Už pár let k nám do sektoru chodí kluk – cojávím 14-15 let. Vy, co máte permici vícero sezón na stejný místa, to budete znát: nijak moc toho o sobě nevíme, ale pozdravíme se, plácnem si u góla... Frantíci tomu, tuším, říkaj „cameraderie“. Tenhle mladík chodil na fotbal leta s mámou nebo s tátou. Dneska mu to v jeho věku už přijde nejspíš blbý, tak chodí spíš s kámošema. Před Libercem jsme trochu kecali a já se kluků ptám, jestli se chystaj na odvetu s Gala, co nás čekala. „Jo, ale půjdu jinam. To jdu s dědou“ říká mi kámoš „našeho“ kluka. „Tyjo, s dědou, jo? To je skvělý!“ vyrazím ze sebe a závistivě polknu. Moje dětství bylo naprosto normální: rozhodně žádný týraný dítě, možná spíš svéhlavej spratek. Jedna věc, ke který mě ale v rodině opravdu nevedli, bylo fanouškovství. Vložit do něčeho srdce a stát za tím bez ohledu na to, jestli se vyhrává, nebo ne, to se u nás rozhodně nevedlo. U nás doma to byl samej malověrnej chytrák, co vždycky všechno věděl předem a kterýmu bylo všechno dávno jasný. Když jsem byl právě v těch letech jako „náš“ kluk a sváděl jsem ty klasický bitvy s rodinnou autoritou, tak mě to strašně ničilo. Jako fanoušek totiž proti mudrlantům nemáte šanci: jim na tom, jak to dopadne, zas tolik nesejde, kdežto vy do toho dáváte kus sebe. Odhalujete ono fandovský „měkký břicho“, na kterým budete vždycky zranitelný. Když to nevyjde a nevyhraje ten váš, dostanete to často docela pěkně sežrat. Bylo to přece jasný, jenom ty jseš ten blbeček, co si to maloval. To pak umí, zvlášť v tom věku, docela zabolet. Dneska vím, že s chytrákama to nejde vyhrát – a nemá ani žádnej význam to zkoušet. Nejlepší je jít prostě jinam.

Trvalo mi hrozně dlouho do dospělosti, než mi došlo, proč to můj táta takhle má: v jeho dětství to u nich v rodině totiž nebylo jinak. Nikdo nikde nebyl na žádný po/city zvědavej: uvěříš něčemu, otevřeš se a přijde pecka. To pak prostě přestaneš dělat. Hlavně neukázat zranitelnost, slabost. U nich v rodině do toho hodně vstupovala ta zrůdná doba, která z lidí takovýhle ubožáky dělala jak na běžícím pásu... Otcovi dneska už nic nevyčítám, ale o Spartě se vůbec nebavíme: řeknem si výsledky nebo tak, ale tam to končí. Není důvod to pitvat víc. Když vám Josef Rakoncaj bude líčit výstup na K2, tak bude říkat slova, který budete znát: „zima“, „vítr“, „únava“ – ale pokud jste, jako já, nikdy nebyli ani na treku v Alpách, tak stejně nebudete mít páru, o čem vám vlastně vykládá... Budu moc rád, když z našich dcer budou Sparťanky, ale to, co bych jim opravdu rád předal přinejmenším, je ta schopnost vůbec něčemu opravdu ze srdce fandit. Položit se do toho a vytrvat, i když se nevede. Žádný kecy, žádný mudrování. 100% srdeční záležitost!

Pohárový Derby byl pro mě velkej test. Nebyl jsem na stadionu a když jsem doma, tak mi přijde blbý organizovat celou rodinu kolem telky. V takový dny pak u nás probíhá všechno normálně. Já si ztlumím veškerý komunikátory, nečumím na přenosy ani onlajny a až je večer klid, dám si zápas „jakobynaživo“ se všema emocema, co k tomu patří. Nekoukat sice vyžaduje určitou dávku disciplíny, ale obvykle to dávám. Ve středu je ale Derby a to je na mě moc: nedá mi to a občas se přecejen odplížim k telefonu zkontrolovat průběžnej stav. A znáte to: zrovna, když se kouknu, dostaneme fíka. Kdo jinej, než já by moh bejt tou poslední kapkou, co převáží kosmickou rovnováhu na soupeřovu stranu. Já vím, že celej vesmír čeká, až se zrovna já podívám – a já to stejně udělám... 2:0, tyvole!!! Přiznám se vám, že v podobnejch chvílích mě napadá, jestli to ty fanoušci dobrýho fotbalu nemaj v životě vymyšlený líp.

