Sparta vyhrála v ligovém zápase s Mostem pět nula. Navíc venku. Podíváme-li se do historie, poměrně rychle zjistíme, že je to jedna ze čtyř nejvyšších výher na soupeřově hřišti v samostatné lize (04.08.2001 Hradec Králové – Sparta 0:5, 12.05.1999 Viktoria Žižkov – Sparta 1:6, 16.10.1994 Benešov – Liberec 0:5). Takže to zase není tak obvyklý jev, takový debakl domácího celku – řekl bych. Nebudu se zabývat faktem, že se v médiích, v případě Sparty tak nějak už tradičně, její vysoká výhra vysvětluje zejména slabým výkonem soupeře, než jejím vlastním (velmi dobrým) přičiněním. Už vůbec pak nebudu raději vzpomínat na jiný podobný výsledek z nedávna, po kterém se naopak vyzdvihovaly takřka brilantní kvality vítězného týmu, jehož hráči pak zaplnily sestavy kol nejspíš i v časopise Pes přítel člověka.
Zastavím se spíš u nás samotných. Sparťanů. Bylo to někdy, myslím, v roce 1983, když jsem si poprvé všiml, že hráči Sparty, povětšinou vedeni kapitánem Chovancem, vystoupili z tunelu v trávníku, seřadili se spořádaně pod hlavní tribunou, celému stadionu zamávali a stadion jim na oplátku zatleskal.
Proti jiným celkům to bylo neobvyklé neb ti se těsně před zápasem většinou trousili na hřiště spíš ve tvaru rozptýlené jednotky. I takováto maličkost nás v té, krajně šedivě uniformní, době dělala trochu něčím jiným. Zajímavějším. Srdečnějším. V tom zamávání a zatleskání byl cítit vzájemný respekt, hrdost a co já vím ještě. Přitom tehdejší generace hráčů neměla za sebou zhola nic. Žádný titul, žádnou slávu. A jména na soupisce říkala leckomu rovněž nic moc extra velkého. Byl to totiž rok nula.
Sparta proti týmu světové extratřídy, v zápase výborné úrovně, hrála statečně, bojovně a mužstvo nechalo na hřišti všechny síly…
Směsice radosti i zklamání provázely nadšené ochozy cestou z Letné: radost z velkého a odvážného výkonu Sparty, zklamání z výhry pouze o gól.
Pražané hráli po celé utkání s otevřeným hledím, nebetonovali, neodkopávali bezhlavě míče, ale praktikovali technickou a líbivou hru. Slavný soupeř prakticky nevěděl, koho má hlídat, vždyť na hrotu útoku se střídavě objevovali všichni čtyři zadáci. Sparta zasluhuje absolutorium, celá jedenáctka udělala s úspěchem v kotli stadionu před 90.000 diváky maturitu…
Vyběhli z tunelu na trávník a narazili na zvukovou vlnu do ochraptění bouřících tribun, spatřili bezpočet vlajek a konfet, barevných rachejtlí zavěšených vysoko pod noční oblohou. Freneticky povzbuzujících devadesát tisíc příznivců domácích snad přišlo nikoliv na odvetu prvního kola, ale na krvelačné vášně probouzející koridu. Fotbalový svatostánek se proměnil v kotel, v němž se domácí supertým rozhodl jedenáctku ze střední Evropy bez lítosti uvařit..
