Před pondělní dohrávkou s Teplicemi jsme byli svědky velmi milé pozornosti klubu AC Sparta Praha, který si nenechal utéct životní jubileum jednoho z nás – Bombita, a před nastoupenými týmy, sedmi tisíci diváky a televizními kamerami, mu v přímém přenosu za všechny popřál. I přes nesporně dobrý úmysl jsem ale na této slavnostní chvilce viděl nějaké ty mouchy. Už jsem asi holt takovej. Jednak mě osobně docela zamrzelo, že Bombitovi netiskla ruku třeba nepopiratelná ikona Sparty – Pepa Chovanec, ale „jen“ Jakub Otava (ředitel komunikace). Pepu už asi tyto ceremonie přestaly bavit, tak mu změnili funkci na generálního sportovního manažera. Navíc pro jako čerstvě zvoleného předsedu trenérské rady ČMFS by to asi bylo nedůstojné jeho společenskému postavení. Škoda, celoživotnímu sparťanovi by to jeho zážitek jenom umocnilo. Každopádně druhou mouchou v pořadí byl stávající kapitán Sparty Voříšek, který se asi ještě se svou funkcí nesžil natolik, aby ho napadlo jít těch pět metrů stisknout SF ikoně, která cestuje se Spartou od čerta k ďáblu, ruku. Škoda, Tomáše Řepku či Sivoka to v době jejich kapitánování myslím pravidelně napadalo… Příště už snad do Vořecha někdo dloubne. Myslím, že podání ruky kapitána a trenéra zmíněným nic neudělá a oslavence nepochybně potěší o chlup více, než sebevětší dort či sebemenší dres s číslovkou.
Zápas s Teplicemi se po slavnostní chvilce protrpěl ke konečné bezgólové remíze a mně už v jeho průběhu několikrát vyvstanul na mysli titulek z mého posledního příspěvku. Když jsem tak sledoval tu všeobecnou marnost našich střelců (lhostejno kterého jména), bylo to spíš než k doufání, k zoufání. Vzpomenu-li na poslední naše zápasy (např.v Budějovicích, dvakrát s Panathinaikosem, Olomoucí a naposledy s Teplicemi) těžko jsem mohl nevzpomenout, kolik jsme si vypracovali vyložených šancí a kolik z nich padlo branek (jen pouhých 6). Bohužel mám velmi nezdolný pocit, že opravdu významná část z těch příležitostí skončila zejména nad brankou. A to je trochu tragédie neb jak pravil jeden tak trochu známější fotbalista, střela může jít vedle, ale nikdy by neměla jít nad. Jeden o chlup míň známější trenér nedávno zase pronesl, že být střelcem, se prakticky nedá naučit, protože střelce dělá především instinkt. Když my u nás spíš pěstujeme hráče, kterým stačí, že se útočník do šancí dostává a pak se čeká (leckdy marně) až se začne i trefovat.
Nedávno jsem byl na jednom bezvýznamném zápase, kde jsem teda vydržel jenom poločas. Ale v těch 45 minutách jsem viděl něco z předchozího. Byl to ten instinkt. Hráč měl čtyři střely, všechny šly na branku, všechny skončily v síti. Pochopitelně, že střelce z „obyčejného hráče“ dělá i schopnost podobné kousky opakovat (a to pokud možno pořád, v dalším a dalším zápase, stále dokola). Když sleduji ty naše „střelce“, nezbývá mi než doufat. Ale čím víc doufám, tím víc si zoufám, že tito těmi vyvolenými s instinktem asi nejsou. Těžko říct zda mě má uklidnit tvrzení, že se na „to“ v tréninku hráči zaměří. Spíš mám trochu obavu, aby se tím ještě více sami neutvrdili v tom, že střelci fakt asi nejsou.
V jednom článku jediného sportovního deníku u nás, se bývalý ligový střelec ve svém povídání rozpovídal o tom, co ho nejvíce zaujalo v zápase Sparty a Teplic. Víc jak půlku svého Zápisníku pan Daněk popsal údivem nad neodpískáním penalty po zákroku Kladrubského na Juna. Souhlasím zejména s jedním, taky by mě zajímalo na co sudí myslel, když tu „pětku“ nefoukl. Upřímně bych chtěl to zdůvodnění slyšet. V další části se Václav Daněk pustil do zajímavého rozboru hraní rukou, za které „se penalta určitě pískat neměla“ a tím, že jí sudí „neposoudil jako úmyslnou, protože nešla proti míči“ postupoval zcela správně. Přitom se pan Daněk odkazoval na úpravu a upřesnění pravidel, které všechny kluby dostaly před sezónou. Tak snad pro lepší přehlednost ocitujeme onen svazový pokyn:
Změna se týká části Pravidla 12, přestupku „hra rukou“, kdy dle výkladu FIFA i UEFA již nebude rozhodčí považovat za porušení pravidla situaci, když si hráč při odkopu míče sám nastřelí míč na ruku. Takovýto způsob hry se již nepovažuje za zakázaný způsob hry a nebude rozhodčími trestán.
Ostatní případy výkladu zakázané hry rukou dle Pravidla 12 Pravidel fotbalu se nemění a zůstávají v platnosti.
V předchozím textu tedy nevidím nic o tom, že by se mělo pískat hraní rukou jako úmyslné jen v případě, že jde tzv.ruka proti míči. Za druhé jsem si ve zmíněném zákroku nevšiml, že by si hráč Teplic (Ljevakovič) nastřelil ruku sám. Za třetí kulhá i ono tvrzení pana Daňka „i kdyby se rukou míče dotkl, bylo určitě v pořádku, že se hrálo dál“. Já si totiž nemyslím, že by dotek míče hráče ve výskoku rukou nad hlavou, nota bene tři metry od brankové čáry, měl být považován z hlediska pravidel za „zákonný“. On kulhá i ten termín „ruka proti míči“. Když bude hráč na brankové čáře čelem do hřiště, roztáhne ruce nad hlavou, čímž vyrazí míč letící například z velkého vápna, nedojde k pohybu ruky proti míči a přesto dojde ke zmaření vyložené šance (de facto jasného gólu). Co s tím pane Daňku? Moc rád bych si poslechl váš názor na tuto (nikoli pondělnímu zápasu nepodobnou) situaci. Třeba 6.6.2009 kolem 19.hodiny, až budete hodnotit po zápase v Jihlavě, proč se vaše mužstvo nezachránilo ve druhé lize, když kýžený gól zaručující záchranu byl tak blízko, kdyby nadějnou střelu vašeho mužstva výše popsaným způsobem nevyrazil obránce Jihlavy v 90.minutě mimo.
pesfilipes
