Před rokem, přibližně touto dobou, jsem na tomto (nám posvátném) místě pronesl něco jako sváteční slovo. Bylo den před Vánocemi, tedy chvíle, kdy už se skoro každý snaží nasávat tu opravdovou vůni (a chutě) svátků, které jsou nazývány svátky klidu, štěstí a radosti. Ve stejném, tedy předvánočním, čase jsem chtěl vyslovit jakési „poselství“ i letos. Osud tomu ale chtěl, že ten letošní předvánoční týden nebyl pro podstatnou část obyvatel Česka (a přiznávám, že ani pro mě) radostný. Své „slovo“ jsem si tak dovolil o několik dnů odložit…
Sparťanská rodina má za sebou rok, který by se dal nazvat docela velkým paradoxem. V nejvyšší soutěži jsme odehráli celkem 29 zápasů (23 vítězných, 2 remízové, 4 s prohrou), které nám vynesly 71 ligových bodů. Už tento bodový zisk je opravdu mimořádný, a to se jedná jen o 29 zápasů (koeficient bodového zisku na jeden zápas je 2,448; při 30 odehraných zápasech by koeficient vydal 73,448 bodu v tabulce). I přes zcela ojedinělou bodovou výnosnost jsme se ale z titulu neradovali. V sezóně minulé a (pochopitelně) zatím ani v té probíhající. Nezbývá tedy než věřit (či alespoň doufat), že nám úspěšnost v ligových bojích vydrží i přes Nový rok a titul bude opět náš. Na jaře hrajeme osmkrát doma, šestkrát venku, z toho třikrát v Praze.
Před Vánocemi došlo k rekonstrukci celého realizačního týmu. Potřetí se do Sparty vrací Jaroslav Hřebík (tentokrát na pozici GSM). Asi nejen pro mě hodně zajímavá figura. Ani nevím proč, ale postava nového GSM mi silně připomíná příběh (-y) jiného trenéra, který taky dost lpí na pracovitost hráčů, disciplínu, nejednou už leckde narazil, nejeden hráč by ho bez váhání označil cholerikem, despotou. Oba pánové už ale taky dokázali (pravda, v trochu jiných dimenzích), že fotbalu rozumí. Podobenství vidím v Aloysius Paulus Maria van Gaalovi. Největší inspiraci bychom mohli hledat v posledních asi šesti letech kariéry holandského trenéra. A co je na těchto létech tak zajímavé či snad dokonce inspirativní? Posuďte sami:
V roce 2005 se Louis van Gaal ujímá týmu AZ Alkmaar, sezónu končí na druhém místě (10 bodů za PSV). V následujícím ročníku až prohra v závěrečném kole utíná sen o titulu, který získává opět PSV. Ročník 2007/2008 se stává pro AZ noční můrou, když hraje takřka o záchranu.
Březen 2008 "Vždy jsem říkal, že Van Gaala nikdy nepropustím, ale už to dál nejde. V posledních měsících to vypadalo, jako kdyby se čas zastavil. Proto jsme se my, vedení klubu, rozhodli k 1. červenci ukončit spolupráci," řekl prezident AZ Scheringa. „Louis kvůli špatným výsledkům ani nechtěl finanční kompenzaci. Je to neobvyklá situace. Nestává se příliš často, že hráči chtějí, aby trenér zůstal,"
Duben 2008 "Všichni hráči řekli, že chtějí i v příští sezoně hrát pod Van Gaalem. Kvůli tomu jsme se rozhodli dát jim šanci ukázat, že za svého trenéra chtějí opravdu bojovat."
Duben 2008 "Po jednáních s vedením a řediteli klubu to vypadá, že všichni chtějí, abych pokračoval. Spousta hráčů sem přišla kvůli tomu, že trenérem jsem já. Odejít v tuto chvíli by vůči nim nebylo fér," zdůvodnil Van Gaal své rozhodnutí. Alkmaar letos propadl, nenaplnil mistrovské ambice a je až ve druhé polovině tabulky. "V letošní sezoně jsme se naučili opravdu hodně. Musíme si být jistí, že se hráči zlepšují. Pokud ne, je lepší najít nové," naznačil Van Gaal.
