alvaro_recoba | 04.02.2007 20:21

Železná Sparta, podle mnohých odborníků nejlepší tým světa začátku dvacátých let minulého století, byla postavena na ose Hojer – Káďa – Pilát. Z této trojice nám zbývá představit si již jen dlouholetého středního obránce našeho klubu, tvrdého a nekompromisního fotbalistu, a v neposlední řadě i vynálezce penaltového „dloubáku“, který bohužel novináři později přivlastnili Antonínu Panenkovi a dali mu přívlastek vršovický. Řeč je samozřejmě o Antonínu Hojerovi, který zůstane zřejmě navždy nejlépe střílejícím obráncem v historii Sparty, protože v dnešní době můžeme jen stěží očekávat, že některý z beků vsítí v rudém dresu více než Hojerových 123 branek.

Svoji karéru odstartoval v klubu SK Letná, odkud to do toho správného letenského týmu neměl daleko. Ačkoliv některé zdroje datují jeho přestup do Sparty o dva roky dříve, poprvé se v rudém dresu objevil pravděpodobně na jaře 1913, jen pár týdnů před příchodem další velké osobnosti, Karla Peška-Kádi. Bylo mu teprve 19 let, ovšem již v té době o mnoho převyšoval stávající obránce Sparty. Dostat se do sestavy však nebylo ani přesto nic jednoduchého, pozice Miroslava Pospíšila byla dlouhodobě neotřesitelná a druhý stoper, Karel Fallada se nechtěl smířit s tím, že jej někdo tak mladý posadí na lavičku. Hojer tedy první zápasy v rudém dresu odehrál v záloze, a až s příchodem Kádi a velkým třeskem v sestavě se dostal na své místo středního obránce. Tento stav bohužel netrval dlouho, přišla první světová válka a hráči se po čtyři roky téměř neviděli. V roce 1918 se však tato generace na Letné znovu zformovala a jedno z nejslavnějších období v historii klubu mohlo začít. Zde je třeba zdůraznit, že v té době se pochopitelně ještě praktikovalo rozestavení 2 – 3 – 5, takže pro obránce bylo nesmírně složité dostat se na hřiště. Hojer začal působení v rudém dresu po boku zkušeného Míry Pospíšila, který mu byl jakýmsi fotbalovým otcem a měl na jeho začínající kariéru velký vliv. Když v roce 1924 odešel Pospíšil do fotbalového důchodu, objevil se po jeho boku Antonín Perner. Před známým finále Středoevropského poháru 1927 se Hojer bohužel zranil tak, že nemohl k zápasu nastoupit a jeho místo zaujal mladý Jaroslav Burgr. Od té doby tak měla Sparta tři špičkové střední obránce, kteří se v sestavě poměrně pravidelně střídali.

Antonín Hojer byl přesně tím typem fotbalisty, kterého fanoušci jeho týmu milují, zatímco soupeři nenávidí. Tvrdý, nekompromisní hráč, který neuhnul před ničím. Měl obrovskou sílu, uměl soupeři pořádně nakopat, navíc se vyznačoval nevídanou spolehlivostí, nějaké výkyvy ve výkonech mu byly cizí. Ovšem ani v ostatních parametrech, důležitých u obránců, jako jsou přehled ve hře nebo přesné dlouhé pasy na útočníky, nikterak nezaostával, ba naopak. Snad jediným, zato však poměrně zásadním minusem byl jeho pověstný temperament. On byl schopný vynadat komukoli a kdekoli, díky čemuž se zejména u rozhodčích netěšil příliš velké oblibě. Na hřišti se s nimi chvíli co chvíli pouštěl do ostrých výměn názorů, výsledkem čehož bylo mnoho předčasných odchodů ze hřiště. To se nelíbilo ani lidem ve vedení Sparty, kteří se celá léta marně pokoušeli o Hojerovu „nápravu“. Jednou mu dokonce za věčné řečnění se sudími udělili distanc na tři měsíce, avšak když ani to nepomohlo, veškerou snahu vzdali. Jak jsem již nakousl v úvodu, na obránce trochu nezvyklou specialitou byly pro Antonína Hojera pokutové kopy a ostatní trestňáky. Gólů z těchto situaci dal za svou karéru nespočet, jedna penalta v jeho podání však výrazně vybočuje z řady. V roce 1930 hrálo Československo proti Španělsku a za bezbrankového stavu si tehdy šestatřicetiletý Hojer postavil míč na značku pokutového kopu. Proti němu stál samotný Ricardo Zamora, jenž za chvíli během svého letu k jedné z tyček branky mohl sledovat, jak míč z kopačky Hojera pomalým obloučkem míří přesně doprostřed jeho svatyně. O 46 let později udělal přesně takový kousek nesmrtelným Antonína Panenku...

