let zpátky. A následovala domácí paráda s Jabloncem, kdy druhý poločas splňoval všechny parametry, jak bych si představoval herní projev Sparty. Skvělým presinkem jsme nutili Jablonec k jedné ztrátě za druhou. Nenechali jsme ho ani na chvíli vydechnout. Já vím, že takto se nedá hrát s každým. Proti nám se o rozehrávku nepokouší ani týmy jako Slavia a Plzeň. Oba naopak rovnou z obrany z první jen nakopávají míče do souboje vepředu, aby nám nedaly šanci donutit je presinkem k chybě. Veškeré dění a boje o míč raději přesunují do bezpečnějšího prostoru. Jsem ovšem přesvědčen, že příští sezónu v evropských pohárech proti spoustě týmů způsobem hry, jaký jsme předvedli s Jabloncem, můžeme uspět.

Válec

Naše výkony si držely vysoký standard v průběhu většiny jara. Výkonnostně jsme se oproti podzimu zvedli o několik úrovní. Zatímco jsme se většinou trápili a občas se povedla výhra, po podzimním derby se situace úplně otočila a pravidelný válec občas vystřídalo trápení. V zápasech byly sice zhruba dvacetiminutové úseky, kdy jsme vypadávali z role, ale jinak jsme soupeře jasně přehrávali a vypracovávali si velké množství šancí, a to ze všech herních situací. Ze standardek, z postupného útoku i rychlých protiútoků. Naše útočné trio Haraslín – Kuchta – Čvančara se dostala do obdivuhodné formy a právě brejky jsou jeho nejsilnější stránkou. Sice občas trochu chrtilo (nejméně z něj Kuchta), ale celkově fungovalo skvěle. Ve většině zápasů jsme se dostali rychle do vedení, což nám umožnilo nehrát do zatažené obrany a optimálně tak využít schopností našeho útoku. Ale poměrně snadno, již v průběhu první půle, jsme dokázali otáčet i zápasy, ve kterých jsme dostali první gól, jako například proti zmíněné Boleslavi a nebo s Brnem.

Široký kádr

Brian Priske je trenér, který je ochoten pracovat se širokým kádrem (a ano, jarní kádr skutečně považuji na dvě soutěže za dostatečně široký) . Je výborným psychologem, takže dokáže jednat s hráči a o své důležitosti pro tým je schopen přesvědčit i posledního náhradníka. Na týmu je vidět, jak Spartou žije. Je příjemné dívat se na lavičku náhradníků radující se z každého gólu. Sparta musí mít kádr široký. Ať už proto, že konkurence tlačí ke zlepšeným výkonům, tak také proto, že Sparta je nechvalně proslulá tím, že mívá enormní množství zraněných hráčů. S tímto problémem se potýká od sezóny 15/16, kdy ji vedl Zdeněk Ščasný a dokráčela až do čtvrtfinále EL. Tehdy se to svedlo na velké množství zápasů, které museli hráči podstoupit, což údajně vedlo ke zraněním. Jenže od té doby se Sparty problém se zraněními drží, i když už žádného úspěchu v Evropě (a tedy přehnané množství zápasů nehrála), nedosáhla. Jedinou výjimkou, kdy se počet zraněných podařilo stlačit na přijatelnou úroveň, byla Stramaccioniho sezóna 17/18. A světe div se! Zrovna v této sezóne Sparta taky pracovala se širokým kádrem.

Zatímco na podzim se sestavou hodně hýbalo, na jaře jasně vykrystalizovala základní sestava, která se měnila jen kosmeticky. Má to své výhody, ale i nevýhody. Výhody jsou zřejmé – hráči jsou na sebe zvyklí, vědí, co jeden od druhého očekává, jsou sehraní. Horší je to pro náhradníky. Někteří hráči nenastupují vůbec, jiní jen na pár minut a je pro ně hrozně obtížné udržet si formu. Únava hráčů základu se kumuluje, dochází ke zhoršení formy, zraněním.

