pesfilipes | 08.01.2008 10:57

Většina fandů už asi vyspala i tu nejdelší novoroční kocovinu a mohli se tak vydat na první fotbalové měření sil svých oblíbených barev, byť teda jen do haly. Že byla volba uzavřené haly před venkovním hřištěm správnou volbou, potvrdil, krom krásně jarně svěží zelenou barvou svítícího trávníku, hlavně relativně nečekaný, nedělně ranní, příděl sněhu do pražských ulic. Do takové sloty by se asi na 4 hodiny někde postávat mnoha fandům nechtělo.

V sobotu jsem byl hnedle u kasy trochu zaskočen, když mi slečna za okénkem nabídla „jen“ nějakou čtvrtou galerii, protože ostatní místa již byla vyprodána. Neznaje, zda je čtvrtá galerie to nejlepší nebo to nejhorší, a nemaje vlastně jiné volby, vysázel jsem 120 zlatých do mističky a dostal lístek, velikosti takřka formátu A4, s krásným hologramem. Když jsem se propletl opičí dráhou změti žlutých pásek, přestala se mi motat hlava a konečně se dostal ke vchodu, byl jsem vyzván k odložení všeho kovového do připraveného košíčku. Už asi i na pátý pokus průchodu bezpečnostním rámem se signalizace varovně rozbzučela a já už měl přitom naplněné dva košíčky zcela nezbytnými osobními maličkostmi, bez kterých se ven prostě nikdy nevydám. I vzal si mě do parády jeden z bodyguardů. Když mi několik minut stále dokola fénoval jakousi placatou hokejkou pískající části těla, začínal jsem mít vážné obavy, zda stihnu alespoň jeden ze zápasů sobotního programu. Neb jsem pískal i v momentě, kdy jsem bohatě naplnil dva košíčky a jeden tác ze školní jídelny, pána s vysavačem to už nějak přestalo bavit a se shovívavým výrazem ve tváři mě, i přes nějaké to bezpečnostní riziko, vpustil do objektu. Asi po 25 minutách, při kterých jsem si vracel svých pár nepostradatelných maličkostí do kapes, vydal jsem se hledat své místo v hledišti. Cestou mi fešná slečna nabídla MF Dnes (dnes – v sobotu zdarma) a jako přídavek (rovněž zdarma) ukázala i cestu k výtahu. Zdviží jsem jel kupodivu úplně sám, ač ještě v opičí dráze jsem nebyl ani zdaleka posledním příchozím. V rozlehlé chodbě 4.patra nejmodernější sportovní arény v Evropě, jsem byl jen já a další pan bodyguard. Trochu mě polilo, jestli mě nebude chtít taky luxovat, ale mé obavy byly naprosto liché a takřka bez povšimnutí jsem mohl, s blaženým pocitem na duši, proklouznout do hlediště. Tento pocit se ve mně záhy rozplynul, neboť místo, kam mě slečna z kasy poslala, nebyl zrovna pro slabé povahy. Octil jsem se snad 50 metrů nad plochou, kterou jsem spatřil toliko jedenkrát. Slečně jsem se před hodinkou u okénka zapomněl zmínit o mých silných závratích…

Po slanění v kanadských saních zpět do přízemí, jsem poděkoval horské službě za záchranu z život ohrožující nouze a chápal se hledat klidný koutek pro nabytí vědomí. Dal jsem na radu ozdravné pracovnice, abych doplnil hlavně cukry. Když mě pán v bufetu informoval, že samotný cukr nepodávají, zakoupil jsem nevelkou porci světově známého jedinečného nápoje. Po sdělení částky obsluhujícím jsem si myslel, že mi účtuje i celou akci záchranného systému s převozem helikoptérou a znovu jsem omdlel…

V přestávce jsem se z věnovaného denního tisku mj.dověděl, že jsem se stal nedílnou historickou součástí jedinečného turnaje - Víkendu šampiónů. Ze zahraničí se dostavil třeba poslední šampión Slovenska Žilina, v dalším zahraničním celku (Ružomberok) pak dodal punc šampiónů rekordman (dost možná i světový) v nasbíraných titulech (13) Jiří Novotný, za Česko se účastnil rovněž úřadující šampión Sparta, ale byl přizván třeba i celek, který měl se slovem šampión společné akorát logo na rukávech svých dresů (šampións líg), kterým zde velmi flexibilně přizpůsobil i ve zmíněné soutěži dosahované výsledky.

Zápasy se většinou odvíjely v relativně klidné atmosféře na hřišti a bojovné v hledišti. Poté, co nejlepší sportovní celek planety za uplynulý rok splnil očekávání a opět proklouzl do zápasu o konečné, velmi pěkné, předposlední - 7.místo, bavil početnou návštěvu zejména Ludovic Sylvestre při zápasech Sparty. Jeho technické finesy, filigránské přihrávky před prázdnou branku (které neúnavě, s buldočí pílí a prakticky neomylnou stoprocentní spolehlivostí zahazoval Kolář) aj.aj., byly pastvou pro oči. V dresu úřadujícího českého šampióna se představilo mnoho nových či staronových tváří. V útoku například mladý Nádeníček z rezervy, rebel Holenda, ex-marod Petržela, v obraně pak donedávna Evropou cestující trucující Voříšek, další naděje jako Krob, Beutel a v brance v prvním dnu z našich tří gólmanů nejvíce čaroval Kozáčik.