Ve Spartě jednu dobu nastupoval po boku svého o rok mladšího bratra, Františka. Ten však narozdíl od Antonína nezůstal rudému dresu věrný, a na chvíli oblékal dokonce i sešívané triko. Do doby společného působení Hojerů ve Spartě se váže i jedna známá historka. To když byl v zápase proti Libni Antonín vyloučen (což nebylo zdaleka nic neobvyklého), a dál hrál z této dvojice jen František. Rozhodčí si po chvíli všiml, že ačkoliv vyloučil Hojera, tak Hojer je na hřišti pořád. Marně se mu hráči obou týmů pokoušeli vysvětlit, že tohle je jiný Hojer, že ten vyloučený je již dávno v šatně. Zbytečné byly námitky typu, že za jeden přestupek přeci nemohou být vyloučeni dva hráči. Sudí byl neoblomný a utkání předčasně ukončil... Pár let poté, v únoru 1926 se konalo zřejmě jediné derby „S“ v historii, v němž proti sobě nastoupili sourozenci.

Temperamentní a vznětlivá povaha Antonína Hojera však neměla za následek pouze jeho pověstné debaty s rozhodčími, ale často se hádal i se spoluhráči. Na jednom tréninku se dostal do sporu se svým největším kamarádem, brankářem Peyrem, a dokonce s ním kvůli tomu nějaký čas nemluvil. Pověstné pak byly zejména jeho střety s Mírou Pospíšilem, zde však ani ne tak na hřišti, jako mimo něj, jelikož oba měli úplně názory na řadu mimofotbalových věcí. Během zápasu to však nebylo ani na jednom z nich znát, ostatně kdyby tomu tak bylo, mužstvo by jen těžko někdy uspělo. Úplnou lahůdkou pak byly Hojerovy hádky s Františkem Kolenatým, který měl podobnou povahu, jako Hojer. Během zápasu si neustále vzájemně nadávali, až diváci kroutili hlavou, jak tihle dva můžou vydržet spolu v jedné šatně. Ovšem zde po odchodu ze hřiště už ani jeden z nich o žádné hádce nevěděl.

Reprezentační kariéra sparťanského tvrďáka odstartovala souběžně se založením samotného národního týmu v roce 1919 a tedy i vítězstvím na Pershingově olympiádě v tom samém roce. O dvanáct měsíců později zářil na Olympijských hrách v Antverpách, byl tedy samozřejmě přítomen i skandálnímu finále tohoto turnaje. Na dalších OH v Paříži to prozměnu vřelo mezi hráči v týmu, a výbor Československé fotbalové asociace potrestal mimo jiné právě Hojera zákazem startu za národní tým na téměř půl roku. Jinak reprezentoval nepřetržitě až do roku 1930, kdy se s národním týmem slavnostně rozloučil. Ve Spartě vydržel ještě o rok déle, ovšem když viděl, že o obranu letenského týmu se více než dobře postarají Jaroslav Burgr a Josef Čtyřoký, dal milovanému rudému dresu sbohem. Sparťanem ovšem zůstal navždy.

alvaro_recoba

Profil:
Jméno:
Antonín Hojer
Narození: 31.3.1894
Úmrtí: 20.10.1964
Kluby: SK Letná, Sparta Praha
Ve Spartě od - do 1913 - 1931
Bilance za Spartu: 483/123
Bilance za Spartu v lize: 91/34

alvaro_recoba | 04.02.2007 20:21 Vstoupit do diskuze
17