Nejhorší u těch reportů je vždycky začít, v hlavě plno dojmů z uplynulýho výjezdu, ale nějak chybí kopanec do zadku, sednutí k počítači a odstartování ťukání písmenek. No nic, mam volnou chvilku, beztak se nedokážu soustředit na nic než na dnešní odvetu, tak to začnu ťukat v telefonu.

A report začnu u sledování odvety v Rumunsku. Po náročném 4denním výjezdu do Irska jsem si tentokrát další vejlet neprosadil a fandim teda aspoň na dálku. Ještěže je ta rotace! Mnohem důležitější než hráčská je podle mě ta fanouškovská, protože ufandit všechny předkola LM a do toho ligu se podle mě nedá. Čest výjimkám! (zdravím tímto hlavně pana S)

Ale dost mudrování, zpět k těm rumunům. Sedíme s kamarádame v putyce v Dobříši, kam jsem dorazil na kole a koukáme na tu filharmonii v prvním poločase. Zatimco naše tempo fandění je na vzestupu, na hřišti to trochu ve druhý půli uvadá a trochu se začínáme klepat. Řikáme si, že když to udržíme do 80.min na rozdíl 2 gólů, tak už postoupíme. Druhej rumuňák do naší sítě zaplouvá až po tomhle čase, beztak to jsou ještě pár minut nervy. Naštěstí v obraně kraluje Viťas a všechno se od něj odráží pryč od naší brány. Hotovo, postup! A mě volá můj souputník z irský Odyssey, že kouká na ňáký výhodný letenky, jestli mi je má booknout taky. Nebyl čas žádat doma o svolení, řešit hlídání a podobný detaily. Pracovně to mam teď taky volnější a ňákej dukát ještě na účtu cinká, takže odkejvávam a letenky jsou booklý. Druhej den teda probíhá doma trošku výměna názorů, detaily už si přesně nepamatuju, ale končilo to nějak "to teda neletíš!", načež jsem akorát odvětil, že letim když už jsou letenky koupený a radši se odešel někam schovat.

Pár dnů do odletu utíká jako voda, jedu z chaty domu, tam balim pár věcí a rychle na brzkej oběd do oblíbené předzápasové hospody. K obědu úžasná plznička, další do kelímku a berem tágo na letiště. Tam už po různejch osách směřujou i další známé tváře, já probíhám první security checkem, abych zajistil rum a zabral místo v plzeňské restauraci. Všechny stoly plné, jenom u jednoho sedí samotná slečna, tak zdvořile žádám, zda si mohu přisednout. Neméně zdvořile mi slečna daruje kladnou odpověď a já usedám, objednávám pivo a píšu kamarádům ať si pospíšej a užijou si se mnou milou společnost. Když ale kámoši přicházej, tak zpozorujou jinej uvolněnej stůl, mě jenom pozdravuj a se šibalskejma úsměvama mě nechávaj samotnýho. No nic, aspoň si procvičim angličtinu a proberu švédské reálie. Slečna je totiž Švédka a zrovna se vrací domů. Akorát jinym letem do Stockholmu, zatimco my do Kodaně. (to je taky věc, hrajem ve Švédsku, takže letíme do Dánska. S norskejma aerolinkama.) Čas příjemně plyne, stíhám ještě jednu plzničku, dopíjím, vyndavam z tašky láhev rumu, abych ho předal kamarádům a ejhle, vyklouz, padnul - sice z malé výšky, leč přesto destruktivně - na zem, lahodná tekutina (byl to karibskej krasavec Mount Gay, zadnej odvar z brambor) se rozlejvá po zemi, vsakuje do batohu a mně se chce brečet. Před novou švédskou kamarádkou zachovávám dekorum, řikam si, že je to snad oběť fotbalovým bohům, aby večer dotlačili Spartu k výhře a rychle přelévám alespoň zbytek ze spodního střepu do mojí placatky. Kamarádi si z původního natěšení na rum akorát klepou na čela co jsem to za vemeno. Já se radši rychle loučim, platim a odcházim na wc (kromě čůrání se snažim i trochu opláchnout batoh od sice lahodného, leč smutek vyvolávajícího odéru).

