Jsem před zápasem klidnej. Dobře, dobře – tak teda „klidnej“ ne, ale mnohem klidnější než před ligovým Derby. To jsem byl opravdu v nervu: V tý době totiž to poslední, co jsme měli za sebou byla ta podzimní facka. A člověk sice žíví naděje, že jsme od tý doby jinde a že se zapracovalo na tomhletom a támhletom, ale pravda je na hřišti a dokud jsme to neukázali tam, tak je to jenom naděje a furt hrozí, že to na place dopadne podobně, jako tehdy. A což o to: každou prohru nakonec kousnu – co mě fakt hrozně ničí, je ostuda. To nechci a toho se bojím! Kluci od tý doby ale opravdu dokázali zvládnout hodně těžký zápasy: nepříznivý vývoje, připravený soupeře, tvrdý rány. Ukázali opakovaně, že jsou úplně jinde, než třeba ještě na začátku jara. V pohárovým finále jsou samozřejmě šance 50/50 a remíza není, takže třeba nevyhrajem - ani trochu se ale nebojím, že by se o to kluci neporvali anebo se dokonce rozpadli.

Považuju se sám za docela zdrženlivýho člověka, ale občas mi přijde docela osvěžující se nechat inspirovat horkejma hlavama. Takhle mám bejvalýho kolegu Andalusana: celoživotní fanda Sevilly - a že lidičky tam u nich věděj, co je Derby! Když jsem mu jednou povídal, jak bych nejradši na žádný Derby nešel, ale třeba spíš zůstal doma, protože u telky se mi to snáší líp a v nejhorším to jde i vypnout, tak tenhle týpek mi na to povídá: „Neblbni – u toho musíš bejt! No tak prohraješ, se neposer! 100 krát lepší bejt u toho a hulákat na staďáku, než kousat doma do polštáře!“ Tak já se snažím toho podle možnosti držet. Třeba se mi budou fandové, co pamatujou 80. a 90. léta, tlemit, ale mně připadá, že se teď píše jedna ohromně zajímavá kapitola – a já chci bejt co nejvíc u toho! Strašně mě mrzelo, že jsem nemohl teď naposled do Liberce: ta bezmoc, frustrace a zklamání z bezkrevnýho výkonu, vystřídaná naprostou euforií plus příběh, co měl toho snad nejmíň očekávanýho hrdinu... Kdy a kde se vám tohle jinak stane? Tyhle zážitky pak člověku zůstávaj hodně hodně dlouho a já u toho všeho chci bejt – tam venku, kde to máme všichni tak rádi a kde to pro nás tolik znamená.

Konečně jaro! Já jakožto nelyžař a zmrzlík, co mu je furt kosa, jsem se nemohl dočkat: sluníčko, zahrádky, pivíčko. Na světě je mi hned líp! Zbyla mi nějaká dovolená ještě z loňska a tak se rozhodnu si vzít ve středu volno a udělat si hezkej den se Spartičkou. V poledne zajdu roznášet choreo – taknějak mi je jasný, že v tom termínu to s účastí nebude valný a každá ruka se bude počítat. Sejde se nás tak 20-25 a díky všem, co dorazili. Brigádka moc příjemná: svítí, hřeje a jak se těch roznosů v poslední době pár dělalo, tak se s některejma už od vidění známe a tak občas i něco prohodíme - o fotbale, o Spartě... Takový to klasický fandovský plkání. Fakt docela příjemně strávenej čas. Nelze než doporučit!

Pohár je soutěž svýho druhu: los může bejt pěkně nefér a pokud ho nemáš nacvičenej, tak to prostě musíš brát (a hrát) tak, jak to přijde. Vemte si minulej rok, kde jsme si za otočku s Jabloncem a venkovní vítězství v Derby nakonec vůbec nic nekoupili. Taky letos jsme přes venkovní zmrzlej Baník a pentle v Libe prolezli do finále, kde na nás čeká tým, kterej porazil doma Vyškov... Prostě pohár, no. Nastupujeme dle očekávání a svejch momentálních možností: Filip Panák s Víťasem a LK37 vzadu, uprostřed Sáďa s Kaanem a Kara zkraje místo zraněnýho Točvana.

Vzhledem k tomu, že finále je pro nás jenom „jakoby“ domácí mač a půlku stadionu musíme odevzdat, tak prakticky nešlo dostat lístek na svý místo. Nejdřív mě to trochu štve, ale pak to beru z tý lepší stránky: už léta koukám na fotbal ze svýho fleku na Protilehlý furt stejně, tak to díky těmhle čachrům aspoň uvidím pro změnu z jiný perspektivy. Jsem za bránou a docela blízko hřiště - zajímavej pohled. Po celý zápas se tam stojí, což mi u fotbalu vždycky spíš vyhovuje – zvlášť v těch vypjatějších zápasech. Přijdu si ve stoje aktivnější a víc vtaženej do dění – doslova „na špičkách“. Snad nikoho nepřekvapí, že náš support kopíruje výkony našich na hřišti. Po začátku na plný pecky fandění uvadá, jak začíná bejt víc a víc jasný, že to dneska nebude náš večer. A pak, když už je bitva prohraná, se dojíždí vyloženě na morál. Takhle to prostě chodí a pokud mi někdo říká, že se někde někomu fandí bez ohledu na vývoj, tak mám podezření, že kecá... A na hřišti? Prohráváme 0:2. Tečka.