Nová zbraň

V průběhu jara tak došlo k logickému poklesu formy. Jenže Sparta vytáhla další zbraň – obrovskou bojovnost a sílu zlomit zápasy, ve kterých se herně nedaří. V derby nebo s Plzní jsme nehráli nijak úchvatně. Bylo vidět, že si věříme mnohem míň než proti slabším týmům, z naší hry vymizela lehkost. Dlouhé roky lůzrovství na nás zanechaly stopy a Brianův systém hry je zkrátka ještě příliš křehký. Jsem přesvědčen, že málokdo ve Spartě po podzimu počítal s tím, že se ještě v průběhu sezóny vrátíme do bitvy o titul. Ostatně Brian na předsezónní tiskovce velmi moudře zmínil, že cílem je vyhrát jarní tabulku a pohár. Pokud bychom opravdu v jarní tabulce skončili třeba o bod před konkurenty, byl by to jasný signál, že Sparta bude v příští sezóně konečně plnohodnotným aspirantem na titul. Výhra v poháru by nám navíc zajistila výbornou pozici do letních předkol a reálnou šanci na základní skupiny evropských pohárů. Jenže Plzeň spadla do obrovské krize, Slavia rovněž na hřištích soupeřů poměrně dost ztrácela a hlavně! Sparta nečekaně předvedla jedno z nejlepších jar, jaká pamatuji. A tak jsme se z ničeho nic naprosto reálně ocitli ve hře o titul. I to nám začalo svazovat nohy.

Do zápasů jsme přestali vstupovat tlakem, ale naopak jsme statickou hrou a malou nabídkou zálohy a útoku spadali v překulovanou mezi stopery a umožnili tak soupeřům opakovaně se dostávat do vedení. Prohrávat 0:2 v derby? To býval v minulosti game-over. Ale ne pro jarní Brianovu Spartu. Sparta spustila velký tlak a srovnala. Věřil jsem, že dokonce derby otočíme. Jenže Slavia má stejného trenéra 5 let, systém má zažitý i poslední náhradník, takže pro ni není problém, když jí vypadne třeba 8 hráčů. Opět nás donutila k chybě. Chvilku před koncem. Tohle by zlomilo skoro každého. Kromě této Sparty. A tak jsme navzdory nijak zvlášť vysoké herní úrovni vybojovali alespoň remízu, která byla svým způsobem symbolická. Před pěti lety dokázal čerstvý trenér Slavie Trpišovský ukrást na Spartě bod navzdory jejímu vysokému vedení. Slavia pak několik let lize dominovala. Tato remíza byla té tehdejší v mnohém podobná, jen v opačném podání.

Špatný vstup do zápasu, tlak, obrat. Známka vnitřní síly mančaftu. Byl bych raději, abychom zápasy nemuseli otáčet. Tak, jako to bylo v předchozím průběhu jara. Mám radši pohodové zápasy, neboť nervy mám jen jedny. Ale je pravda, že euforie po velkolepém obratu v posledních minutách, jako jsme předvedli kupříkladu s Plzní nebo s Libercem, má něco do sebe. Přesto doufám, že se časem znovu propracujeme k tomu, abychom zápasy dokázali ovládat od první minuty a soupeřům nedali čuchnout. A pokud to výjimečně nevyjde, bude hořet trávník.Jako to bylo zvykem v dobách naších největší slávy a jak se nám to často dařilo v závěru tohoto ročníku. Po ligových last-minute otočkách následovalo další derby, tentokrát pohárové.

Jarní kaňka

Ve finále poháru se tentokrát vzhledem k postavení obou týmů v ligové tabulce hrálo v podstatě jen o prestiž, protože bylo pro oba týmu dopředu jasné, že nejhůře předkolo EL mají zajištěné. Sparta se rozhodla zopakovat chybu z předchozích derby, zvolila překulovačku, a tím se v podstatě porazila sama. Minela střídala minelu, ale gólově jsme byli potrestaní až ve druhé půli. I tak jsme nebyli daleko od další otočky, jenže naše šance končily jen na tyčích. Nemělo cenu se v prohře nijak přehnaně babrat, prioritou v tu dobu byla jednoznačně liga. Jestli k něčemu pohárová prohra posloužila, tak k poučení, jak derby proti Trpišovského Slavii nehrát. Následovala takticky dobře zvládnutá výhra v Olomouci a pak už čekal klíčový mač ve hře o titul.

