Celá naše parta tradičně sleduje losování dalšího soupeře v EL a názory se různí, ale nikdo nechce Galatasaray. Ihned tedy přichází nasrání, což jak později zjistíme byla strašně chybná emoce a místo nadávání jsme měli hned začít oslavovat. Začínáme teda hned řešit dopravu a štěpíme se na bohatý a chudý, rozuměj taky nudný a ty, který chtějí co nejvíc zábavy. Výsledkem je, že skupina deseti lidí volí čtyři různý trasy. Bohatí/nudní letí z Prahy, někteří přímo, jiní ani nevím přes co. Chudí/zábavní volí samozřejmě vlak do Budapešti.

Cestu tam můžu popsat teda jenom za jednu skupinu, konkrétně čtyři lidi. Vyjíždíme ve středu v 6 ráno a ve vagonu hned potkáváme další sparťany. Ti si užívají život a první výhrůžka od stewarda s vykázáním z přepravy přichází zhruba u Úval. Z naší strany je cesta klidná, někdo dospává, někdo se tradičně věnuje hazardním hrám. Do Budapešti přijíždíme bez zpoždění a zhruba 6000 v plusu. Na město máme nějaký dvě hodiny, tak se rychle najíme, smícháme rum s colou a bezďačíme někde u řeky. Nic speciálního se tam, ani následně na letišti neděje a v klidu sedáme do letadla. V letadle taky klídek, přistáváme na místě. Po příjezdu někdy v jednu ráno se hned odebíráme do hospody, kterou zatím našli ostatní, kterým netrvala cesta Praha-Istanbul 19 hodin. Zavíračka v jednu znamená zavíračka až prestanem pít. Slušný točený pivo za rozumnej peníz nás udrží zhruba do čtyř. Cestu na hotel lemujou toulavý zvířata, všudypřítomný odpadky a bagr, který se je snaží sbírat. V den zápasu doráží poslední dva členové a tak hlásíme plnej počet. Jedna část se vydává na návštěvu nějakých památek, druhá část upřednostní wellness. Společně se pak scházíme v hospodě ze včera, kde se připravujeme na zápas.

Půlka volí zdržet se v hospodě dýl a vzít taxík, druhá využívá domluvený autobusy a absolvuje šílený dobrodružství, kdy se policie snaží vytvářet koridor a postupně různě blokuje dopravu, ale setkává se s vlastní neschopností a s nezájmem ostatních účastníků provozu, což dospěje například do bodu, kdy netrefíme sjezd a nejlepší řešení je couvání několika busů na nějaký místní magistrále. Genialita jednoho našeho člena dosahuje maxima, když si před cestou dá několik piv a nedojde si na záchod. Padá otázka: “hele asi by bylo hodně nahovno to tady pustit na zem, co?” Naštěstí je tak napůl řečnická a hledá se jiný řešení. Půllitrová láhev by byla pěkná past, takže přichází na řadu chcaní ven za jízdy, kdy kolegové drží přiotevřené dveře a asi si dokážete představit, co by se stalo, kdyby je pustili. Po příjezdu se tvoří klasickej plot sparťanů, co si potřebujou ulevit, což se policii nelíbí a začíná je odtrhávat od zídky už během procesu s přirozením venku. Stadion velkej, prohráli jsme 3:2. Po zápase naše kroky směřují opět do oblíbený putyky, ale zavíračka v jednu tentokrat znamená, že je v půl jedný zavřeno. Ztrácíme morálku a jdeme na ubikaci.

