Končí přípravné období, hráči mají za sebou nejtěžší část přípravy a nyní již ladí formu na úvodní část nové sezóny. Soustředění v sousedním Rakousku se již stávají tradicí, stejně tak i soupeř v posledním přípravném utkání před pražskou generálkou se Stade Rennais. Podobně jako před rokem ve Vídni, jsme opět zkřížili střely, kličky, fintičky, zákroky gólmanů s věhlasným soupeřem. Fenerbahce Istanbul je fotbalový gigant, jakýsi stát ve státě. V jeho dresu se pohybují borci světového formátu, počínaje mistry světa, nově i mistry Evropy, hvězdy z posledního evropského mistrovství, navíc koučované trenérem nových evropských šampiónů. Mistra světa, Brazilce Zica vystřídal na trenérské židli před několika dny mistr Evropy pan Luis Aragonés. Tak takovou lahůdku si nemohu nechat ujít! Do rakouského Wörglu vyrážíme z matičky měst úderem jedenácté hodiny. Čeká nás dlouhých 500 kilometrů, ale co bychom pro Spartičku neudělali.

Cesta probíhá poklidně, kilometry na tachometru rychle naskakují a kolem třetí odpoledne se blížíme k Mnichovu. Času dost, což udělat malou exkurzi ve zdejší Allianz aréně? Návrh jednomyslně schválen, GPS přepočítává a za pár minut stojíme před jedním z nejmodernějších stadiónů světa. Bohužel, je jak zakletý zámek, dovnitř se nedostaneme, všude zamčeno a klíče pod rohožkou nebyly. Díval jsem se! ;-) Zbylé kilometry do Wörglu utečou jako voda, pokocháme se krásnou přírodní scenérií a po malém bloudění po desetitisícovém městečku v podhůří Alp nalézáme místní stadiónek. Stožáry osvětlení jsou vidět z dálky, mužíci, děti a dámy všeho věku ve žlutomodrých dresech zblízka. Jsou více jak dvě hodiny před zápasem a u pokladen stojí fronty fanoušků. Bohužel, pokladníci o tom zjevně nevědí, asi jsou ještě doma. Auto za autem přiváží nové a nové příznivce Fene. Vidíme i takové zajímavosti, jako Turka ve škodovce s rakouskou SPZ. ;-)

Stánek s dresy, šálami a upomínkovými předměty je samozřejmostí. A obchod kvete, zájem místních Turků je obrovský. Autobusy přivážejí hráče obou týmů, ten hezčí projede bez zájmu, ale ten druhý je okamžitě obsypán jásajícími fanoušky a téměř se nemůže dostat na stadión. Pokladníci konečně také dorazili a davy žlutomodrých okamžitě okupují místní tribunku. Mimochodem, vstupné na místní soutěžní jedenáctku je 5 Euro, na Spartičku v přípravě 10 Euro. Takový zvuk v Evropě ještě má! ;-)

Hráči se již rozcvičují na pěkném trávníku, rozhlas donekonečna hraje turecké chorály, turečtí pořadatelé se snaží zvládnou neuvěřitelný mumraj při příchodu hvězd Fene. Turecké televizní štáby dělají rozhovory s trenéry, s hráči, ale i s fanoušky. A všude kolem desítky fotografů. A to je jen příprava, nechci domýšlet, jak to vypadá při soutěžním utkání. Hráči se rozcvičují, Jarda Blažek skáče jako Tarzan od tyče k tyči, ale po chvíli doskáče-těžký výron v kotníku. Šanci dostává Matúš Kozáčik a počínal si během celého zápasu velmi dobře. Když už jsem u gólmanů, jedna veselá historka z místní restaurace. Stojím ve sparťanském tričku u Coca Coly, přijdou ke mně dva mladíci a povídají lámanou chorvatsko - němčinou:“Kde je Stipe?“ „Jaký Stipe? V duchu přemýšlím, jak se jmenuje naše nová posila Pečnik. „Nooo, Stipe Pletikosa!“ Jářku:„Gólman Pletikosa? Ten přece chytá za Spartak Moskva! A my jsme SPARTA PRAHA!“ „Sparta Praha?“ Povytáhnou obočí a zklamaně odcházejí! ;-)