Klíčové derby

Extrémně důležitý zápas. Výhra by nám dala obrovskou šanci na titul, ale ani remíza vůbec nemusí být špatná. Hlavně neprohrát. Top forma je pryč, někteří důležití hráči jsou zranění, jiní se čerstvě do tréninkového procesu vrátili, klíčoví hráči jsou unavení. Nemá cenu si v takovou chvíli hrát na fotbalisty. Jsme stále ještě v procesu budování týmu a utužování herního stylu, byť byly v drtivé většině jarních zápasů jasně vidět některé prvky, na kterých chceme stavět. Na podzim budeme zase o něco dál a čekám, že předvedeme víc. Všichni ví, s čím má Slavia problém. Styl hry mají šitý na hru proti fotbalovým týmům, které presinkem nutí k chybám. Ale rozbíjet beton? Na to už je potřeba výrazně víc kreativity. Nebo si umět pomáhat standardkama. A Slavia má proti zataženým týmům dlouhodobě problémy, byť na jaře se to týkalo v podstatě jen venkovních zápasů. Ostatně, stačí si vzpomenout, s čím ji loni třikrát porazila Spartička. Proč soudruhům z Číny nabíjet na smeč a porazit se sami jako v Edenu nebo ve finále poháru? Oni si taky proti Spartě rozehrávku nijak nekomplikují, ačkoliv mají trenéra 5 let v kuse. Brian se naštěstí poučil, postavil základ ze silových hráčů, soubojových typů, a zaparkoval autobus. Na rozdávání fotbalové radosti bude v budoucnu prostoru dost. V tomhle zápase šlo hlavně o radost výsledkovou. A ta se dostavila. I když slabší povahy jako já to opět vůbec neměly jednoduché. Takové emoční vypětí jsem už dlouho nezažil. Snad nám kluci v příští sezóně nervy aspoň trochu ošetří a budou častěji vyhrávat tak, jako se to podařilo třeba na Baníku.

Herní trápení, silná vůle a penalty

Čím víc se blížil konec ligy, tím obtížněji Sparta vyhrávala. Řadu utkání zlomila dokonce až v nastavení, mnohdy penaltou. Je to logické, MS nastavilo trend, takže se na jaře nezřídka nastavovalo klidně 10 minut. A Sparta, která pod Brianem a kondičním trenérem Clarupem objektivně a měřitelně fyzickou kondici hráčů výrazně zvedla, zkrátka měla v závěrech zápasů více sil než soupeř. Hrála vabank, do vápna nabíhalo klidně šest, sedm hráčů. Všechno nebo nic. A nestíhající soupeři faulovali. Hysterické MM se předháněly, kdo víckrát zmíní nový výraz soft (který jsem mimochodem zatím nikde v pravidlech nenašel). Proslávistická média kvičela, že kupříkladu žlutý šlapák Červa na lýtko Wiesnera je pro penaltu nepodstatný, neboť Wiesner netrefil míč. Kde byli tito novináři, když vzteklý Eldar Ćivić čelíčkem pohladil Kuchtu na Slovácku, zatímco Heča držel míč v náručí, a sudí Příhoda neváhal s penaltou a červenou kartou v závěru zápasu? Nebo když Sáček rukou posunul míč z obličeje zraněného spoluhráče Nity, který dostal ránu do hlavy, přičemž rozhodčí Marek nejen, že skandálně hru nepřerušil, ale navíc Sáčkovu starost o spoluhráče ocenil penaltou pro Liberec? Zajímalo tehdy snad někoho, že soupeři vůbec neměli míč na noze? Když se to týká Sparty, mají se najednou uplatňovat jiná pravidla? Proč by se neměla pískat penalta za to, že nejlepší stoper vesmíru Ogbu v nastavení předvede naprosto tupý skluz a přejede obě nohy po šikovné zasekávačce Mabila? Takový zákrok prostě nelze přehlédnout. Ale jsem rád, že se konečně někteří novináři odkopali a jiní staří známí se pro změnu po čase připomněli. Alespoň jsme si mohli ujasnit, kdo za koho kope.

