Uplynulý týden nebyl pro naše barvy ani trochu úspěšný. A já, jakožto prostý fanda, se vůbec nechci pouštět do rozboru toho, co je špatně a co s tím. Když se to takhle sejde, tak se k tomu stavím vždycky stejně: nic nečtu, nic nerozebírám, dokonce jsem se časem naučil se nezapojovat ani do výměn v uzavřených skupinách. Znáte to určitě: lidi jsou naštvaní z výsledku, napíšou něco v nervu, druhý v nervu něco od plic odpoví a už to je… Jakkoli mě to samotného šejří a někdy bych něco vzteky nakop’, tak mám za to, že ani takové sportovní tragédie, jako jsme je zažili v minulém týdnu, nakonec nestojí za to, aby se kvůli nim poštěkali lidi, co se znají léta… Pro mě osobně nejvíc funguje upnout se k dalšímu zápasu. Po derby se hodně těším na výjezd na osmifinále Konferenční ligy do Alkmaaru - člověk si po tom všem vyčistí hlavu. Není to zrovna blízko, ale mně autobus neva - už od mala usínám, jakmile se to rozjede - takže vyrážím s 12. hráčem. Za poslední sezony jsem s nima byl víckrát a pokaždé to bylo dobře zorganizováno, nemusel jsem nikde honit informace a celé za rozumnou cenu. Díky všem, co se o to staraj’!

Vyráží se ve středu v 10 večer od Sparty - jsou nás 2 busy, u nástupu každý dostane vytištěný voucher, který se pak na místě bude měnit za lístek. Noční cesta přes severní Německo probíhá bez zádrhelů a těch 900+ km urazíme úplně hladce. Ráno v 9:30 nás busy vyplivnou u AFAS stadionu, který stojí přímo u dálnice. V tu samou dobu přijíždí i fanklubácký poschoďák - všichni vypadáme po noci v autobuse stejně: zmačkané obličeje, červený očka… Slovem, spousta krásných lidí. Pozdravím se se známýma a tradá do města.

Hádám, že většina z vás, stejně jako já, o Alkmaaru v jiné, než fotbalové souvislosti, jaktěživ neslyšela. Ono vám je to ale fakt moc hezké městečko. Do centra to dle mapy máme nějakých 45 minut pěšky a na takovou vzdálenost nikomu z nás nestojí za to se seznamovat s MHD, nebo systémem jízdenek a tak razíme po skupinkách pěšo. Všichni jsme, pochopitelně, v barvách ACS a cestou na nás ze všudypřítomných cyklostezek pokřikují místní - všichni do jednoho naprosto přátelsky: přejí nám hodně štěstí a “užijte si zápas”. Naše skupinka má dva starší fandy, kterým už to o něco hůř chodí, takže nám procházka zabere o něco déle, než ty tři čtvrtě hoďky, ale o to víc se můžeme porozhlížet. Mě osobně hodně baví, jak se tam v ulicích nikde nikdo nikomu neplete - auta mají svou trasu, kola taky a chodci stejně. Nikde žádný stres, pokřikování, vytrubování. V Praze chodím dennodenně tunelem pod Vítkovem a když si srovnám, jaký stres mi umí způsobit borec, co se na koloběžce spustí seshora bez brždění… Jako v celém Nizozemí, je i v Alkmaaru všude plno vody a jeho historické jádro pak taky začíná za ikstým můstkem přes kanál. Najdete tam křivolaké romantické uličky, do kterých se dá určitě hezky zatoulat, ale i výstavní široké ulice, které dnes lemují známé a drahé krámy. Všude čisto, typické holandské domky jako ze škatulky.

V centru jsme něco před jedenáctou dopoledne: onen “výjezdový mód” mám na tom celém ze všeho nejradši - dostat se díky Spartě na nějaké fajn místo, kam by se člověk jinak nejspíš nikdy nepodíval a tam mít čas jenom pro sebe - jediná věc k řešení je to, kam se posadit a co si tam dát dobrého. Holandsko jistě není levnou zemí, ale zároveň si dnes našinec naštěstí už může leccos vklidu dovolit. Třetinka točeného za 4 nebo obědový sendvič za 17 Eur není určitě žádná láce, ale taky nic, co by vám rozvrátilo rodinný rozpočet na měsíce dopředu. A to nechci nijak machrovat, ale dovolená z roku ‘89, kde nám máma nechtěla/nemohla koupit pomerančový džus s brčkem ani v podělaném Bulharsku, je naštěstí jenom hodně vybledlou vzpomínkou z jiné doby. Ale to sem nejspíš nepatří… Sedáme do hospody nebo spíš bistra v centru: tam už sedí skupinky známých sparťanů a sparťanek, tak tam taky na chvilku spouštíme kotvu. Obsluhuje mladý kluk (mimochodem jeden z dokladů statistiky, podle které jsou Nizozemci nejvyšším národem na světě), který určitě chápe, že nedorazila delegace na místní neurochirurgické sympózium, ale když my se chováme slušně, tak on se chová taky slušně. Žádná nafoukaná přezíravost, žádé ošlklíbaní se nad fotbalovými fans. Jedná s námi jako s jakýmikoli jinými hosty - ostatně, nakonec si naše peníze rád vezme.

