Když uslyšíme slovní spojení „nejlepší hráči v historii Sparty“, většině z nás se vybaví jména jako Oldřich Nejedlý, Pavel Nedvěd, Andrej Kvašňák, Antonín Janda-Očko, Václav Mašek či Jan Berger. V záplavě těchto vynikajících útočných hráčů se pak úplně ztrácí ti, kteří se neméně úspěšně bili za Spartu na druhé polovině hřiště – obránci. Ať už to byli Hojer s Pospíšilem, Perner se Čtyřokým, Vojta s Tichým či Chovanec se Strakou, obrana byla vždy chloubou našeho klubu. Úmyslně jsem zatím neuvedl hráče, jemuž je věnováno dnešní okénko do historie – je jím dlouholetý kapitán Železné Sparty třicátých a čtyřicátých let, základní stavební kámen stříbrného československého týmu z MS 1934 v Itálii a hlavně obrovský bojovník a srdcař, Jaroslav Burgr.

Fenomenální obránce a postrach všech evropských útočníků se narodil v březnu roku 1906 v Kročehlavech, vesnici u Kladna (dnes již části Kladna). S fotbalem začal ve své rodné vísce v sedmi letech a už v té době nastupoval na postu obránce. Nebylo to však kvůli tomu, že by jej bránění nějak bavilo, ovšem k útočení a střílení gólů jej starší kamarádi prostě a jednoduše nepustili. Dlouhou dobu své schopnosti piloval jen takto, se svými vrstevníky a to na všech možných místech, kde se jen do míče kopnout dalo. Časem však začal hrát za Kročehlavy závodně, v šestnácti letech již pravidelně nastupoval za dospělé a rok poté byl jako jediný „nepražák“ nominován do týmu Prahy k reprezentačnímu utkání proti Českým Budějovicím. Seděl tam v jedné kabině s legendárním Jandou-Očkem, který o něm poté řekl známé: „Kluk je skromnej a uctivej“... Bylo jen otázkou času, kdy mu hodí laso některý z předních českých týmů. Když bylo Burgrovi osmnáct, přišla jako první s nabídkou Viktoria Žižkov. Ač jej zájem žižkovských funkcionářů potěšil, nakonec přestup odmítl. Druhá přispěchala Slavie. Její vyjednavači však dopadli úplně stejně s tím rozdílem, že jelikož mladému obránci za přestup nenabídli prakticky nic, vůbec se s nimi nebavil. Když poté položili zástupci Sparty na stůl 2000 korun, Burgr se nerozmýšlel ani chvilku a za několik dní už trénoval na Letné. Dostat se do prvního týmu tehdejší Sparty však bylo téměř nemožné, pozice obranné trojice Hojer, Perner a Steiner byla totiž naprosto nedotknutelná. Jarda Burgr se přesto nevzdal a bojoval za rezervní tým s nadějí, že se před ním jednou otevře velká šance...

Té se dočkal v roce 1927 a byl to pro něho doslova křest ohněm. Spartu čekalo finále Středoevropského poháru proti Rapidu Vídeň a těsně před zápasem se zranil Antonín Hojer. Místo něho postavil kouč Václav Špindler do stoperské dvojice k Pernerovi právě nezkušeného Burgra. Ten se mu odvděčil znamenitým výkonem, velkou měrou pomohl Spartě k celkovému vítězství v soutěži a do rezervního týmu se již nikdy nevrátil. Ovšem jak on sám s odstupem času přiznal, přechod do prvního týmu nebyl vůbec jednoduchý: „Myslel jsem si, že už umím kopat. Z toho mě však náramně rychle vyléčil Frantík Kolenatý“, vzpomíná Burgr na legendárního spoluhráče. „Byl jsem mladý, myslel jsem si, že oslním bezvadnými odkopy. Jednou mi však Kolenatý přihrál a já nevystihl jeho úmysl. To jsem neměl dělat. „Jak si to představuješ? Ty si míč odkopneš a já se mám pořád honit? Tak to tě chlapečku už nikdy nesmí napadnout, to bychom spolu brzo skončili,“ zlobil se Kolenatý. Moje představy o ideálu obránce se hodně rychle rozplynuly.“ A tak začala pro Jaroslava Burgra tvrdá škola, zkušenější kolega si nebral vůbec žádné servítky, ale výsledek se dostavil rychle. Výkony mladého obránce rostly zápas od zápasu, již v roce 1929 byl jmenován kapitánem Sparty a ten samý rok si odbyl i premiéru v dresu československého národního týmu. Opravdovým vrcholem kariéry kročehlavského rodáka bylo samozřejmě památné Mistrovství světa 1934 v Itálii, ačkoliv pro něho skončilo bohužel již v semifinále. Po výhrách Československa nad Rumunskem a Švýcarskem přišlo semifinálovém utkání proti Německu, kde si však hned na začátku zápasu Burgr natrhl svalový úpon. I přes tento handicap však zápas dohrál až do konce (!), ale finále proti Itálii už musel sledovat z lavičky s nohou v sádře. Ovšem ani jeho přítomnost na hřišti by našim hráčům k poražení italských soupeřů a švédského rozhodčího Eklinda rozhodně nepomohla, protože průběh zápasu neřídil nikdo jiný, než na tribuně přítomný Benito Mussolini... Celkem odehrál Burgr za Československo 58 utkání a reprezentační kariéru uzavřel na dalším světovém šampionátu, v roce 1938 ve Francii utkáním s Brazílií. V meziválečném období odehráli za národní tým více utkání než on pouze František Plánička (74) a Antonín Puč (59).