Přichází pátek, kterej bych označil jako pátek s velkým P. Začíná obědem ve světoznámé Nusr-et restauraci, kde si hrajeme na boháče a vedle parádních steaků a baklav dáváme capuccino s plátkem zlata. Až se mě někdy budou ptát na pohovoru, kde se vidím za pět let, tak jim řeknu, že na výjezdu na Fenerbahce a v Nusr-etu si dávám zlatej celej steak. Odpoledne se opět věnujeme turistice a wellness a vzniká nápad koupit si plavbu lodí. Za 45 eur dostáváme tři hodiny neomezenýho alkoholu, tříchodový menu, živou muziku a nějaký vystoupení. Netušíme co to bude za kocábku, jak moc bude alkohol naředěnej a na jídlo čteme špatný recenze. Ve finále ale všechno předčí naše očekávání. Na krásný lodi pro asi 500 lidi nás má na starost jeden číšník, který dostává hned ze začátku úplatek a tak jezdí jako fretka a stará se, aby ani jeden cent neskončil nepropitej. V průběhu mu ještě dvakrát přidáváme, čímž se zbavujem téměř veškerý hotovosti a břišní tanečnice už za podprsenku dostává akorát pětilirovku (4 koruny), českou stovku a jeden dolar. Je to ostuda, ale co máme dělat, navíc číšník si to stejně zasloužil víc. Hladina alkoholu v krvi nás ke konci posílá na taneční parket, kde si mezi páry na rande, rodinami a zájezdy důchodců úměrně situaci zapogujem, někdo do půl těla, ale nesklízíme za to potlesk. No co no. Po konci a včerejším zklamání z oné hospody se rozhodujeme najít jinou na zakončení večera. Dlouho se nedaří, buď mají předražený pivo nebo to je strip club, o kterej nemáme zájem. Už jsme zoufalí, ale v tu chvíli jako dar z nebes narážíme na parádní sportbar s partou umělců s několika hudebními nástroji. Klidné chvíle střídá slušný fanatismus s bubnem, kastaněty a nevím čím vším. Svoje místo si najdou i sparťanský chorály. Ve čtyři ráno zavíráme podnik a jdeme dopít zbytek plechovek na hotel. Navzdory tomu, že jsme intelektuálové a máme s sebou například šachy, hrajeme radši hru, kde se podle hodu kostkou posouvá prasátko na jednu nebo druhou stranu a u koho prdne, ten prohrál.

Sobota je den odletu zpět do Budapešti pro šestici z nás. Vstáváme samozřejmě pozdě a na letiště dorážíme po check-inu, který nešel udělat online. Naštěstí člověk na přepážce pořád je a má pochopení, tak získáváme palubní vstupenky. Na letišti již tradičně kupujeme Limoncello (doporučujeme) a v kombinaci s minimem spánku nejsme moc hezcí, nebo naopak? Minutu po vzletu letuška úplně zbytečně hrozí policií, ale zbytek letu je klidnej. V Budapešti přistáváme ve dvě odpoledne a kdo by čekal, ze půjdeme na vlak do Prahy, ten by se nemohl víc mýlit. Napřed se musíme dostat do centra, pro což využíváme letištní autobus. Respektive snažíme se využít, ale nejsme vpuštěni sekuriťačkou kvůli otevřeným pivům. To se jeden z nás snaží vykomunikovat trikem, že zakryje otevřenou část plechovky dlaní a plechovku otočí a pak ji otočí zpět a nic se nevyleje, čímž dokáže, že je zavřena. Bohužel to nevyjde a paní končí zlitá. Hrozí policií, nicméně dostává na omluvu vše, co je po ruce: půl pringlesek, oříšky z letadla, neotevřený pivo a nějaký drobný turecký liry. Tím se stáváme kamarádi, paní z toho má parádní srandu a všechna zlá krev je zažehnána. Když dojedem do centra, tak máme následující plán: jít se ubytovat, navštívit lázně Széchenyi, dát si plavbu po Dunaji a pak volnej styl. Plán bere za svý, protože cesta na hotel vede kolem české hospody. Objednáváme Postřižinský pivo, utopence, hermelíny a po pár hodinách se teda jdeme ubytovat. Vypadáme tak, že byste po nás hodili pětikorunu. Někdo spí, někdo zvrací, někdo už se probudil, protože se vyspal v tý hospodě. To ovšem neodradí dva odvážlivce od Tinder rande se dvěma maďarkama. Ty mají v plánu jít někam do baru a pak za písničkou. Skupinka se teda schází v baru, který vybraly dámy. Na první pohled trošku dražším, ale co už. V plánu je dát jeden drink a vyrazit dál. Maďarky doporučujou místní pálenku a k tomu prosecco. Místní asi ví co je dobrý, takže neklademe odpor. Dopijeme a přichází barmanka s terminálem. Tady bych chtěl říct, že normálně nejsme tak dementní, ale každej si může vybrat slabší chvilku. Přikládáme mobil k terminálu bez kontroly ceny. Terminál pípne a z účtu mizí 15.913,30,-. Začínáme nadávat, ale můžeme tak maximálně sobě. Z druhé strany nápojovýho lístku je opravdu tahle past a cena sedí. Přiznáváme prohru a nasraně odcházíme na hotel. Tam vyprávíme příběh zbytku a dostáváme zaslouženej výsměch. Dáváme pivka, na což nás kluci pozvou, aby nám zlepšili náladu a presouváme se v počtu 5+1 náhodně potkaná slečna z Čech do Stifler baru nedaleko. Slečna je z naší přítomnosti nadšená a tady nechám na každým, ať si příběh domyslí.

