V sobotu jsem byl jedním z 14.676 diváků, kteří se přišli podívat na start fotbalového jara. Neučinil jsem tak namlsán debakly soupeřů z posledních dvou „přátelských“ víkendů, ani z důvodu pozvánkové masáže v médiích, ale prostě jen proto, že tak činím, více méně, pravidelně.
Bezprostředně po podzimu, jsem veškeré myšlenky spojené se sparťanským bojem o titul pohřbil. S blížícím se jarem jsem ale občas přistihl, jak si počítám kolik zápasů by ostatní soupeři museli ztratit, aby naše šance na titul ožila a dostala se více do reality. Tyto sny však měly jednu zásadní a základní podmínku – výhru nad vedoucím Libercem a následně pak nejlépe ještě dalších třináct…
Zápas se dohrál, výhra se nekonala a jak již poznamenal Bombito, hon skončil. Následně se ve sparťanských srdcích rozhostilo zklamání z velkých (a nenaplněných) očekávání. Nejen na těchto stránkách, ale i v tisku se rozproudila živá debata o tom, jak moc byl Liberec svým výkonem zoufalý, trapný, nehodný uchazeče o titul a jak byla Sparta tím mužstvem, které hrálo fotbal a prohru si nezasloužilo. Jedni na adresu sobotních vítězů říkají „ostuda ligy a českého fotbalu“ a druzí na jejich obranu, že “hráli účelně, efektivně… mistrovsky“. Kdo z nich má pravdu? A kdo vůbec určí, co je to ta pravda? Může mít pravdu jen jedna strana? Nebo můžou mít pravdu strany obě? Skutečnost je přitom celkem prostá. Liberec, vědom si svého náskoku, přijel se zjevnou snahou hlavně neprohrát. Že využil hned první tragický omyl v zadních řadách Sparty ke vstřelení důležité vedoucí branky, není chybou Liberce, ale spíš Řepky a hlavně Haneka. Vyrovnání těsně před přestávkou se na první pohled zdálo být velkou vzpruhou Sparty, leč opak byl pravdě asi o něco blíž. Jak totiž říká jeden fotbalový klasik, branka do šatny není takovým průšvihem, jako branka „ze šatny“. V pauze se totiž dá reagovat na již nastalý stav (obdrženou branku), lze mužstvo uklidnit, povzbudit, případně nasměrovat. U branky těsně po pauze je situace zcela odlišná. Mužstvo se s otřesem po úderu musí vypořádat samo a k selhání nervové soustavy je tak mnohem blíž. A to se i potvrdilo. Spartě po pauze cca od 60.minuty docházel dech i invence a když se nedostávalo ani nijak závratného počtu standardních situací, nebylo vlastně možnosti, jak vítězství na naší stranu strhnout. Příležitost Lustrinelliho tak byla vlastně jedinou loženkou, zablokované střely nepočítaje. A propos Lustrinelli. Dvě šance - jeden gól, to je velmi slušný počin. Nicméně k tomu, aby byl králem, chybělo malinko.
Jaké je tedy mé resumé? Liberec hrál opravdu hodně zezadu (jedno zda plánovitě či nikoli) a na údržbu neprohry. Že vydoloval víc, je bohužel chybou (od podzimu tradičně) defenzívy Sparty. Zda je tedy s takovouto produkcí hoden vedení v lize či dokonce titulu, je prosté. Má-li nejvíc bodů, pak nepochybně. Nemusíme se ohlížet zase tak daleko (i Řepka je pamětníkem), když Sparta sbírala body a tituly jak na běžícím pásu a nezřídka toho dosahovala hrou, kdy si její protivníci mohli rvát vlasy, neboť byli přesvědčeni, že k bodovému zisku bylo velmi blízko. Leč tradičně odcházeli stále dokola poraženi.
V našem táboře ale věšet hlavu rovněž netřeba. Patnáctitisícová návštěva na zápase devátého celku ligy je pozoruhodná. Přehraje-li devátý celek ligy lídra, je to pro nás rovněž potěšitelné. Už zbývá jen dodat, aby návštěvy vydržely a herní převahy, aby s sebou přinesly i bodové zisky. Pak se vrátíme tam, kam patříme. Na vrchol.

P.S. Celá armáda kritiků snáší stohy argumentů, proč a v čem jsou ti nad námi momentálně lepší. Je kouzelné, že mají neustálou touhu a potřebu se srovnávat s „odpadem“ z dolní poloviny tabulky. Tak nechť si své momentální chvilky slávy užijí. Jsou totiž výjimečné.

pesfilipes