Turecký hlasatel představuje hráče a fanoušci málem zboří tribunu. Je sedm večer, sluníčko nádherně svítí, zhruba dvě tisícovky fanatických Turků, 6 Sparťanů, 2 čeští novináři a nádherné okolní hory jsou svědky úvodního výkopu. Spartička je tureckým hvězdám naprosto rovnocenným soupeřem, hra se odvíjí většinou od jednoho vápna ke druhému, oba brankáři jsou skoro bez práce. Ovšem, když zasáhne Volkan Demirel, diváci šílí. Je mezi fanoušky ohromně populární, skoro jako Roberto Carlos. Hra je celkem pohledná, jen by to chtělo více střílet, místy to vypadalo, že branky ze vzdálenosti větší než 5 metrů nebudou platit. A při poslední kličce vždy o balón přijdeme a je po šanci. Tady je co zlepšovat! Je radost pozorovat technickou zdatnost borců Fene, hráči jako např.Alex, Kazim Kazim, Selcuk Sahin, Semih Sentürk, Ugur Boral umí s balónem úplně všechno. Ale i naši borci si s nimi nezadají, stále je k vidění slušný fotbal. V druhé půli překvapivě ovládla hru Spartička. Turci se jen výjimečně dostávají před naší branku, prakticky jen střely Roberta Carlose byly nebezpečné. To my zahazujeme jednu šanci za druhou. Demirel jen sleduje, jak míče těsně míjejí jeho tyče. Sparta má převahu a turečtí fanoušci polevují ve svém fandění. V některých chvílích jsou slyšet jen hráči, to u tureckého týmu nebývá zvykem. Na hřiště se dostávají i další hráči obou kádrů, ale na převaze Sparty se nic nemění, dnes měla vyhrát! Konečně uplynulo stanovených 90 minut hry, rozhodčí (o přestávce převlečení do modrých dresů, v těch původních žlutých vypadali jako hráči Fene) naposledy zapíská a v tu chvíli vypukne šílenství. Všichni diváci vtrhnou tryskem do hřiště a projevují přízeň svým hvězdám. Co musel vytrpět třeba Roberto Carlos bylo neuvěřitelné. Chvílemi jsem měl obavy o jeho život. Štěstí měl Maty, který k němu dorazil mezi prvními a stačil si s ním vyměnit dres. Do jeho sbírky přibyl cenný poklad. Trvalo dobrých 10-15 minut, než se hráči Fene dostali do šaten, fanatismus Turků je neuvěřitelný, to se musí zažít. Ještě pár fotografií s vlajkou Sparty z plochy stadiónku na památku a můžeme vyrazit k domovu. Pozorují nás dva černovlasí muži a začínám mít nedobré tušení. „Dóóbry den, byli by jste tak laskavi a půjčili nám na pár fotek tu vlajku?“ „Samozřejmě, vidět v takové dálce krajana, to potěší!“ odpovídám. „My nejsme krajani, my jsme Turci, fandíme Spartě a přijeli jsme sem z Prahy, protože tam pracujeme už 15 let!“ Následuje společné fotografování a obdivuji jejich skvělou češtinu. Mnozí z nás by se u nich mohli učit.

Naši hráči v klidu nastupují do klubového autobusu, hráči Fenerbahce snad budou muset čekat do půlnoci, než odjedou jejich poslední příznivci. Jinak se do busu asi nedostanou.

Závěrem musím ocenit chování celého týmu Sparty, trenérů, hráčů i ostatních členů realizačního týmu za skvělé vystupování před i po utkání. Ochotně s námi diskutovali, fotili se na památku s fanoušky, jejich chování bylo příkladné. Jen tak dál, Sparta musí být znovu jednotná! Víťo Lavičko a spol.! Díky, byli jste skvělí!

Cestou k autu mě potká jeden veliký trapas. Jdu ve sparťanském tričku, zastaví mě mladý Turek, podá mi ruku, zdvihne palec vzhůru a povídá:“Sparta super! Fener Dreck!“ Chci zachovat diplomatické dekorum a povídám:“Nein, Sparta super, Fener auch super!“ „Nein, Sparta super, Fener Dreck!“ Teprve v tomto okamžiku si s hrůzou všímám, že mladík je oblečený nikoliv v modro-žlutém dresu, nýbrž v dresu žluto-vínovém! „Fenerbahce Dreck, Galatasaray oléééé!!!“ zajásá mládenec a rychle zmizí, než si ho všimnou fandové Fenerbahce.

Cestou domů se stavíme na nejbližší pumpě, nakoupit zásoby na dlouhou cestu a znovu se setkáváme s celou výpravou Sparty, které se oproti původním předpokladům také vrací do Prahy. Znovu musím ocenit vstřícné chování všech členů výpravy. Je to další krůček k lepší spolupráci v nové sezóně. Staré neshody musejí být zapomenuty a do budoucna by Spartička měla vystupovat jako jeden muž!

Do Prahy se vracíme kolem třetí hodiny ráno, unaveni, ale spokojeni. Výlet za Spartičkou se skutečně povedl a kdo nebyl, může jen litovat. Tak příště, i vy můžete vyrazit za Spartou do světa, nejen do Teplic jako Homolkovi.

Bombito