Ráno se probouzíme a v 9:30 nás čeká odjezd z Budapešti směr Praha a rovnou na Sparta - Liberec. Ve vlaku panuje výborná atmosféra, diskutujeme všechny zážitky, než se sám napíše další. Jeden výjezďák je závislej na nikotinu, a tak na hranicích Maďarska a Slovenska na zastávce Štůrovo vybíhá na cígo. Vlak ale zavírá dveře a odjíždí a on jenom smutně kouká na kamaráda, který stihl nastoupit včas a mizí mu v dáli. Bohužel má u sebe telefon a tak je řešení jednoduchý. Kupuje další vlak za dvě hodiny a jde si sednout do nádražky. Bez telefonu a peněženky, což by u něj nebylo žádný překvapení, by to byla větší zábava. V nádražce sedí, pije pivo a po nějaký době si vzpomene, ze má hlad. Objednává řízek s rejží, kterej musí zhltnout a vyběhnout na perón, aby mu ten vlak neujel, což se málem stalo. Třem z party tohle zaváhání přijde vhod a kvitujou, že další zastávka jsou Nové Zámky, kde nikdy nebyli. Vystupujou a jdou čekat do místního putyky, město navštíveno. Rozdělení dva a čtyři teda absolvujeme poslední část výjezdu. Já ji trávím psaním tohohle reportu, posádka pozdějšího vlaku v jídelním voze. V Bratislavě je čas na další cigaretu, ale ke smůle nás, i všech čtenářů, stíhá včas nastoupit zpátky. První posádka přijíždí na Letnou hodinu a půl před zápasem, takže ještě absolvuje pivo v tradiční letenské hospodě.

Druhá posádka doráží ke konci prvního poločasu a společně si užíváme vítězství nad Libercem. Chorál “nechci domu” zpívám až od části, že nechci zejtra do práce, protože domu už rozhodně chci.

Forever young & primitive








Co se aktuálně mezi fans děje a co číst dále?

Co týden dal a dá jaro 2024 (2.díl)

Choreo na Galatasaray

Nakonec to byla dřina - report z výhry Sparty nad Libercem

Letadlem do Cařihradu - report z výletu do Istanbulu fanouškovským leteckým speciálem

Horoskop a hvězdy - report z výjezdu do Istanbulu

Co týden dal a dá jaro 2024 (1.díl)

SF20 let: Luky, už jsme (snad) na té cestě správným směrem

Jeden den tam v Karviné - report z výjezdu za Spartou do Karviné

VŠECHNO NEJLEPŠÍ NÁM, VÁM!

Co týden dal a dá jaro 2024 - prolog

Startuje jarní část TIPOVAČKY 2023/2024!

Manics: Pro fanoušky je velká čest být na ploše

SF20 let: Knížky na choreo, inspirace Realem i řádění

Kalendářní rok jsme zahájili vítězně - report z přípravy Sparta - FC Kodaň

SF20 let: Sdílíme zlaté střípky niterných vzpomínek na opravdový SF pravěk

Fanoušek měsíce - saeta

Slovo redakce: bilance roku 2023

Vyhlášení výsledků podzimní TIPOVAČKY 2023

SF20let: 2054

100 ACS věcí, které mi dělaly v roce 2023 radost