Ještě teď, když to píšu, mi přijde neuvěřitelný, že jsme urvali postup po tom, co jsme tekli 2:0 přesně tam, kde týct 2:0 nikdy nechcem. Fantazie! Ve středu se slavně vyhrálo, ale všichni víme, že dneska nás čeká novej zápas – úplně jinej zápas. A já to zas prožívám stejně, jako pokaždý: jsem nervní, netrpělivej, nechci na to ani myslet. Kdybych moh, přetočím svůj život rovnou na neděli 20:00. Ale nedá se nic dělat, odžít se to musí celý. A řízením osudu se mi to sejde fakt blbě: v neděli dopol se roznáší choreo a taky poprvý na jaře hraje Bengo, ale my zrovínka na ten den sezvali oslavu naší starší. Mám dojem, že rodinu poslední tejdny fotbalem trápím až dost, takže stahuju vocásek, vobrečím choreo i Béčko. Příště to chce lepší plánování!

Na staďáku jsem hodinu před – mám to rád, člověk se může pomalu nastavit na to, co ho čeká a sledovat, jak se ochozy plněj. Už je docela teplo, takže přijít brzo neznamená žádný nesmyslný mrznutí navíc. Koukám na rozcvičku, sleduju, jak se zahřejvá náš kotel. Slavnostní charakter zápasu podtrhuje ohromný množství vlajek na ploše a dvoupatrový choreo za bránou. Po „českým lvu“ další povedenej kousek! Na plac posíláme asi to nej, co je k dispozici: už z toho je naprosto vidět, že chceme jet na výhru – zápasů je teď strašně moc za sebou, ale dneska žádný šetření. Rozhodně si nemůžeme dovolit prohrát a naopak, kdyby se povedlo vyhrát, tak to bude naprostá paráda. Ten druhej tým nijak nesleduju, ale oni potřebujou asi ještě o kousek víc – čekám, že budou 10-20 minut ze začátku bláznit a pak se hra vyrovná. Jsme to ale my, kdo má lepší start: bohužel, v nějaký 2. minutě Ryneš jakoby překvapenej prostorem, kterej před gólmanem dostal, prováhá. Tribuny jsou nažhavený, jde cejtit, jak jsou lidi po středě natěšený. Náš sektor na Protilehlý je tak, jako proti Gala, celej zápas na nohou. Kotel jede pěkně a po choreu ve 12. proběhne i pyro a dýmy. Na hřišti je to hodně taktická přetlačovaná: šance žádný, hlavně neudělat chybu. Zdá se mi, že je to poznat trochu i na supportu – všichni jsme po středě naladěný tak, že nám plichta bude málo. Iniciativu maj chvíli naši kluci, pak zas ty druhý a fandění to dost kopíruje. Lidi se chvílema nechaj vybláznit a pak to zas trošku uvadne... Takhle to je až do půlky – šance ani na jednu ani na druhou stranu žádný vyložený. Vypadá to zas jednou na klasický Derby o jednom gólu. Doufám, že Brian něco vymyslí.

Ve druhým poločase je iniciativa ještě víc na naší staně: trenér, co určuje trendy přinejmenším 150 let si nastudoval Priskeho z loňský nadstavby. My mnohem víc hrajeme s míčem, ale opravdový šance vlastně žádný. Útočíme furt do postavený obrany, takže je těžký se nějak prosadit. My pochopitelně zas nechcem připustit žádnej brejk a tak člověk těžko může čekat nějaký bohatýrský útoky. Všechno hodně zajištěný – a tím pádem je složitý se prosadit. Nechám to na majka, ale já trochu víc čekal třeba ze standardek: dobrejch přímáků moc nebylo, ale rohy mi teda dneska nepřišli jako něco, co bejvalo ještě pár měsíců zpět naší velkou zbraní. V 60. se uvolňuje Haraslín, ale je na něm obránce a gólman se mu hodí pod nohy. Po X-masáži posledních dnů je i bez přezkumu jasný, že další penalta pro nás naprosto nepřichází v úvahu. Na druhý straně si naši obránci umí docela napohodu poradit – kdyžtak si pomůžou s Peterem. Všechno pod kontrolou a první žlutou dostáváme až v 72. (ty, co vždycky chtěj hrát fotbal, maj tou dobou už 3...). V 78. to má pak Šulo konečně neblokovanej na svůj klasickej obstřel, ale míjí branku. Sám ví, že to lehce uspěchal. Škoda, přesně z takovejhle jsme od něj v týhle sezóně pár banánů viděli... Takovejch šancí dneska nebylo moc a kdoví, kolik ještě bude. Mezi 70. a 78. prostřídáme a já naprosto chápu, že v tom kvantu zápasů je to potřeba. Co vidím nerad je to, jak nám střídáním klesla kvalita na hřišti. Ale tady Brianovi věřím, že ví, co dělá: já jako fanda bych tam ty naše největší esa nechal až do roztrhání těla, jen aby se vyhrálo Derby. On musí ale mít v hlavě i náš následující program. V 84. pak jejich hráč s očima velice blízko u sebe srazí u lajny Preciada. Bohužel Angelo neudrží nervy a máchne kopačkou. Prostě zkrat – celý je to ode nás úplně přes celý, ale v momentě, kdy se sudí jde podívat na bednu mi je jasný, že ani tento zápas nedohrajem v plným počtu. Dál mi to pak připomíná koncovku s Libercem: na tribuně to prožíváme dramaticky, protože co kdyby tam zapad nějakej zbloudilec, ale na hřišti je vlastně všechno pod kontrolou. Naše obrana je docela v kramflecích a v nejhorším to prostě odmáznem a hotovo. Sudí mě trochu překvapí tím, jak už nenastavuje nastavení a končíme bez branek.

