S těmito slovy na rtech doběhl athénský voják Diomedón v roce 490 před Kristem do Athén, aby zvěstoval o slavném vítězství Athéňanů, vedených Miltiadem, nad několikanásobnou přesilou Peršanů v bitvě u Marathónu. Poté klesl k zemi a vyčerpáním zemřel.
Na základě této mýtické události, ke které ve skutečnosti nedošlo, se běhá při novodobých olympijských hrách marathónský běh o délce, dle údajné vzdálenosti mezi Athénami a místem bitvy, 42 195 metrů. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, marathónské bojiště bylo od Athén vzdáleno asi 66 kilometrů. Jen pro úplnost; marathónský běh v tradiční délce se běhá od olympijského závodu v Londýně roku 1908, kdy pořadatelé jeho cíl umístili na výslovné přání manželky krále Edwarda VII. před královskou lóži.
Tolik z historie. Já jsem po včerejším vítězství nemusel nikam utíkat, přežil jsem a tak se mohu s vámi podělit o svůj pohled na zápas Sparty s Blšany.

Stejně jako já, těšilo se na setkání s novým trenérem Sparty, Frantou Strakou, dalších 8 055 diváků. A nezklamal nás. Přináší do Sparty nový, vítězný duch, přesně tak, jak slíbil. Už při nástupu mužstva k utkání, kdy se všichni hráči objali kolem ramen a utvořili kruh mi zamrazilo po celém těle.
Utkání začalo a po několika slibných akcích pomalu upadalo do šedě, na kterou jsme byli v poslední době zvyklí. Sparťané se snažili, hosté zdržovali, stále to nebylo ono. Když těsně před koncem prvního poločasu trenér vystřídal Jirku Štajnera, kterému se vůbec nedařilo, říkal jsem si: „Mohl s tím počkat na přestávku“. Nedošlo mi, že je to první trenérův impuls směrem k hráčům. Kdo nebojuje, nemá na hřišti co pohledávat.
Když v poločasovém „Kopu štěstí“ vystřílel jeden z fanoušků jackpot 135 000 Kč,
Okamžitě jsme ho nominovali do útoku naší Spartičky. Inu, tonoucí se stébla chytá.

Do druhého poločasu nastoupila jiná Sparta. Z hráčů byla cítit snaha vstřelit gól, konečně vyhrát. Ale stále se nedařilo. Teprve, když trenér dvakrát za sebou téměř vběhl do hřiště, probudili se nejen hráči, ale i tribuny. Troufám si tvrdit, že Frantovo vběhnutí na trávník bylo tím impulsem, které rozhodlo zápas. Bez něj bychom asi nevyhráli. Karel Poborský začal létat, jako v dobách své největší slávy, často kritizovaný Lukáš Zelenka zabojoval, a tak jsme se kýžené branky dočkali. Pak už jsem očima tlačil hodiny a zoufale čekal na závěrečný hvizd rozhodčího. Tak hluboko jsme klesli, aby i jednogólová výhra nad trpaslíkem z Blšan stačila k naší radosti. Hrůza!!!!
Ještě slůvko k soupeři. Celkem sympatický tým, který ale zbytečně zdržuje a simuluje. Kdo mi ale vůbec neseděl, byl Luděk Zelenka. Co souboj, to faul loktem a neustálé žalování rozhodčímu. Nezapře v sobě slávistu. Toho opravdu nemusím.
Před koncem zápasu mě udiví hráčská lavička, která stojí jako jeden muž v pozoru a se zaujetím sleduje vývoj utkání. A pozápasové poděkování fanouškům také dříve nebylo pravidlem. To jsou novinky, které přináší náš bojovník s rudým srdcem a rudými polobotkami, Franta Straka. Čeká nás ještě hodně práce, ale už zase žijeme. Franto, děkuji Ti!

Před zápasem jsem se seznámil s novými skalními fanoušky Sparty, večer jsem se dozvěděl o výhře našeho béčka v Mostě, výhře žen v Hradci Králové a také o výhře hokejistů Zlína ve finále hokejové extraligy. Byla to prostě krásná Květná neděle. Nyní následuje pašijový týden a nejkrásnější svátky roku vyvrcholí Velikonočním pondělím. Co nadělíme plzeňákům? Vyhrajeme? Chci vykřiknout, stejně jako kdysi před dvěma a půl tisíci léty athénský voják, ZVÍTĚZILI JSME !

Bombito