Vulkanolog, prodavač, manažer z korporátu, zámečník a IT-konzultant: kde se tihle daj dohromady? V sektoru na Protilehlý, pochopitelně! Na fandovství mě nepřestane fascinovat, jak svádí dohromady lidí z těch nejrůznějších profesí, zázemí a vůbec životních drah. Nebylo to tak v mým životě vždycky, ale s tím, jak stárnu, se ze mě stává čím dál větší konzerva: chodím rád do stejnejch hospod stejnou cestou, nosím oblíbený hadry, poslouchám muziku, kterou už mám naposlouchanou – a s lidma to není jinak: mám kolem sebe nejradši ty, co už znám. I proto je pro mě permice jasná volba: do „našeho“ sektoru už chodím spoustu let a ty lidi tam často sice ani neznám jménem, ale vím, kdo jaký dělá fórky, kdo má jaký kecy a koho co pokaždý namíchne... Časem si tam člověk mezi těma, co jsou mu nějak věkově a lidsky blíž, najde i kámoše: a netřeba si psát pohledy k Vánocům – pokecáme na staďáku, zajdem na pivko... znáte to. S těmahle klukama pak, když nám nalosujou skupinu a je už jasný, kdy se kde hraje, organizujem výjezd: ani nevím, jak se to stane – ten šéfne letenky, jinej auto a já ubytko. Pár kliků v mobilu a za chvilku je hotovo: když si to vemete, je ten moderní svět v něčem přecejen úžasnej! Samozřejmě, první a nejdůležitější je domluvit propustku doma: jsme většinou fotříci od pořád docela malejch děcek, takže to bez domluvy doma nepůjde. Naštěstí najdem let ve čtvrtek brzo ráno do Malagy s návratem už v pátek v noci – 2 dny jsou jakž-takž snesitelný i v rodinách. Díky za to!

Moc se mi v Saetově reportu ze zápasu s Plzní líbila ta pasáž o důvěře: dneska doopravdy u většiny z nás, zdá se, převládá velká důvěra v trenéra a jeho realizák. Fanoušci si tím pádem ušetří spoustu nervů – „Je tenhle opravdu náš nejlepší stoper?“ „Proč nezkusíme toho kluka z Béčka?“ „Jak by hrál tenhleten vedle támhletoho?“ - všichni máme ty nekonečný úvahy o věčným „kdyby“ ještě v živý paměti. Dneska to mám tak, že chodím na tribunu docela v klidu a očekávání, co naši kluci předvedou. Vůbec nepochybuju, že náš trenér ví, co chce hrát a vybral pro to optimální sestavu. I z tohohle důvodu volíme Sevillu: že bychom mohli zrovna od nich přivízt bod nebo dokonce body, je těžký věřit, ale stejně si jedem užít výjezd. Teplo, slunce, jídlo – a pak atmosféru na staďáku a samozřejmě výkon Spartičky. Chceme vidět kluky ukázat to nejlepší ze sebe a zrovna Betis bude dobrej test: žádný nazdárci, ale Bayern Mnichov taky ne...

Ve čtvrtek vstávačka 3:40 ráno, letadlo plný, tu a tam skupinky Sparťanů, ale že bysme uživili charter, tak na to to nevypadá. Ve Španělsku pak přejezd Malaga – Sevilla: lehce přes 2 hodinky v pronajatým autě. Ubytko 15 min pěšky od stadionu. Všechno klape. Nikomu z vás jistě není potřeba říkat, že Sevilla má 2 velký kluby: historicky úspěšnější FC Sevilla z centra a pak Betis, tradičně spíš z dělnickýho prostředí. Já mám shodou okolností kámoše, co fandí FC, takže jsem o Betisu neslyšel nic pěknýho: prej se jim říká „Las Cabras“ – kozy.

