Naše prvoligové trávníky nabízejí rozmanité možnosti populárních pozápasových „děkovaček“ hráčů ve vztahu ke svým fandům. Od jízdy po břiše, či stonožkového pochodu po kolenou, přes poplácání se po dlaních s fandy, visícími přes ohrazení , řetězové vztyčování rukou až po vlažný potlesk jednotlivců. Podle mého názoru by každá taková „děkovačka“ měla být projevem souznění hráče s fandou vyznávající barvy stejného klubu. V naší SPARTĚ to však jaksi nefunguje.

Po vítězných zápasech hráči oslavně obíhají plac, zatímco po těch nevydařených, ihned po závěrečném hvizdu rozhodčího utíkají do sprch. A bez pádného důvodu. Vždyť ta rovnice vzájemného vztahu je zcela jednoduchá. Při nástupu tleskají hráčům i fandové, kteří již po pěti minutách začínají reptat, nadávat a otravovat nejbližší okolí. Po vydařeném zápase není co řešit, radost je oboustranná. A po nepodařeném zápase by hráči měli fandům poděkovat už jenom zato, že vydrželi v hledišti trpět až do konce. Hráč, který s fanouškem „souzní“ se lehce pozná a fanoušek mu snáze odpustí případný hráčský nedostatek či horší výkon.

Jarda BLÁŽA by o tom mohl vyprávět.
A přitom ke zvýšení popularity nepotřebuje používat pokleslé populistické tanečky po šálách s výsostnými znaky soupeřova klubu. „STEVE“ POBORSKÝ zase fandy ke společné radosti nepotřebuje. Je prostě jiný.

I když se dnes srdcaři v našem fotbalu nenosí, každá výjimka je velice příjemným zjištěním v průměrné šedi naší Gambrinus ligy. Ten pocit sounáležitosti se totiž, podle mého názoru, nedá nařídit , ale hráč ho v sobě musí mít. Nejsem si jist, zda je účelné občas to hráčům připomenout. Vždyť fotbal hrají pro fanoušky i když to někdy vypadá poněkud jinak.

–recchi-