Ve sparťanském dresu strávil krásných 16 let, zúčastnil se všech předválečných ročníků Středoevropského poháru (s výjimkou roku 1928, kdy v něm Sparta nestartovala) a dvakrát (v letech 1927, 1935) tuto tehdy nejprestižnější klubovou fotbalovou trofej v Evropě zvedl nad hlavu. Radoval se i z pěti titulů v domácí soutěži a když nastoupil v roce 1942 k šestistému utkání v dresu Sparty, byla to pro celý fotbalový národ velká událost. Před utkáním měli projev mimo jiné i Vlasta Burian a Josef Košťálek, a nejenže Burgr obdržel od představitelů klubu vavřínový věnec, upomínkový dárek a sklidil obrovský potlesk vyprodané Letné, ale na jeho počest Sparta dokonce nastoupila ve stejných dresech jako v době, kdy Burgr na Letné začínal (rudé košile s bílými límečky). Když poté viděl, že o budoucnost sparťanské obrany se výborně postarají Senecký se Zástěrou, přenechal těmto mladíkům své místo a na sklonku kariéry odešel hrát do Mostu. Naposledy obul kopačky ve čtyřiačtyřiceti letech při exhibičním utkání právě v dresu Mostu proti „své“ Spartě.

Jen málo hráčů (pokud se vůbec někdo takový najde) zastávalo funkci kapitána Sparty celých třináct let, jako Jaroslav Burgr. Po odchodu Kádi se stal vůdčí osobností týmu, v kabině měl hlavní slovo a obrovský respekt. Co řekl, to platilo. Když se mu nelíbil výkon některého ze spoluhráčů, byl jej schopen přede všemi v kabině seřvat. Před zápasem i o poločase to byl on, kdo k hráčům v šatně promlouval, chválil, kritizoval a motivoval je... Sparta mu ležela hluboko v srdci. Nejlépe to dokazuje příhoda, která vypráví, jak probíhalo jeho poslední prodloužení smlouvu na Letné. Místo složitého vyjednávání a licitování o podmínkách kontraktu jen vzkázal klubovým funkcionářům, ať si smlouvu vyplní, jak chtějí, že on jim plně věří a jen to podepíše... Na hřišti přes Burgra nepřešel nikdo živý. Byl to obránce tvrdý jak břitva, nikdy však nehrál surově. Uměl soupeřům odebírat míč čistě, založit útočnou akci, vždy vycítil, co mužstvo právě potřebuje a podle toho se na hřišti zachoval. Byl postrachem nejlepších světových útočníků své doby – Meazzy, Wesselyho, Takácse či Hirzera. Jeden jediný hráč před ním nikdy neuhnul – Maďar Toldi. Ti dva spolu pokaždé sváděli extrémně tvrdé, nikoliv však záludné souboje. Divákům při pohledu na ně vždy tuhla krev v žilách, po zápase se však oba rozloučili s úsměvem a větou „Příště si to zase rozdáme“. Belgický rozhodčí Langenus o Burgrovi tenkrát prohlásil: „Pane Burgr, vy už asi zůstanete věčným problémem všech fotbalových rozhodčích. Při vašich zákrocích často soupeřovi fanoušci pískají, ale jen trochu spravedlivý rozhodčí žádný nedovolený zákrok nevidí. Hrajete tvrdě a nesmlouvavě, ale přesně podle pravidel.“ Sám Jaroslav Burgr na časy, kdy běhal po zelených trávnících, vzpomíná takto: „Nejraději jsem vbíhal na hřiště za hluku. Jakmile cítím, že atmosféra je nabitá elektřinou, vjede do mě dvojnásobná bojovnost a touha po vítězství. Proto jsem rád nastupoval na italských hřištích, kde diváci rozpoutali po nástupu mužstev vždycky pravé peklo.“ Kdysi se v novinách objevilo přirovnaní, asi nejlépe charakterizující jeho hru: „Burgr = obranná skála“.

Mimofotbalový život neměl Jaroslav Burgr vůbec jednoduchý. Jeho otec padl na frontě během první světové války a rodina se potýkala s nedostatkem peněz. Již jako čtrnáctiletý tak šel do učení – stal se řezníkem. I tam však narazil na problém, když před něho mistr přišel s otázkou: „Poslechni, nehraješ ty kopanou? Víš, potřebuju pracanta, který nehraje čutanou, ta jen odvádí od práce“. Odpověděl naštěstí záporně a pravdu se mu povedlo tajit tak dlouho, jak potřeboval – až do chvíle přestupu do Sparty. Po ukončení kariéry se vrátil ke své původní profesi, která jej bavila a fotbal již sledoval jen jako televizní divák.

V sestavě naší milované Sparty se v její historii objevilo nespočet výborných obránců, avšak zřejmě žádný z nich nedosáhl takové slávy, jako Jaroslav Burgr, svého času jeden z nejlepších beků na světě.

alvaro_recoba


Profil:
Jméno: Jaroslav Burgr
Narození: 7.3.1906
Úmrtí: 15.9.1986
Týmy: SK Kročehlavy, Sparta Praha, SK Most
Ve Spartě od - do 1926 - 1946
Bilance za Spartu: 625/1
Bilance za Spartu v lize: 244/1