Od jiného kamaráda mi ještě přichází zpráva na whatsapp, že se mám dostavit na security check, že prý na letišti hlásili moje jméno. Volám mu na mobil, ale bere to jeho kolega, na kterého nechal během dovolené telefon přesměrovat. Trochu zmateně se ale radši vydávám směr security check, cestou kamaráda potkávám a ten se dušuje, že to neni fór, že mě fakt hlásili. Radši tam teda jdu, na kraji stojí jedna mladá oficírka, ptám se jí, ta mě posílá ke kolegovi. Ten taky neví, ptá se jinýho. Ten ukazuje na kufry a ptá se jestli jsou moje. Řikam, že ne, že mam jenom batoh. Tak to znova řešej ještě s dalšim kolegou vod toho security checku a nakonec ke mě přichází s kartičkou. Nechal jsem si tam Lítačku. uff. Netušim jak jsem ji mohl přehlídnout, letištních kontrol mam za sebou stovky, ale vždycky jsem si pozorně vše hlídal. Inu, asi je nějak rozhozenej vesmír no, nejdřív rozbitej rum (taky poprvý v životě), teď výzva od security checku. Snad už jsem si netradiční zážitky vybral a zbytek bude v klidu.

Stíhám ještě nakoupit ňáký zásoby a hurá ke gatu. Let probíhá docela klidně, přistání v Kodani taky. Koukáme na vlaky směr Malmo, kupujeme lístky a hurá do vlaku. Od vlaku pěšourem k hotelu, hážeme věci na pokoj, trochu se durdíme, že jdou od sebe postele komplikovaně, ačkoliv jsme objednávali double bed room. Ale jinak je pokoj čistej a příjemnej. Necháváme na pokoji nepotřebné věci, beru akorát vlajku, v hotelové restauraci si bereme ješte kafe/čokoládu, já si sypu do kelímku slunečnicový semínka a beru jedno jabko. Třeba během fandění vyhládne a bude každá kapka energie hodit.

Přicházíme na náměstí, kde je sparťanskej sraz, zdravíme další známé tváře, dáváme rychlou obhlídku okolních ulic, rychlýho hambáče v Burger Kingu a zpátky za kámošema do hospody. Tam rychlý pivo a odchod směr stadion. Po cestě začíná pršet, kus naší party pokračuje dál, já s mym "irskym" kumpánem a ještě jednim parťákem, se kterym jsme se seznámili na výjezdu do Sevilly/Malagy volíme chytrý řešení, že zajdem ještě na jedno rychlý do blízký hospody a uvidíme jestli to přejde. Hospoda je v obležení domácích, ale 3 místa na baru se najdou. Zkoušíme ňákou místní IPU, ovládáme tablet s výběrem písniček. Hospoda se mezitim vyprazdňuje, my taky, venku pořád prší, tak objednáváme tágo a jedem ke stadionu. Tam rychlá fotka s vlajkou. Fotí nás ňákej Švéd, kterej prej 5 let pracoval u nás v ČR v ňáky prdeli (zapomněl jsem v který). Obcházíme stadion k našemu sektoru, procházíme dlouhym hadem bezpečnostních zábran a konečně vcházíme do poměrně dost zaplněného sparťanského sektoru.

Prodírám se dopředu, abych pověsil vlajku, zdravim se s Bombitem a jdeme fandit. Support si myslim, že velmi solidní, ale samozřejmě nejsem nezaujatej pozorovatel. Gól padá do vzdálený branky, takže jsem nepostřehl kdo ho vlastně dal, výbuch radosti v sobě ještě trochu tlumim (pořád je ve mně nezahojená jizva z nastavení domácího zápasu proti rumunům), ale když se do toho nesere žádnej var a rozhodčí píská výkop, tak si užívám radost naplno. O poločase šup na hajzl a na druhou půli se přesouváme blíž k hřišti. Support jede pořád naplno, na hřišti mi to začíná připadat slabší, ale švédská ekipa netrestá, Lars trefuje střídání, stopeři podporujou útok a Matěj trefuje zařízení. Euforka! Dotahujem to do konce, pak děkovačka s hráčema. Náš SLO nám oznamuje, že už je sektor otevřenej, že můžeme jít ven. Já tam pokřikuju, že je to past, ať nikdo nikam ještě nechodí. Sorry Dane, dyť to byl jenom fór!