Bezgólová plichta je vzhledem ke středě zklamání – bylo by krásný ty druhý zadupat 2x v jednom tejdnu. A nebudu říkat, že bez gólů na Letný je to triumf. Ale když si to vemete, tak my dneska vlastně nemuseli – a měl jsem dojem, že to občas bylo i vidět: naši stopeři si to radši dali ještě jednou-dvakrát mezi sebou, než se pouštět nějak moc na riziko nahoru. Nějaký pološance přišli, ale holt se neurodilo... A pak ta červená – rozčiluje mě, že nám zase vypad hráč, kterej by se v Plzni určitě sakra hodil. V situaci, kdy hrajem takhle furt potřebujem udržet ten kádr co nejširší: a když náš medical team odvádí tak skvělou práci, tak si kluci nechávaj dávat blbý redky a následný stopky. Pokud jde někdo ven po 2. ŽK, tak aspoň jedna je zpravidla za kecy, zakopnutí balonu a podobný blbosti. Dneska faul z frustrace... Přijde mi to celý hodně zbytečný. Protože on se ten kolotoč jen tak nezastaví. A proto ani není čas na kyselý ksichty! Ve čtvrtek slavnej protivník, kterýho chceme potrápit a pak do Plzně, kde nás určitě čeká další ohromně těžká šichta. Chtěli jsme víc, ale pořád to máme luxusně ve svejch rukou.

Come on Sparta!

Novák


AC Sparta Praha – SK Slavia Praha 0:0

ŽK: 72. Vitík, 82. Kairinen, 90. Birmančević – 36. Schranz, 45. Vlček, 67. Zima, 81. Masopust. ČK: 87. Preciado. Rozhodčí: O. Pechanec - I. Nádvorník, K. Hájek (J. Všetečka) | VAR: J. Petřík | AVAR: J. Pečenka.

Sestava Sparty: Vindahl – Vitík, Panák (46. Sørensen), Krejčí – Preciado, Kairinen, Laci (70. Solbakken), Ryneš (70.Wiesner) – Birmančević, Kuchta (46. Olatunji), Haraslín.

Sestava Slavie: Staněk – Vlček (75. Tomič), Holeš, Zima – Douděra (68. Provod), Masopust (87. M. Jurásek), Oscar, Bořil – Jurečka (75. Van Buren), Chytil, Schranz (46. Diouf).







Co se aktuálně mezi fans děje a co číst dále?

Co týden dal a dá jaro 2024 (3.díl)

Když jsem jel do Hradišťa pro tři body - report z výjezdu na Slovácko

Autobusem 12. HRÁČE do Liverpoolu

Zpráva Sparta Fans II.

Letecký speciál do Liverpoolu

Je toho moc! - report z výhry nad Galatasaray

Sparta vs. Liberec se zastávkou v Istanbulu

Co týden dal a dá jaro 2024 (2.díl)

Choreo na Galatasaray

Nakonec to byla dřina - report z výhry Sparty nad Libercem

Letadlem do Cařihradu - report z výletu do Istanbulu fanouškovským leteckým speciálem

Horoskop a hvězdy - report z výjezdu do Istanbulu

Co týden dal a dá jaro 2024 (1.díl)

SF20 let: Luky, už jsme (snad) na té cestě správným směrem

Jeden den tam v Karviné - report z výjezdu za Spartou do Karviné

VŠECHNO NEJLEPŠÍ NÁM, VÁM!

Co týden dal a dá jaro 2024 - prolog