Potřetí v letošním kalendářním roce zavál fotbalový vítr naši Spartu na půdu Mladé Boleslavi, druhé nejbližší ligové destinace od Prahy. V březnu zde sparťané vykročili v pěkném zápase do semifinále domácího poháru, o měsíc později po nepovedeném výkonu naopak ztratili velmi důležité body v boji o titul. Na oba zápasy se konaly pěší pochody, ač ten první byl pouze individuální. Vznikla tak tradice, kterou by bylo škoda přerušit jen proto, že ligový los pro tuto sezónu přisoudil termín až na začátek sychravého listopadu. I tentokrát jsme se tedy vydali za Spartou po svých, plni očekávání, s jakou se budeme do třetice ze středočeského automobilového města vracet.








Tento pochod však měl i jinou myšlenku, než si jen uspokojit před závěrem roku poslední turistické touhy na cestě za Spartou. Nedávno nás opustil náš kamarád, Vláďa Daňha alias Senior, který si před lety trasu do Mladé Boleslavi také vyzkoušel. Naše počínání mu bylo věnováno a pochod získal název Seniorův memoriál. Aby měl memoriál svůj půvab, šli jsme stejnou trasou, kterou v dubnu 2006 Senior absolvoval, z autobusového nádraží v Benátkách nad Jizerou k mladoboleslavskému stadionu.

Vzhledem ke zkrácené trase oproti předchozím výšlapům jsme nemuseli vstávat brzy, autobus z Prahy vyjížděl chvíli po poledni. To ale nevadilo několika nadšencům, kteří se sešli v ranních hodinách a udělali si dopoledne soustředění, aby se jim po cestě pěkně šlapalo.

Na startu se nás sešlo 26, o osm více než na jaře. Účastníci pochodu obdrželi rudé tričko s tematickým nápisem „Seniorův memoriál“, abychom šli pěkně jako jeden tým. Cestou v autobuse se zřejmě někomu nelíblo skandování některých fanoušků a tak nás v Benátkách uvítala policejní hlídka. Naštěstí se jednalo o rozumné kluky, kteří nás jen doprovodili na kraj města. Pomáhali nám (trefit) a chránili nás. :-)








Na kraji města ještě došlo k hromadnému focení všech účastníků, podpis jednoho z triček na památku a mohli jsme konečně vyrazit vstříc nádherné podzimní přírodě. Terén nebyl tak promočený, jak by se dalo předpokládat po předchozích sněhových a deštivých týdnech, takže cesta ubíhala v pohodě a bez karambolů.

Nebylo moc času nazbyt, abychom stihli dojít do tmy, a tak jsme cestou měli jen jednu zastávku v naší již oblíbené hospůdce U Máchala na fotbalovém hřišti FC Horky nad Jizerou. Tentokrát jsme ale měli štěstí, protože právě probíhal mistrovský zápas místního „B“ týmu, který s přehledem přehrával hostující béčko Bezna. Několik z nás už nevydrželo touhu si zafandit a podporovalo domácí tým chorály, které možná namotivovaly místního snajpra k nádherné dalekonosné střele a zvýšení stavu na 3:0. Zmínka o našem pochodu se objevila i v reportu z tohoto zápasu na stránkách Horek: http://www.fchorky.webz.cz

Po chvíli na nás čekalo naše oblíbené údolí s nekonečnou loukou, s jehož svahy si tentokrát podzim zahrál, vykreslil je nádhernými barvami a přinesl nám nevšední pohled na malebnou část přírody. Když člověk nemá v nohách 32 kilometrů, tak si ten pocit i s radostí vychutná :-) Tohoto názoru nebyl jeden z nováčků, který při pohledu na nekonečno vykřikoval hesla jako „Kam nás to vlečete?“, „Vy mě chcete zabít!“, „Já už dál nejdu“ apod. I on ale odmítl v následující vísce nabídku dopravit se zbylých 8 kilometrů do Boleslavi vlakem a ke své cti došel celou trasu, i když už jsme všichni věděli, že poslední kilometry kvůli mírnému zdržení půjdeme po tmě.








Díky setmění bohužel nemohlo dojít k hromadné fotce v cíli pochodu, naše fotoaparáty si s nedostatkem světla neporadily a fotografičtí profíci byli daleko. V centru Mladé Boleslavi se k nám opět přidala policejní hlídka a pro jistotu nás doprovázela až ke stadionu. Jeden z účastníků si její jednání vyložil po svém a počastoval ji několikrát informací, že „chůze není zločin“ :-). Přesně po pěti hodinách jsme po trase dlouhé 20 kilometrů a 300 metrů dorazili ke stadionu.

Ve městě nám zbyla hodinka času na odpočinek a úpravu výstroje, přeci jen lehce poznamenané podzimní blátivou přírodou. Pak už na řadu přišel zápas. Ten bohužel pokazilo brzké vážné zranění Vaška Kadlece, což ovlivnilo i mou náladu na stadionu. Když jsem navíc viděl přichystané hasiče, kteří jen čekají na jedinou záminku k pokropení celého sparťanského sektoru, zvolil jsem tentokrát posezení na tribuně a sledování zápasu v poklidu. V klidu ale moc být nešlo, protože boleslavská jatka na hřišti musela zvednout ze sedačky snad každého sparťana. Doufejme, že si nikdo jiný kromě Vaška vážnější zranění neodnesl a Pami, Ondra Švejdík, Láďa Krejčí i Pavel Kadeřábek budou v pořádku.








Kluci na hřišti i fanoušci v hledišti bojovali do poslední minuty, ale ani napotřetí jsme si výhru neodvezli, v roce 2012 pro nás byla Mladá Boleslav nedobytnou tvrzí. I přesto zůstalo na cestě spousta nezapomenutelných zážitků a věřím, že i v příštích sezónách se na dalších pokračováních pochodů za Spartou s několika z vás uvidím.


Ondra