Už když loni v červenci vylosovali zápas v Mladé Boleslavi opět na jarní část a znovu to vyšlo na květnové datum, hrál jsem si s myšlenkou, že bychom mohli při tradičním pochodu do Bolky posunout hranice a zkusit dojít k městskému stadionu od sparťanského domova na Letné. O to větší zklamání pro mě bylo, když vyšlo najevo, že se zápas bude krýt s pražským maratonem, který jsem si chtěl letos poprvé zaběhnout. Osud si se mnou ale zahrál a přihrál mi do cesty lehčí zranění, se kterým to na maraton nebylo, zato při dálkovém pochodu by mi nemělo přinést žádný handicap. Bylo tedy jasné, že si nejdřív vyzkouším zdolat 70 km pěšky, než 42 km běžecky, což jsou podle mého srovnatelné zátěže a vždycky mě lákalo porovnat, co je pro tělo větší nápor.

Plánování 3. ročníku Seniorova memoriálu se tedy rozrostlo o další trasu a na výběr byly čtyři vzdálenosti, k Seniorově (22 km), Frantově (42 km) a Leónidově (55 km) trase přibyla pouť, pro kterou nám vyšel název Spartathlon. Podobně, jako se Vladimír Horejc 9. srpna 1894 na valné hromadě v Demínce nechal inspirovat antikou a vybral pro náš klub to nejhezčí jméno - AC Sparta, my jsme se inspirovali slavným ultramaratonským závodem, který se od roku 1983 běhá každoročně mezi Aténami a Spartou, které od sebe dělí 246 kilometrů. Nám bohatě stačila zhruba 3,5krát kratší vzdálenost.

Konečně nastává den D. Večer se snažím usnout co nejdřív, ale v hlavě mi probíhá cesta, kterou máme před sebou a jako na potvoru nemůžu zabrat. V 1:35 nemilosrdně zazvoní budík a jde se na to. Před třetí hodinou ranní mě přiváží taxík, řízený slávistou, k Letné a já se modlím, jestli nezaspal Jirka, který jediný do toho jde se mnou. Nakonec k našemu stadionu přijíždí nejen Jirka, ale i má ségra, která nás přišla vyfotit a popřát na startu hodně štěstí. Zatímco ona se ale s úderem třetí hodiny ranní vydala domů spát, my jsme vyrazili do neznáma směrem na severovýchod.








Cesta noční Prahou ubíhá celkem rychle a míjíme i několik míst spojených se Spartou. Nejdříve tedy kopírujeme část trasy Prague International Marathonu a když vidím označení pro 37. kilometr, říkám si kéž by to bylo znamení, že přeci jen letos oslavíme 37. titul. Za chvíli na Podvinném mlýnu dojdeme k Aréně Sparta, kde hrají své domácí zápasy futsalisté Sparty a hned vedle stojící krásný atletický ovál, kam se z Letné v roce 2012 přestěhovala sparťanská atletika. Ve Vysočanech jdeme dlouho podél bývalé fabriky ČKD, která má ve sparťanské historii také své místo. No a na závěr nás na kopci v Satalicích čeká řepka, tedy bohužel ne Tomáš, ale olejka.

První tři hodiny jsou za námi a my ve Vinoři opouštíme hranice hlavního města. Nyní už šlapeme po Leónidově trase, kterou jsme si poprvé vyzkoušeli loni. Letos nás na ni chtěl doplnit jeden fanoušek, ale nesehnal si bohužel lístek na vyprodaný zápas, tak od něj ještě ráno přišla zpráva, že se k nám nepřidá. Smutný pohled nás pak večer čekal na prořídlé tribuny „vyprodaného“ boleslavského stadionu, kam by se tenhle borec určitě vešel. Tímhle si středočeský klub uřízl pořádnou ostudu. Nebýt poplašené zprávy o vyprodaném zápase, určitě by se na zápas vydalo o hodně víc diváků.