Starobylá a výstavní Sevilla je samozřejmě úžasný město, ale vzhledem k času se o žádnou prohlídku ani nepokoušíme: kolem 14:30 v našich barvách korzujem v ulicích a zlehýnka začínáme hledat osvěžovnu. Možná je to taky už zčásti věkem, ale obecně preferuju pomalejší tempo: nemám rád shon a naopak si na věci hrozně rád dávám spoustu času. A Andalusie je pomalýmu tempu naprosto zaslíbená: lidi posedávaj u kafíčka nebo skleničky, vybíraj jídlo, povídaj si – nikdo se nikam nehoní. Všude v ulicích stolky a je fajn sledovat, jak se to tam postupně připravuje na zápas: lidí v nejrůznějších mutacích zeleno-bílýho dresu je čím dál víc. Ale problém absolutně žádnej – spíš nám lidi mávaj, snažej se na nás mluvit a kdyby někdo z nás uměl aspoň žbleptnout španělsky, tak tam jsme snad ještě teď. Všechno super, akorát ty naše šály působí v pětatřiceti stupních trochu nepatřičně.

Dát si před zápasem 4 točený a guláš, smažák, nebo 20 sekaný má jistě svý, ale v Andalusii je to o něčem jiným: rybičky, chobotnice, krevety – všechno čerstvý, všechno skvělý. Já nechci domů! Nikdo vám nic nenutí, nikdo se vás nesnaží vzít na hůl. Bejt v Andalusii za hosta, to si člověk nechá moc rád líbit! Avšak i proto, jaký zprávy choděj o kontrolách, policii a o tom, co smí a nesmí na stadion, zvedáme kotvy s docela velkým předstihem a ukáže se to jako prozíravý rozhodnutí. Sektor „Aficionados Visitantes“ je od nás úplně na druhý straně šedesátitisícovýho Stadionu Benita Villamarína (fandové toho druhýho klubu mu říkaj „La Pocilga“ – „prasečák“), takže to máme i s obhlídkou. Cestou nás staví rodinka celá v zeleným se dvěma dětma a z posunků pochopíme, že chtěj s náma vyfotit svý děcka. Rádi vyhovíme, ale zkouším si představit, že bych na Letný zastavil fandy cojávím Eintrachtu Frankfurt a chtěl bych po nich obrázek s mýma dcerkama... Holt, jinej kraj, jinej mrav.

Kontroly u vstupů jsou pak nejpečlivější, co jsem kdy zažil – lístek ukazuju snad 3x, prošácnou mě fakt důkladně a místním poldům se nelíbí ani to, když se za turniketem zastavujem a čekáme na kámoše, co ještě čekaj frontu. „Venga, venga!“popostrkujou nás směrem k sektoru. A buděj docela respekt, to se jim musí nechat. Sektor, co máme k dispozici, zaplňujem do posledního místečka, ale je vidět, že prostor vyhrazenej hostům se táhne ještě kus dál – asi až na ty 3 tisíce, který bychom byli bývali dostali k dispozici. Na tom nejvrchnějším ochozu stadionu se nás nakonec sejde cca 550. Jinak není staďák ještě 10-15 minut před výkopem ani zdaleka poloplnej. „To na tu Evropu takhle kašlou?“ říkám si. Nakonec se ukáže, že místní znalý lokálního počasí asi jenom nechtěj vylejzat na sluníčko, který ještě i v tuhle hodinu připaluje docela fest. S písknutím je staďák najednou zničehonic zaplněnej docela slušně – nakonec hlášenejch 45,500.