Zápas s Bohemians opravdu bolel. Hrálo se o všechno, tíha titulu, který byl tak blízko, nám svazovala nohy. Herně se nedařilo nic. A tak nezbývalo, než bojovat o každý metr a radovat se z maličkostí, jako kupříkladu z vybojovaného autu. Když Jánoš na Letné poslal Bohemians do vedení, napadaly mě nejčernejší myšlenky a vzpomínal jsem na noční můru v podobě závěru sezóny 07/08, kdy jsme se sami připravili o téměř vyhraný titul. Jenže tenhle tým má jiného lídra než tehdejší Sparta. Láďa Krejčí znovu ukázal pevné nervy, opět proměnil penaltu a těsně před koncem navíc hlavou přiťuknul volnému Kuchtičovi, který chladnokrevně rozhodl o další ubojované výhře. Myslím si, že mě poslední zápasy Sparty mohly stát zhruba deset let života. Popravdě, nechtěl bych ty útrpné chvíle v hledišti zažívat znova. Byl jsem úplně vysátý, vypjaté zápasy mě připravily o veškerou energii. Ze zápasu s Bohemkou jsme se vracel neskutečně unavený. Už těch nervózních závěrů zápasů zkrátka bylo moc.

Mistři!

Zbýval poslední střípek do mozaiky. Bylo potřeba získat jeden jediný bodík. Už jen samotná představa, že napoprvé selžeme a vše necháme na poslední zápas sezóny, mou nervovou sestavu pořádně potrápila. Jenže kluci naštěstí zabrali, na Slovácku se nám díkybohu podařilo po dlouhé době neinkasovat a my tak nemuseli spouštět svou obvyklou hru vabank, při které množství infarktů narůstá geometrickou řadou. Tentokráte velmi jistá obrana nepustila soupeře do jediné vážnější šance a kýžený bod byl na světě!

Obrovská úleva. Máme to! Nejpřekvapivější a nejúžasnější titul, jaký jsem zažil, je na světě! Řadím ho úplně nejvýš. Už dávno nejsme ta mašina, která sbírala jeden za druhým. Někdo moudrý kdysi na fórum napsal, že pod Danielem Křetínským může Sparta získat titul jen, když si úplně všechno sedne. Přiznám se, že jsem se s touto myšlenkou časem ztotožnil. A teď, když to konečně vyšlo, se modlím, aby to nebyla pravda. Aby se sparťanské vedení vzpamatovalo a znovu dokázalo Spartičku vrátit do pozice hegemona, kterým jsme kdysi bývali.

VSBJČ?

Není to tak dávno, co jsem se dočetl názor, jestli to vedení ve Spartě nakonec přeci jen nedělalo dobře a zda problém opravdu nebyl pouze v trenérech. Nedělalo.

A nejprve to vezmu zeširoka. Pokud někdo nechce po tak mimořádné a nezapomenutelné sezóně číst kritiku, která se navíc týká především minulosti a pro tuto sezónu není až tak úplně aktuální, doporučuji následující tři odstavce přeskočit.