Na trase nás po krásné Satalické bažantnici, Vinořském parku a pohledu na dominantní okrouhlou věž zříceniny hradu Jenštejn čeká pro změnu nejhorší část cesty po větrné silnici do Brandýsa nad Labem. Tam nás ale u nádraží čeká nečekané a hlavně hodně vtipné překvapení. Pesfilipes, dříve hodně aktivní postava na webu SpartaForever, nám přichystal nefalšovaný pit stop. U závor na trávníku byly připravené dvě zahradní židle a bohatě prostřený stůl s pitím, ovocem a novinami, fakt úlet. Ale příjemný úlet. Dali jsme si tedy první neplánovanou pauzu, která nás ale nijak nezdržela, protože jsme dorazili téměř o hodinku dřív, než byl původní předpoklad.

Za Starou Boleslaví jsme měli sraz s dalším ostříleným pochodníkem, Lukášem, ale nastala trošku chybička v domluvě a na cestě jsme se minuli, takže to Luky musel vzít místními tajnými zkratkami, aby nás dohnal. Prakticky hned za zatáčkou před Sojovicemi nás doplnil Honza, a tak jsme na dalších cca 40 kilometrů měli čerstvou sílu a dál pokračovali ve čtyřech. Až do Benátek nad Jizerou se šlo parádně a opět jsme přišli s větším předstihem. Po nakoupení zásob a siestě u nově vybudované fontány jsme zjistili, že sednout si na lavičku na čtvrt hodinky po padesáti kilometrech není úplně nejlepší nápad a že nohy ztuhnou tak, že se sotva chtějí dát znova do pohybu. Dál už jsme nemohli čekat na spoj z Prahy, kterým měli přijet další účastníci pochodu, kteří si vybrali Seniorovu trasu právě z Benátek. Těch bylo 11, takže celkový počet 3. ročníku Seniorova memoriálu se zastavil na čísle 15.








V další části jsme byli téměř v permanentním telefonickém spojení se skupinou z Benátek, kterou hned na začátku zdrželo nakupování kouzelných likérů a tak vypadalo beznadějně, že by nás dohnali, i když naše tempo se začalo krutě zpomalovat. Po 60 km jsem měl pocit, že mi v botách hoří, slezly mi dva nehty, taky stehenní svaly byly v jednom ohni, a když mi po dalších čtyřech kilometrech praskl puchýř přes celé chodidlo, musel jsem jít na morál a sáhnout myšlenkami ke staré Spartě a jejím zákonům.

Po obligátním focení u cedule MLADÁ BOLESLAV na kraji města už ale bylo jisté, že to urvat musíme. Navíc se za námi naprosto nečekaně vyrojili lídři benátecké skupiny, takže jsme přeci jen do Bolky došli pohromadě. Jejich společnost a vyprávění ze společných zážitků na trase přišly hodně vhod, skoro jsme zapomněli počítat metry a najednou jsme byli ve městě. Naši skupinu zkontrolovala dvoučlenná policejní hlídka, ale když viděla zničené výrazy v našich obličejích a nejistý krok, uznala, že z naší strany opravdu žádné výtržnosti nehrozí.

Už zbývalo jen vyšlapat schody na náměstí, kde jsme dovršili kulatou sedmdesátku, a silou vůle doťapat poslední 2 kilometry dlouhou třídou Václava Klementa. Když se přede mnou objevila modrá vlnitá střecha boleslavského stadionu, všechno ze mě spadlo a musel jsem si ze srdce zařvat radostí. Jooooo! Fakt jsme sem došli! Konečný výsledek: 72,38 km v čase 15h 08m 32s.








Další ze splněných snů byl na světě a teď už jsme mohli jen věřit, aby hráči nechali na hřišti všechno a odvezli do Prahy tři body, které jsme tolik potřebovali pro udržení v boji o titul. Díky heroickému výkonu ve druhé půli se to povedlo, a tak se pro mě stala neděle 3. května 2015 nezapomenutelným dnem v mém sparťanském životě.

Ondra