S úžasnym pocitem jdeme ještě do víru velkoměsta, dáváme ještě ňáký pivo na tom náměstí, kde byl sraz. Pak tam zavíraj a že prej je ještě kousek vedle ňákej bar, kde maj otevřeno. To zní jako dobrej nápad, tak jdem. Vcházim dovnitř, jdu na záchod, pak k baru a všímam si, že venku nechce sekuritka pustit jednoho Sparťana dovnitř a další dva to pomáhaj řešit a začíná se to nějak hrotit. Vycházim teda ven zjistit co se děje a najednou mě někdo srazí na zem, zaklekává a ještě mi přidávaj elektroléčbu teaserem. Snažim se jim řikat, že nechci žádný trouble, jenom odejít ven, ale je mi to hovno platný. Nasazujou mi pouta, zvedaj a jak hadrovýho panáka tahaj do policejního auta (po tom teaseru na chvíli vypověděly poslušnost). V autě se ptam policajta proč mě sebrali, že si nevybavuju, že bych udělal něco špatnýho, on ale že o tom nerozhoduje, že mi to řeknou na stanici. Tam mě teda odvezli, znova se ptam proč, že to nechápu. Oni, že je to takhle u nich standardní procedura, že je to "for my own safety"...a že proti mně nemaj žádný obvinění ani mi nedaj žádnou pokutu, jenom že si mě tam nechaj do rána, abych se prej někde k něčemu náhodou nepřimotal. Aspoň mi teda sundali ty zařízlý pouta, řekli ať si sundám boty a bundu a odvedli mě na cimru. Tam akorát žíněnka/matrace, hajzl a ve zdi kouhoutek na vodu. Pochopil jsem, že jakákoliv debata nemá smysl, lehnul jsem si a chvílema i spal. Ráno mě probudili, vrátili mi boty, bundu, jabko, kelímek se slunečnicovejma semínkama a řekli, že na mě jeden kamarád čeká před vchodem a druhej upstairs. Řikal jsem si, že je to od kámošů pěkný, že si ráno přivstali, aby mi šli naproti na fízlárnu, ale venku zjišťuju, že hovno přivstali, hovno naproti, ale že byli na tý fízlárně se mnou. inu "když máš něco rád, na co vzpomínat.."

Jdeme rannim klidnym Malmo přes centrum, okolo inkriminovaného baru na hotel. Tam si dáváme snídani, probíráme společné čerstvé zážitky z různých úhlú pohledu, ptáme se na recepci v kolik musíme vypadnout z pokoje a jdeme si dát aspoň na hodinu ještě dáchanec. Pak rychlá sprcha, hážem věci do batohu a jdem se potulovat po městě.

Míříme k ňákýmu větrnýmu mlejnu, pak k moři, prochajda po pláži. Část party si půjčuje bolt koloběžky a kola, zbytek jdeme po pláži kouknout na ňáky dřevěný molo zakončený restaurací ve vodě. Koukáme, fotíme, jdem zas zpátky někam do přístavní nóbl čtvrti, tam se zas potkáváme, sedáme do restaurace, pizza, pivo, trochu relax. Pak berem opět bolt koloběžky, tentokrát i já a svištíme na nádraží. Berem vlak zase zpátky do Kodaně na letiště, tam se znavený vyhejbáme putyce a jdem si sednout k našemu gatu. Let zpátky v klidu, sedáme na trolejbus, přeskakujem na tramvaj a jdeme to spláchnout pár kouskama zase do naší domácí hospůdky. Snad ten obětovanej rum vystačí i na dnešní odvetu.

Ale samo se to neudělá! musíme kurva fandit! Fanatismus na hřišti i v hledišti! My chceme postup!!

j.holiday


Co se aktuálně mezi fans děje?


Co týden dal a dá podzim 2024 (7.díl)

Když se v sobotu myslí na úterý - report ze zápasu Sparta - Slovácko

Jak jsem (ne)dojel stopem do Jablonce

Co týden dal a dá podzim 2024 (6.díl)

Cyklotoulky do Jizerských hor a zpátky… aneb pro 3 body do Jablonce