Nevím, jestli to tím vstáváním v nekřesťanskou dobu, vzdáleností od plochy nebo něčím jiným – zápas mě nějak ne a ne vtáhnout. Ani náš support mi bohužel nepřijde nijak strhující: naši kotelníci, zdá se, výjezd vynechali a tak mi to hodně připomíná loňský zápasy bez kotle. Fandění hodně živelný – někdo něco zkusí rozjet a ostatní se buď přidaj, nebo taky ne. Betis má kotel za bránou, kterej jede sice celej zápas, ale připadá mi to taknějak legračně strojový. Zbytek staďáku se nezapojuje vůbec. Když hned zkraje peláší Birma sám na branku a skóruje, skoro tomu ani nemůžu věřit: tady jsme přece neměli mít nárok, tak co se to děje? Do konce je ale ještě taaak strašně daleko: chvilku na to tam něco vymejšlí Peter Vindahl, hodně blbě ztratí a jejich útočník to má snadný. Ten gól mě hrozně mrzí – a ne, nečekal jsem, že bychom to tady od 3.minuty mohli ukopat na 0:1. Ale pokaždý je mi hodně líto, když někde venku – řekněme ve „vyspělým fotbalovým světě“ - působíme jako banda nekopů, co neumí základní věci. Je ale fajn vidět zas a znova, že ani na takovýmhle levlu nás blbej gól nepoloží. Šlapem dál a Betisu se nijak nedaří nás zatlačit – největší šanci má Šulo, když zkusí 5 minut před pauzou potrestat blbě vyběhlýho gólmana. Bohužel netrefuje a tak se do šaten jde za stavu 1:1.

U nás v sektoru je naprostej klid, přesto na schodech i ve všech koridorech stojej po celou dobu pořadatelé s vysílačkama a obuškama a z druhý strany pod tribunou na ochozu dokonce celá jednotka těžkooděnců. Inu, evidentně jsou tady zavedený na pořádný vzrůšo. Ve druhý půli Betis přebírá otěže: nám už vůbec nepřecházej průnikovky středem, soupeř pomalu ale jistě začíná ukazovat svoji individuální kvalitu. Náš sektor se o kus víc rozjíždí po tom, co se najde spíkr. Hráčům na hřišti však začne čím dál víc viditelně docházet a vedoucí gól Betisu visí na vlásku. Nakonec dává v 79. na 2:1 největší hvězda domácích a 45 tisíc se probouzí. Ke slyšení je pár zpěvnejch chorálů –v hlavě mi uvíz‘ zvlášť jeden hezky vytleskanej, jak se na kolíbku flamenca a kastanět sluší a patří. Karabcova hlavička, o který se toho pak tolik napsalo, mi na staďáku ani nepřišla jako nějak ohromná šance – z opakovaček ale musím uznat, že to asi trefit šlo. Všechny 3 punkty tak zůstávaj v Seville.

Po odpískání se psychicky připravuju na to, jak dlouho zkejsnem v sektoru, než se všech 45 tisíc rozejde, ale jsem hodně překvapenej: žádná děkovačka, žádná oslava - stadion je za nějakejch 7 minut kompletně prázdnej. Naši kluci přijdou poděkovat nám. Někdo mi pak ukazuje fotku našeho sektoru branou z druhý strany stadionu a ten vypadá sice pěkně zaplněnej, ale taak strašně daleko a vysoko. Téma stadionu se teď mezi Sparťanama hodně řeší: fandové často sází hausnumera, jestli se má stavět pro 20, 30 nebo 50 tisíc a já se vám přiznám, že mám jen chabou představu, co ty čísla reálně znamenaj. Stadión Betisu je asi jednou tak velkej, než jaká kapacita se zmiňuje v souvislosti s novým stánkem Sparty a já rád vidím, že i tak je ze sektoru hostí, což, hádám, jsou ty nejhorší místa, vidět úplně parádně. Navíc, jak jsem psal, celý se to vyprázdní v cuku-letu: žádný zácpy ani strkanice.