Duben 2009 Se sobotní porážkou od Vitesse byl velmi zklamaný Louis van Gaal, nedělní definitiva zisku nizozemského titulu to ovšem jistě přebila. Trenér Alkmaaru si mohl pochvalovat způsob, jakým jeho tým zvládl letošní ročník Eredivisie, a vysekl svým hráčům kompliment... "Prohra od Vitesse byla velkým zklamáním, vyvolala ve mně velmi špatné pocity. Ale prohra Ajaxu nám to vynahradila," prohlásil van Gaal. "Chlapci mají hodně důvodů k tomu být pyšní, v této sezóně si vedli velmi dobře a zaslouží si kompliment. Řada z nich vyhrála titul poprvé, takže teď hodně oslavují a dělají jako blázni. Byla to pro nás perfektní sezóna," řekl zkušený kouč.
Květen 2010 Ještě v listopadu byl na odstřel. Vezměte pušku a prásk! Moc nechybělo a Louis van Gaal se z Bayernu Mnichov vážně pakoval ještě před půlkou své sezony, tak bídně do ní vstoupil. Uběhlo půl roku a trenérský pedant van Gaal je mnichovským hrdinou… Pro Bayern budiž požehnán podzimní den, kdy šéfové klubu rozhodli, že van Gaala nevyhodí.
Předchozí řádky mají jedno společné – víru kompetentních ve schopnosti trenéra. A hodně pevné nervy ve chvílích, kdy se nedařilo. Někdy i hodně nedařilo.
Krom realizačního kádru už došlo ke dvěma hodně velkým změnám i v tom hráčském, a to odchody Jardy Blažka a Tomáše Řepky. Hodně silně na mě zapůsobilo vyznání prvně jmenovaného pro jediný sportovní deník v Česku: „Nezáleží na nějakém Blažkovi, Řepkovi, Švengerovi nebo Hřebíkovi. Jde hlavně o Spartu – a jestli tam bude Petr nebo Pavel, to je jedno. Když jste v klubu deset let a z nich tam osm a půl roku chytáte pravidelně… Odehrál jsem tam dvě třetiny kariéry, to v člověku něco nechá. A jsem rád, že jsem to takhle mohl ve Spartě absolvovat. Řeknete si, že jste za sebou něco nechal – že na to lidi nezapomenou.“
Nakonec jsem si nechal tradičně něco, co chytí a na věky bude chytat za srdce nejspíš každého z nás. Jde o krátkou citaci z knihy Vítězslava Houšky – ŽELEZNÁ SPARTA.
1926 - 1927 Vlak, který vezl sparťany od hranic ku Praze, zastavil v Plzni. Na nádraží a všude kolem lidí jako much. Vítali sparťany, ale především jednoho z nich: svého Jardu Poláčka. Benjamínek sparťanského týmu na triumfální cestu ulicemi rodného města rezignoval a jen se stručně a radostně pozdravil s tatínkem a maminkou a s rozpačitou omluvou vsedl zase do vlaku: „Nezlobte se na mě, ale já musím s naším mužstvem prožít ten zájezd až do konce. V Praze nás taky čekají a tam přece musíme dojet všichni pohromadě, v kompletní sestavě.“
Byl nejmladší z nich, ale byl ze všech sparťanů snad největším fanouškem Sparty. Splnil se mu sen: v osmnácti letech hrál v nejslavnějším mužstvu Evropy. Nikdy z toho snění neprocitl a nikdy tu živou skutečnost nepřestal pokládat za největší štěstí…
V prvním zápase Sparty doma na Letné Poláček nastoupil, ale nedohrál. Pro úpornou bolest ledvin musel odejít ze hřiště do postele. Odjel k rodičům do Plzně. Pak do nemocnice. V plzeňské nemocnici svádělo Poláčkovo něžně chlapecké srdce svůj poslední boj. Znavené oči hledaly kdesi pomoc, ruce tiskly a hladily fotografii jedenácti sparťanů, rty šeptaly poslední přání: „Pochovejte mě v rudém dresu Sparty a ať mě spoluhráči nesou na poslední cestě.“
Zatímco Káďa se v plzeňském krematoriu loučil s tím drahým, velkým, věrným sparťanem, černý prapor na tribuně Sparty zvěstoval pražským sportovcům, že Jaroslav Poláček už nikdy nenastoupí. Že zemřel. Mlád dvaadvacet let.
Fanouškům, hráčům, vedení, stránkám spartaforever a vůbec celému nejlepšímu a nejslavnějšímu klubu přeji do nového roku vše dobré.
pesfilipes