Do druhého dne turnaje, s boji o konečná umístění, jsem vyrazil vyzbrojen bohatší o praktickou zkušenost se 4.galerií a zejména pak již jen asi s polovinou svých kovových nezbytných maličkostí. Nechal jsem tedy doma např.kompas, autíčko Bolga, 11cm pilník na nehty a stranový klíč 19/22, který s sebou nosím pro případ nouzové výměny kola. Ne že bych se hýčkal jízdou po Praze osobním automobilem, ale občas se na silnicích stane, že někdo píchne a nemá úplnou povinnou výbavu. Vyšel jsem tedy s dostatečným časovým předstihem z domova na autobus. Cesta dle jízdního řádu Pražské integrované dopravy měla trvat cca 18 minut. Když jsem po 20 minutách čekání, promrzlý na kost usoudil, že tuto neděli autobusy asi nevyjely, rozhodl jsem se zkusit metro. Ještě štěstí, že se mi oněch 20 minut čekání na zastávce (snad) nepočítalo do doby platnosti mé jízdenky. Metrem jsem se s menší časovou prodlevou dopravil k aréně celkem bezpečně. Dilema s výběrem místa u kasy za mě vyřešila dobrá víla, která vystála frontu a protože její tramvaj jela na čas, promrzlá na kost čekala i ona na mě. Kupodivu nebyla ani moc naštvaná, a to i přesto, že zcela zjevně ani jedna z mých cca 3 omluvných smsek k ní nedorazila. To jsem se jal vydedukovat z jediné odpovědi: „Rozflákám ti hubu, vole!“ a opravil si v seznamu u jejího telefonního čísla trojku za devítku.

Usadili jsme se v samém srdci sparťanského kotle a jali se sledovat napínavý souboj o předposlední místo turnaje šampiónů. Nakonec se ukázalo, že 13 titulů mistra republiky v kádru jednoho týmu je víc, než 16 nášivek šampións líg na rukávech druhého týmu. Ale co by za to jiné celky daly, být na turnaji šampiónů osmí. Třeba taková rezerva Líšně by to myslím vzala všemi deseti. A byla tu semifinále. V prvním se rozhodovalo v derby mezi Bohemkou a Viktorií Žižkov až v penaltovém rozstřelu, který zvládl o jednu trefu sparťanskému kotli bližší a asi i spřátelenější klub ze Žižkova. Pak nastoupili hoši v rudých dresech a vyprovodili slovenského mistra ze Žiliny bezchybným výkonem k zápasu o bronz.

Poslední zápas turnaje byl opravdovým vyvrcholením celého víkendu, žel o špatném konci pro naše barvy bylo rozhodnuto již před výkopem, když rudé - vítězné dresy byly, čert ví proč, vyměněny za pruhované. A i když jsme záhy vedli dva ku nule, byla to jen labutí píseň našeho snu o první letošní, opravdu velké, trofeji. V konečném účtování jsme tedy brali jen pakatel 250.000,-Korun a dostali pohár. Holenda byl s pěti góly nejlepším střelcem turnaje, ale protože na tuto cenu byli dva ostrostřelci, jeho jedinou odměnou mu bylo potřesení si rukou s radním Prahy 9. To o vítězství Ludovica Sylvestreho (v kategorii nejlepší hráč) bylo hodně sporů, protože nejeden člen direktoriátu turnaje prosazoval úplně jiná jména. Naneštěstí to byla jména hráčů týmu, který už tou dobou pár hodin polykal tréninkové dávky na soustředění někde ve Špindlerově mlýně.

Účast na turnaji Spartě přinesla jediné zásadnější poznání. Voříšek jako brankář, je na houby. 2 Střely – 2 góly, to je bilance nehodná ligového brankáře, na čemž nic nemění ani skutečnost, že obě branky inkasoval v tříminutové indispozici v situaci s uvíznutým dresem přes hlavu.

Závěrem by se asi hodilo ještě pár poznatků k výkonům fanoušků. Velmi zajímavým postřehem se mi jeví hlavně poznámka, že stávající sparťanství, se snaží být zejména co nejvíc antislávistou, než Sparťanem. K tomu pak vcelku ideálně pasuje třeba hádka někoho s jinými v kotli – „..co to řvete, Spartaaa Prahaaaa? Co to jeee? To neznám, to řve jenom Slavieee Prahaaaa! My sme Spartaaaa!“ Nebo když část kotle si notovala v antislovenských heslech, načež na nesmělou otázku jiného kotelníka, odkud že jsou Kisel, Kozáčik (dnes opět excelentní), aj. bylo odpovědí jenom pokrčení ramen… Proto má mou osobní (i když jen imaginární) cenu a pohár pro fanoušky turnaje Víkendu šampiónů, výtečný vůdce z Žižkaperku a jeho nepočetná práčata s jedním bubnem.

Turnaj skončil a já se odebral k domovu, abych víkend šampiónů zakončil stylově, a to smaženými champignony.

pesfilipes

pesfilipes | 08.01.2008 10:57 Vstoupit do diskuze
95