Na ulici se dostanem nějak kolem půl desátý, což je doba, kdy se v Andalusii ještě žije naplno. Tady po zápase evidentně taky nikdo nechce domů a tak jsou všechny ty hospůdky, bárky a kavárničky v okolí naprosto obsypaný lidma v zeleno-bílejch dresech. Nám se taky ještě nechce takhle brzo na ubikaci a tak bysme rádi ještě na jedno. Jak si klestíme cestu těma davama, tak jsme v rudým pomalu za rockový hvězdy: lidi na nás mávaj, zdraví nás, každej si chce plácnout, potřást, pozdravit – občas si někdo řekne o fotku. Napoprvý mám dojem, že blbě chápu, co se po mě chce – napotřetí už mi to ani nepřijde divný... Šálu z nás pěti uhájí jedinej, kterej svojí titulovou nechce dát z ruky – jinak každou chvíli odněkud někdo vyběhne a poprosí o ní – výměnou, nebo jen tak. Já nemám žádnou limitku, tak se s tou svojí v klidu rozloučím: jemu to udělá radost a mně neublíží, tak proč ne? Všichni do jednoho vyjadřujou posunkama i slovama uznání a respekt našemu týmu: dneska jsme nedali kůži lacino. Člověka samozřejmě napadne, jestli by nám místní byli podobně nakloněni, kdybychom tam vyhráli, ale to se holt dovíme až příště.

Po prohře 2:1 to mám tak, jako asi spousta z nás: před zápasem se ve srovnání s Laligovým mančaftem zdálo, že jakejkoliv bodík bude pro nás viset příliš vysoko – ale když pak člověk viděl ten průběh a byl svědkem toho, jak bod ze Španělska nebyl zas takový sci-fi, těžko se mi ubránit určitýmu zklamání... Ale dobře: vemu to z tý lepší stránky – tady to nebyl ten zápas, ve kterým jsme museli. Spíš jsme ho od začátku brali jako takový srovnání, který nám mělo ukázat, jak na tom v měřítku, na který aspirujem, reálně jsme. A obstáli jsme dobře – body sice bohužel nevezem, ale pro kluky je určitě cenný, že si zkusili, že i s formátem La Ligy se dá hrát. To je skvělý pro další rozvoj a samozřejmě zkušenost jako bejk. Teď zpátky do ligy a tam je lepší nebejt na hrušce – v neděli čeká Hradec, kterej trenér Kotal určitě připraví skvěle. Je potřeba to dát za 3, ať máme na reprenudu klid.

Vamos Sparta!

Novák


Real Betis Balompié – AC Sparta Praha 2:1 (1:1)

Branky: 9. Diao, 80. Isco – 3. Birmančević, ŽK.: 10. Rodriguéz, 45. Diao, 90. Abner – 15. Haraslín, 45. Birmančević, 75. Ryneš. Rozhodčí: Duje Strukan, Bojan Zobenica, Alen Jakšić, Fran Jović, Nejc Kajtazovic, Tiago Martins. Návštěva: 45 037.

Sestava Betisu: R. Silva – Ruibal, Pezzella, Roca, Miranda (46. A. Vinícius) – G. Rodríguez, W. Carvalho (60. Guardado) – Diao (85. Bellerín), Isco, Ezalzúlí (46. A. Pérez) – Iglesias (75. José).

Sestava Sparty: Vindahl – Sørensen, Panák, Krejčí – Wiesner (60. Preciado), Laci (68. Sadílek), Kairinen, Ryneš – Haraslín (80. Karabec), Kuchta (80. Olatunji), Birmančević (68. Pešek).


Co se aktuálně mezi fans děje a co číst dále?

Plichta u19 s Maccabi Haifa - report ze zápasu Youth League

Co týden dal a dá podzim 2023 (11.díl)

Vlna - report z výhry Sparty nad Plzní na Letné

Už je to jedenáct let, nikdy nezapomeneme, Seniore!

SF20let: Jak dobře znáte SF? Bude mít někdo ve výročním kvízu 55/55?

Co týden dal a dá podzim 2023 (10.díl)

Choreo na Plzeň - přijď pomoci s roznosem

První krok máme za sebou, ale....report ze zápasu Sparta - Limassol

Co týden dal a dá podzim 2023 (9.díl)

Kopaná skončila a vrátil se nám fotbal. Díky bohu.

Co týden dal a dá podzim 2023 (8.díl)