Tak nám končí další fotbalová sezóna. A končí s ještě většími rozpaky než ta loňská. Po známé aféře při utkání Sparty na Bohemce, kdy opilý novomanžel Ritchie napadl asistenta rozhodčího a výsledek byl stanoven u zeleného stolu. Předávání a nepředávání mistrovského titulu Spartě jako by mělo předznamenat nepovedenou letošní ligovou soutěž. Vyšetřování korupčního skandálu vrhá špatný stín na všechny týmy bez rozdílu. Možná se najde někdo čistý, možná nikoliv. Jelikož nemám o uplácení žádné zaručené informace, nebudu spekulovat a počkám na vyšetření případu. Radost z aféry ale nemám žádnou i kdyby se Sparty netýkala, v což doufám.
Podzimní část ligy nezastihla Spartu v optimální formě. Od ztraceného vítězství v Teplicích po zaslouženou prohru v Jablonci jsem téměř žádnou radost z výkonů Sparty neměl. Mnoho zbytečných remíz stanovilo závěrečný podzimní účet. Ztráta sedmi bodů na ostravský Baník se zdála obrovská zvlášť, když ani výkony na hřišti nestály za nic. Ještě, že jsme si trochu radosti užili v Lize mistrů. V kvalifikaci jsme všichni očekávali bratrovražedný boj s Jarošíkovým CSKA, ale Vardar Skopje byl proti. Kvalifikační dvojutkání mě připravilo o pár let života. Po rozlosování do skupiny s londýnskou Chelseou, římským Laziem a tureckým Besiktasem bych na postup nevsadil ani pětník. Ale v poháru jako by hrála jiná Sparta. Po úvodní domácí porážce s milionářskou Chelseou následovala další utkání, která jsme odehráli se ctí a vrcholem byl poslední zápas s Laziem. Šanci na postup měly všechny týmy včetně Sparty. Zamotanou situaci vyřešil v nastaveném čase zatracovaný Mára Kincl a my sparťané prožili takový výbuch nadšení, že ještě dnes mám mrazení v zádech, když na utkání vzpomínám. A mohli jsme se těšit na jarního soupeře, tentokrát světový klub číslo 1, milánský AC.
Po tradiční obměně kádru jsme s nadějemi vstoupili do jarní části ligové soutěže natěšeni po dobrých přípravných zápasech. Cenné vítězství v Opavě bylo znehodnoceno výhrou Baníku v Liberci. Poté následovalo několik zbytečných „kotrb“ a špatné výkony vyvrcholily zaslouženou porážkou v Uherském Hradišti. Až po několika týdnech jsme se dozvěděli, že domácí funkcionář uplatil rozhodčího. Nutno přiznat, že naprosto zbytečně. Sparta si za svůj výkon nezasloužila ani bodík, domácí byli ve všem lepší. To byl také poslední hřebíček do rakve trenéra Kotrby. Nejenže jsme nesnižovali ztrátu na Baník, my jsme najednou zaostávali i za Slávií a olomouckou Sigmou. Mezitím následovalo osmifinále LM, kdy po bezbrankové remíze doma jsme vyrazili s kamarády podpořit Spartu do jámy lvové. Stadión ve čtvrti San Siro má svá nejlepší léta už za sebou, ale je to stále ještě fotbalový chrám. Ani tady neudělala Sparta ostudu, přestože konečný výsledek nebyl příliš lichotivý. Ale šestiminutová postupová naděje stála za to. Po vyrovnávacím gólu Tomáše Juna byl celý stadión jako zmrazený. Favorit nakonec přece jen postoupil, kvalita kádru domácích je obrovská.
S napětím jsme očekávali, kdože usedne na lavičku naší Sparty. Vyvoleným se stal charismatický Franta Straka, který dostal za úkol vybojovat pro Spartu druhou ligovou příčku, zaručující kvalifikaci do LM. Pro pamětníky to byla vynikající zpráva, neboť jsme věděli s kým máme tu čest. Neúnavný bojovník se sparťanským srdíčkem. Pro nezasvěcené možná blázen, exhibicionista, ale my byli spokojeni. A on nás nezklamal. Vedl Spartu deset zápasů a bilanci má skvělou. Devět vítězství a jedna remíza v Brně. Obvzláště výhra na Bazalech nad mistrovským Baníkem je cenná. Svou filosofií úplně změnil klima v kabině, dokázal vybláznit celé mužstvo, které opět začalo vystupovat jako jeden muž. Z té nudné a šedivé Sparty se znovu stává tým, ze kterého je cítit sebevědomí, srdce a vůle vítězit.
Zatím posledním zápasem pod Strakovým vedením bylo finále poháru ČMFS na Strahově s mistrovským Baníkem. Utkání mělo svůj náboj v tom, že Baníkovci chtěli poprvé v historii získat double a vrátit Spartě porážku z Bazalů. Do Prahy přijelo za obrovských bezpečnostních opatřeních asi 1 500 fanoušků povzbudit svůj tým. Po událostech při posledním utkání Baníku v Opavě, kdy tolik opěvovaní fanoušci Baníku řádili jako divá zvěř, se Praha změnila v téměř válečné město. Copak nás nečeká fotbalový zápas, ale nájezd loupeživých mongolů nebo avarů? Stovky obrněných policistů, desítky policejních vozů, vrtulník monitorující pohyb fanoušků Baníku. To přece nemá se sportem nic společného! Ani na stadiónu se tito nejlepší fans nevyznamenali. Při hraní státní hymny zpívali oslavný baníkovský chorál. To je neskutečná neúcta k symbolu našeho státu. Nebo to jsou opravdu nějací asijští nájezdníci? Vždyť se chovali jako lůza, které není nic svaté.
Samotný zápas přinesl celkem nudnou podívanou v prvním poločase. V začátku druhého dala Sparta Rezkem vedoucí branku. Ale po několika minutách Baník vyrovnal a v dalším průběhu si vyrobil několik slibných šancí. Po správném vyloučení Jardy Blažka opět dohrával Baník v přesile. Ale ani tentokrát se mu Spartu porazit nepodařilo. Když už jsme se smiřovali s penaltami, po rohovém kopu dal Petr Johana vítězný gól. Zbývajících několik minut Sparta Baníku skórovat nedovolila. A tak je pohár ČMFS opět po letech náš.
Už se začíná projevovat práce našeho nového trenéra. Vždyť nás mistr nedokázal porazit dvakrát za sebou ani v desíti. Ze tří utkáních v této sezóně s námi uhrál jen jeden bod a to ještě s velkým štěstím.
Nyní následuje ME v Portugalsku, pak tradiční obměna kádru a příprava na novou sezónu. Trenér Straka podepsal roční smlouvu a nic nebrání tomu, aby se naše Spartička vrátila tam, kam patří. Na špičku naší ligové soutěže. Ve sparťanském dresu strávil Franta Straka dlouhých devět let. Přejme si, aby i na lavičce Sparty byl alespoň stejně tak dlouho a byl stejně tak úspěšný jako kdysi na trávníku.
FRANTIŠKU, DĚKUJEME! MÁME TĚ RÁDI!
Bombito