A tak Sparta, v jejíchž bojovných řadách jako by tlouklo srdce „železné“ Sparty dvacátých let, postoupila do druhého kola. Zasloužilo se o to deset statečných, kteří hráli 41 minut v oslabení…
Předchozí řádky nejsou nějakou scifi povídkou z roku dejme tomu 2069, ale zářijovými citacemi deníků Sport, Mladá fronta a Zemědělské noviny z roku nula (1983), po zápasech s Realem Madrid. Tady se začalo rodit TO něco velkého, zlatým písmem v historii zapsaného. A začalo to vlastně z ničeho. Dnes jsme o čtyřiadvacet let a patnáct titulů dál a ten všeobecný vzájemný respekt a hrdost k příslušnosti Sparty, jsou tak nějak neviditelné. Přitom když si vzpomenu na dědy, jak se v dobách mého mládí nosili s odznáčkem Sparty v klopách sak… a určitě bych je nemohl podezírat, že tak činili jen z pouhé nějaké módnosti neb poslední titul ACS, už byl to dobou pěkně zaprášený. Byli ale se Spartou tak nějak spojeni, jak se říká, kolovala jim v žilách sparťanská krev. A to v dobrých (dávnějších) časech, tak zejména i v těch horších (třeba druholigových). Dnes si kdejaký klučina, leckdy základní školou povinný, koupí repliku dresu, kšiltovku, šálu Sparty, zapálí cigárko, stoupne si do kotle s kelímkem Birelu a považuje se za pupek sparťanského světa, podle kterého by se měl točit svět. Nevím proč, ale ti dědové mi přijdou, že byli o dost ryzejší Sparťané. U těch posledních generací nemám tu správnou jistotu, že se jen nepřidali na stranu nejčastějšího vítěze (tzn.toho nejúspěšnějšího). O lecčems třeba (podle mého cítění) trochu napoví i tento úhel pohledu, který se velmi hojně stává hlavně kotelnickým zaklínadlem – hrajete takovou tužku, my se za vámi všude trmácíme a vy nám ani nepřijdete poděkovat. Nevím. Já to vnímám malinko jinak. Kdykoli jsem někam jel a nebo nejel a Sparta po bídě prohrála, vždycky jsem to vnímal a vnímám i nadále, že my jsme prohráli, nikoli oni. Já na stadion chodím hlavně kvůli Spartě, kvůli jejímu výkonu, výsledku. Po nejvyšší výhře v samostatné lize (umocněné navíc výtečným výkonem) na soupeřově hřišti, má být stěžejním tématem to, jestli hráči fandům (podle nich) dostatečně kvalitně poděkovali? Jestli jim zamávali z půlky hřiště, od reklamních panelů, od plotu či třeba až z odjíždějícího autobusu? Tak to je teda něco, co asi moc nechápu…
Už v sobotu probleskla z klubu zpráva, že se někdo v noci vloupal na stadion, aby tam vyvěsil výhružný transparent (nasměrovaný k hráčům a klubu) a sprejem znectil sedačky. Dnes se incidentem prvně zabývala média a k danému tématu má ACS dokonce uspořádat tiskovou konferenci. To jsme to teda dopracovali.
Pravděpodobně tzv.tvrdé jádro fandů se domnívá, že by mělo ukázat svou schopnost ovlivňování chodu klubu. Tento jejich pocit vyvolává celkem zajímavou otázku – kdo se bez koho spíš obejde? Hráči a klub bez tvrdého jádra fandů nebo tvrdé jádro fandů bez hráčů a klubu? (Pakliže tedy připustíme základní myšlenku, že tvrdému jádru fandů jde o klub) Obávám se, že takto položená otázka má mnohem snazší rozuzlení, než třeba ta o sporu dřívější existence slepice nebo vajíčka. Hráči mají, podle mého soudu, jednoznačně navrch. A skoro bych chtěl i dodat - naštěstí.
Jistě, rozumím i rozmrzelosti některých těch kotelníků, kteří se někam vlečou, moknou, fandí do ochraptění, radují se z báječné výhry a pak… vzdor zvykům se místo „plácnutí si“, sledují jen letmé zamávání z dáli. Považují to za křivdu. Oni se vydali ze všech sil stejně jako hráči a přitom se moc velkého vděku nedočkali. Jenomže. Je svět a život vždy spravedlivý? Nelítají spíš všude kolem třísky, když se kácí les? Opět tu máme svojí vlastní zkušenost. Bylo od UEFA spravedlivé, že se deset tisíc fandů nedostalo na vytoužený zápas Ligy mistrů s Arsenalem, když předtím bučelo – hučelo „sotva pár desítek“ chytráků? Nebylo. Leč v takových případech, kdy selhává zdravý rozum, se přikračuje k presumpci viny. Nevíte si rady? Aha, tak zavřete půlku stadionu. Pořád nic? Tak když si nevíte rady, dejte si od nás (pohárové Evropy) na pár let oddych, třeba se to naučíte.
Je to hodně smutné, že se vůbec něco takového musí řešit, ale Sparta se bude muset vydat podobnou cestou. A mlčící většině to asi moc vadit nebude. Jinak by se totiž Sparta ocitala i po sebevětších výhrách pořád v poli poražených.
pesfilipes