VSJBČ. Co tato zkratka vlastně znamená? Poněkud vulgárnějším způsobem vyjadřuje názor mnoha fanoušků, že vedení Sparty dlouhodobě nepůsobí úplně kompetentně. Vedením je myšlen především Daniel Křetínský, ale patří sem samozřejmě i ti, které do Sparty dosadil a jež alespoň částečně obdařil rozhodovacími či poradními právy (tedy i generální a sportovní ředitel). Přezdívku si vedení vysloužilo už dávno, a přestože se může zdát, že je to zejména k jeho nejnovějším členům nefér, neboť Sparta nefungovala už dávno před jejich příchodem (dá se říci, že přestala fungovat přesně v momentě odchodu Vlasty Košťála), tak i oni už svými rozhodnutími přispěli k tomu, aby se zkratka stala koloritem sparťanských diskuzí. Nehodlám zde vypisovat vše, co se za Křetínského vlády ve Spartě nepovedlo. Kdybych to měl nějak stručně sumarizovat, tak z domácího suveréna, který patřil k nejúspěšnějším klubům i v rámci Střední Evropy, dokázal Spartu postupně dostat až do pozice věčně třetího. Charakteristické pro ní byly neustálé změny směrů, hledání nových a nových slepých uliček a opakované utvrzování se v tom, že daná cesta opravdu k úspěchům nevede. Nálepka, kterou vedení dostalo, ať už si jej pan Křetínský složil jakkoliv, byla více než zasloužená. Samozřejmě, můžeme být vděční, že své nesčetné chyby a špatná rozhodnutí majitel klubu vždy sanoval a na rozdíl od jiných klubů jsme díky němu nikdy neměli existenční potíže, ale přesto mnohem raději vzpomínám na předchozí majitele, kde sice existenční jistota Sparty nebyla, ale zato jsme byli úspěšní na domácím poli i v Evropě. A i když byla Sparta ekonomicky téměř na dně (jako třeba na konci ér Macha a Rezeše), vždy se dokázal najít subjekt, který ji byl ochoten koupit a profinancovat, protože Sparta vždy měla, a stále má, spoustu aktiv. Navíc ne vše Daniel Křetínský dokázal finančně zachránit. Spartě už kvůli relativně nedávné špatné situaci ohledně Finanční Fair Play a hrozby zákazů přestupů nepatří kupříkladu cenné pozemky vedle hlavního stadionu.

Zatímco několik předcházejících vedení Sparty obvykle muselo soupeřit jen s jedním opravdu silným protivníkem, na konci silně neúspěšné éry Adama Kotalíka se k Plzni přidali i soudruzi z Číny a my se rázem ocitli v situaci, kdy jsme spadli do bahna a zbyl nám jen boj o třetí místo. Tuto pozici jsme si za působení současného SŘ Tomáše Rosického osvojili tak, že se stala normou a už nějaký čas si v tom bahýnku rochníme. Aktuální vedení Sparty se rozhodlo najet na model, kdy kádr tvoří Sportovní ředitel, který by měl také v ideálním případě vybrat tenéra, jenž by splňoval jeho představu o herním stylu. Jak si pak ale má běžný fanoušek nevidící do interních rozhodování klubu vysvětlit, že omluvný dopis po další nepovedené sezóně nepíše Sportovní ředitel, ale majitel a navíc v něm zmíní, že má řešení v podobě Tomáše Rosického? Některým se pak v hlavě mohou vybavit myšlenky, jestli na řečech, že Tomáš Rosický původně cílil na úplně jiného trenéra než na Pavla Vrbu, nicméně majitel rozhodl jinak, nemůže být zrnko pravdy. Bylo by to vlastně pro éru Daniela Křetínského naprosto symbolické.

Ale ať už trenéry každoročně najímal a následně vyhazoval jakýkoliv člen vedení, je to asi ve výsledku jedno. Vedení jako celek zkrátka nepracovalo dobře. I tak se mu vždy se mu podařilo najít viníka jinde, a to v podobě trenéra. I kdybych měl přijmout verzi, že navzdory tomu, že kádr dává dohromady SŘ, za neúspěchy může především trenér, protože s daným kádrem neumí správně zacházet, pak musím vznést námitku. Ti trenéři se nevybírali sami! A zodpovědnost za jejich výběr opět nenese nikdo jiný než vedení.