Ono, kdybychom s těma, co porazili Vyškov, chtěli v současný době vyhrát, musela by asi většina našich podat nadstandard anebo by nám muselo pomoct něco jinýho: štěstí, jejich blbost nebo tak něco. Přinejmenším dát prvního fíka. Ani jedno se ve středu večer bohužel nestalo. Na jeden zápas, kterej navíc nemůže skončit remízou, máme teďka holt špatný karty: náš trenér je tady 10 měsíců i s cestou, dostal jeden přestupák... Tuhle sezónu prostě jedeme parádně nad plán a je potřeba to tak brát. Čímž vůbec nechci zlehčovat to, že každá prohra bolí – a tady s těma 3x tolik.

Přijedu domů pochopitelně v ne zrovna povznesený náladě a jdu do pokojíčku pohladit spící děti. Je to takovej můj způsob, jak se na chvíli oprostit od toho, co se stalo. Naše děti jsou ještě docela malý, takže Sparta pro ně zatím znamená limču a párek v rohlíku na Viktorce Žižkov v neděli dopolko. Do tohohle světa žádný prohry ani frustrace nezasahujou. Často mi to aspoň zčásti pomůže se vyrovnávat s vlastníma emocema. Když se mi takhle blbě sesype jedna část světa, pomáhá mi se upnout k nějaký jiný: někdo na mě doma čeká, mám práci, která mě baví... Ta sračka samozřejmě nezmizí, ale pomáhá mi to se v ní nehrabat víc, než je nezbytně nutný. Navíc mám takovou trochu ezoterickou teorii o tom, že je potřeba si všechny ty skvělý zážitky užít naplno tehdy, když se stanou a ještě si je pak schovat jakoby do skříňky na horší časy – a pak všechny ty pohárový Liberce a otočený Plzně použít jako takový náplasti, když je nejhůř. A ruku na srdce: letos nemáme tu lékárničku úplně prázdnou.

Teď to bude nějakou dobu bolet a svět bude nahouby, ale člověk nakonec asi nevymyslí nic lepšího, než se sebrat a jít dál: v neděli jedem do Olomouce – naši kluci to projetý finálko budou mít v hlavách, tak je v tom nenechme! Spartičko nikdy nebudeš sama!

Novák


AC Sparta Praha – SK Slavia Praha 0:2 (0:0)

Branky: 59. Douděra, 64. Panák (vl.) ŽK: 32. Kuchta, 67. Krejčí – 45. Oscar, 73. Van Buren. Rozhodčí: D. Černý - I. Nádvorník, K. Hájek. Návštěva: 17 037.

Sestava Sparty: M. Kovář – Panák, Vitík (79. Pavelka), Krejčí – Wiesner (79. Goljan), Kairinen, Sadílek (68. Laçi), Zelený (68. Højer) – Karabec, Kuchta, Haraslín (60. Daněk).

Sestava Slavie: O. Kolář – Douděra, Holeš, Ogbu, D. Jurásek (86. Hromada) – Oscar, Traoré (54. Zafeiris) – Schranz (86. Lingr), M. Jurásek (54. Provod), Jurečka – Van Buren (79. Tecl).










Co se aktuálně mezi fans děje a co číst dále?

Čarodějnický výšlap pod Ještěd, přes Ještěd za třemi body a první příčkou

Co týden dal a dá jaro 2023 (15.díl

Choreo na finále poháru - přijď pomoci s jeho roznosem

To nevymyslíš....jeden z názorů na (nejen) nedělní dění v Liberci

Šedá zóna - názor na současné rozhodování a řízení zápasů

Co týden dal a dá jaro 2023 (díl 14 a 1/2)

Jako kdyby byl poslední - report z výhry nad Plzní

Výšlap do Hradiště - report z cesty pěškobusem na zápas Slovácko - Sparta

Jak jsem si udělal výlet na Moravu za Spartou

Fanoušek měsíce - lightman1

Tohle derby není pro....druhý report ze zápasu Sparta - slavia v lize na Letné

Co týden dal a dá jaro 2023 (13.díl)

Se štítem, nebo na něm - report z 305. derby na Letné

Fotbal v době Ramadánu aneb Welcome to hell

Cyklovýlet na Spartu do Pardubic

Fotbalová horečka - Špunti na tripu