Střih. Tolik ke kritice minulých rozhodnutí. Vraťme se k právě končící sezóně. Už jen za to, že podařilo přivést trenéra Priskeho, totiž vedení zaslouží velkou pochvalu. A ano, tentokrát skutečně věřím, že si trenéra opravdu vybral Tomáš Rosický, tudíž speciální pochvala za tento skvělý krok, by měla směřovat zejména na něj. Brian Priske bohužel nepřišel za ideálních podmínek. Došlo k příliš mnoha změnám v kádru najednou, což v kombinaci se ztrátou tří klíčových hráčů rezultovalo v krajně nepovedený podzim. Následná zimní reakce už ovšem byla z mého pohledu výborná. Správně jsme zareagovali na nejpalčivější problém, tedy zálohu, a podařilo se posílit velmi zajímavými hráči. Hráče, kterým jsme nejvíce věřili, se podařilo přivést natvrdo. A ti rizikovější, kteří neměli herní praxi nebo měli příliš vysokou cenovku, přišli na hostování s opcí. Ideální model. Ať se nejprve předvedou a ukážou, že budou mít za takové investované částky adekvátní přínos. Osobně upřednostňuji hostování v trvání alespoň jednoho roku, protože půl sezóny by měli hráči dostat už jen na adaptaci v novém klubu. Pokud navíc přijdou bez herní praxe, často až v průběhu přípravy, je pro ně hodně hodně obtížné dostat se do formy. Dovolím si malou odbočku a na letošní příchody s výše zmíněným modelem se podívám detailněji. V létě nás na hostování s opcí nás posílili Kuchta a Jankto. Zatímco Jankto ve mně ani na chvíli během necelé sezóny nevzbudil dojem, že bych si přál uplatnění opce, v případě Kuchty bych ještě v zimě hodně váhal. Ale potom, co předvedl na jaře? Absolutně bez debat bych opci uplatnil. Tak komplexního, pracovitého a zároveň poměrně gólového útočníka v ideálním věku, který se navíc do týmu skvěle zapracoval, jsme si prostě nemohli nechat utéct. A zimní posily? Mabil má jen půlroční hostování. K titulu sice nakonec výrazně přispěl, ale předvedl dost, aby si vysloužil vyplacení jistě nemalé částky na trvalý přestup? Za mě zatím rozhodně ne. Maximálně bych momentálně uvažoval na prodloužením hostování s opcí a doufa, že se Mabil během přípravy rozehraje k lepším výkonům. I tak bych ale k němu pro jistotu sháněl další křídlo. Pak je tu Kamenović, který má hostování odklepnuté dokonce až do léta 23/24. Hrál především v béčku a zatím jsem od něj neviděl nic, proč by měl být přivedenl natrvalo. Vezmeme-li si tento malý vzorek čtyř hráčů, ani jeden vlastně nestihl v prvním půlroce přesvědčit. Být tu na krátké hostování, těžko bychom na kohokoliv z nich opci uplatňovali. A přinejmenším v případě Kuchty by to byla obrovská škoda. A pokud bychom všechny čtyři naopak přivedli rovnou na přestup (a není to tak dlouho, kdy bychom s podobným přístupem neváhali)? Spartu by to stálo dle médii odhadovaných částek zhruba 2,5 milionu EUR za jednoho (v případě Kuchtiče je nutno připočíst ještě 1M za hostování), takže dohromady kolem 11M EUR. Asi bychom vedení za takto vynaložené prostředky navzdory titulu podrobili silné kritice (což neznamená, že kupříkladu Mabila nebo Kamenoviće bychom po příští sezóně nehodnotili úplně jinak). Jenže vedení naštěstí zvolilo jiný model a podle mě si za to opět zaslouží velkou pochvalu. Stejně tak za hráče jako Sadílek nebo Zelený, kteří se nemalou měrou o senzační titul zasloužili, a z jejichž příchodů jsem, přiznávám, loni v létě radost neměl.

Přezdívky VSJBČ se vzhledem k mnohaletým opakovaným chybám a těžko pochopitelným rozhodnutím bude vedení zbavovat obtížně a dlouhodobě. Teď se pochopitelně nějaký čas objevovat nebude a vystřídá ho zasloužená chvála . Strašně bych si přál, aby vydržela co nejdéle, protože by to bylo znamení doby úspěšné. Ale všichni víme, že stačí opravdu málo, aby se vše zase rychle obrátilo. Vzpomínáte, jak jsme si libovali po posledním titulu Víti Lavičky? Hlavně doba po Brianovi bude s velkým otazníkem, protože zatím vše nasvědčuje tomu, že letošní senzační úspěch je především o něm. Dokázal zbláznit celou Spartu tak, že konečně táhla za jeden provaz. Nicméně první kroky k odstranění nálepky už vedení za poslední rok udělalo. Další snad budou následovat v létě a v dalších přestupových obdobích. Vedení pracuje s dlouhodobou strategií, a proto by mělo být posuzováno v dlouhodobém horizontu. Nejbližší úkoly jsou jasné. Je třeba udržet klíčové hráče (palec nahoru za Kuchtu!) a pokračovat v postupném zkvalitňování kádru (a vzhledem k velkému množství zápasů, které nás na podzim čekají, bude potřeba kádr ještě o něco rozšířit). Slavia je pod Trpišovským stále extrémně silná (a o to víc si letošního titulu vážím) a ačkoliv má Plzeň za sebou tragické jaro, pořád je to tým, který se dokázal kvalifikovat do Ligy mistrů. V příští sezóně bude úplně jiná a dost možná se silným majitelem v zádech. Nemůžeme usnout na vavřínech. Stále máme navzdory tomuto fantastickému titulu spoustu slabin, nad kterými nesmíme zavírat oči, ale díky letošnímu úspěchu se nám otevírají možnosti, jaké tu spoustu let nebyly. Musíme udělat vše pro to, aby nešlo o úspěch ojedinělý. Chci, abychom se vrátili na pozici, která nám historicky patří, trvale. Poučme se z minulosti. Kolikrát jsme ani nepotřebovali soupeře, abychom se dokázali vnitřně rozložit úplně sami? To už nesmíme znovu dopustit.

Brian Priske ví, co dělá!

Přinejmenším dokud bude ve Spartě působit Brian Priske, asistent Lars Friis a na kondici pracovat Christian Clarup, nemám o Spartu nejmenší obavy. Jsem přesvědčen, že s nimi budeme o titul bojovat i příští rok. Co se týče evropských pohárů, hrozně bych si přál, abychom postoupili do play-off o LM. Byla by z toho spousta peněz na případné posily a krásný dvojzápas se silným soupeřem. LM je nadále spíš snem, na který by se dle mého muselo kádr nejen výrazně posílit, ale hlavně vyžaduje čas na zapracování posil a další prohloubení systému a automatismů. Jsou to ovšem po letech utrpení velmi příjemné starosti. Vždyť my dokázali plán o celou jednu sezónu uspíšit! Otevře Daniel Křetínský kvůli Brianovi peněženku, aby se kádr podařilo kvalitativně posunout dál? Jednoho zázraku už jsme však dosáhli, tak třeba se povede ještě jeden.

Pking











Co se aktuálně mezi fans děje a co číst dále?

Když na vršku fouká - report ze zápasu s Plzní a oslav titulu

Sparta. Tečka. - komentář k uplynulé sezoně

Co týden dal a dá jaro 2023 (18 a půl - 1. mistrovské vydání)

Poslední bod - další report ze zisku titulu

Celostadionové choreo na Plzeň a oslavy titulu

Přepište kelímky! - komentář nejen k titulovému zápasu na Slovácku

Pro titulový štempl na Slovácko - report z výjezdu na Slovácko

Co týden dal a dá jaro 2023 (18.díl)

Praha není jenom most a hrad....report z výjezdu z Francie na zápas Sparta s Bohemians na Letné

Baťůžek, aneb divize Bretaň se chystá na Letnou

Co týden dal a dá jaro 2023 (17.díl)

Konečné info k choreo sbírce

Je to blízko....druhý report ze zápasu Sparta - slavia

Před a po....report z vítězného derby