V jednu odpoledne se v centru otevírá fanzóna pro hostující fanoušky. Nakouknem ze zvědavosti - stánek s pivem, stánek s hamburgrama, hudba z repráků, lavice, stoly. Naše skupinka se sice záhy rozhodne, že chceme radši ještě do města, ale nic proti ničemu: pokud vás Alkmaar neláká, anebo jste z těch, co v cizině nechtějí nic řešit, tak jste zde určitě správně. Tady vám nic neuteče - na obrazovkách info, co kdy a jak, tady se budou měnit vouchery za lístky a odsud později odpoledne budou vyrážet busy směr stadion AZ.

Partičku, ke které se už od vylodění přifařím, tvoří vesměs protřelí výjezďáci a zcestovalé výjezďačky: je to ta sorta, co je potkáte fakt úplně všude tam, kde Sparta bude hrát. Známe se a s někým jsme v kontaktu víc, s někým míň, ale obvykle spolu nějak moc času netrávíme - proto s nima dnes zajdu moc rád na kus řeči a nějaký ten žejdlíček.

Kolem půl páté se přesouváme ten kousíček z “naší” hospody do fanzóny: na pátou je totiž plánovaný odjezd autobusů. Já osobně třeba vůbec nemám chuť testovat, jak vážně je myšleno varování, že jinak, než jedním z těchto busů, se na stadion nebude možné dostat. Každému před nástupem kontrolují lístek, ale jinak od pořadatelů neprobíhá sebemenší buzerace - spíš naopak s potěšením kvituju, že počet autobusů kapacitně úplně vpohodě vyhovuje pohodlnému přesunu. Když si vzpomenu třeba na ten narvaný dobytčák vloni v Istanbulu, tak se zase jen ukazuje, že pro nizozemské pořadatele fotbalový fanoušek není ani nepřítel, ani obtížný hmyz, co snese cokoli.

Kapacita pořád ještě poměrně nového (otevřen r. 2006) místního “Victorie Stadionu” je něco málo pod 20 tisíc (19,478) a mně si ten stánek tedy napoprvé získal: žádná obří megaaréna, kompaktní ochoz, komplet průchozí a i ze sektoru hostí je dobře vidět na celou plochu. V hledišti potkávám výjezďáckou legendu Polina z Uh. Brodu (ještě jednou vše nej k narozkám: na ten věk vypadáš pořád báječně!) - chlapci z Brodu umí užít a v Alkmaaru tráví několik dní, zásobeni moravským uzeným a slivovicí. S účastí místních fans to ještě 20 minut před výkopem vypadá bledě, ale nakonec se stadion slušně zaplní, i když vyprodáno rozhodně není. Chápu, že je to spíš z nouze cnost vzhledem k hrozivé marodce, ale já osobně vidím zase rád na place Fílu Panáka - něco u nás odehrál a za to bude u mě mít vždycky místo. Prvních asi tak 10 minut patří našim, ale Matyáš Vojta nedostal svůj dloubák do brány a tak se karta obrací: AZ přebírá řízení a naše obrana se nestačí otáčet. Člověk má pocit, jakoby v červeném bylo na place aspoň 10 Haraslínů: každý jeden umí s míčem, mají rychlost, techniku… Opakovaně nás zachrání Kuba Surovčík, ale po půlhodince hry už dostáváme fíka. Po přihrávce ze strany to jejich útočník nabombí nekompromisně pod naše víko. Mám pocit že až tehdy ožije i domácí support. V jejich kotli (říkaj tomu Ben-Side) není určitě prázdno, ale zdá se mi, že až do gólu je atmoška z jejich strany docela komorní. My se, samozřejmě, snažíme, co to dá - opřeni o buben a spíkra US se jedou chorály, do kterých se, jak to na výjezdech bývá, zapojuje většina sektoru. Jak má ten jejich staďák střechu i s dřevěným podbitím, tak se zvuk pěkně nese. Hned zkraje zápasu se v sektoru bleskově rozdají mávačky v barvách a co jsem viděl fotky, vypadalo to docela dobře.

Do druhé půle Priske stahuje Panáka a posílá na plac Mannsverka, Garanga Kuola, kterému se v první půli vůbec nedařilo, nahrazuje Mercado. Hra na tři střeďáky nese, zdá se, ovoce v 50. minutě, když doráží Matyáš Vojta Irvingovu tečovanou střelu. Super! 1:1, pojďte chlapci! Po tom, co jsem viděl v prvním poločase, by remízka byla zlatá! Bohužel se asi tak od 60. minuty dostává hra do starých kolejí a na hřišti je jenom jedno mužstvo - a je to to v červených dresech. Naši jakoby vůbec nestíhali a jenom díky Surovčíkovi je to ještě v 85. minutě pořád 1:1. Ten tlak domácích ale nejde ustát a v 87. minutě přichází druhá rána - první střelu Parrotta ještě náš gólman vytěsňuje, na dorážku už ale nemá nárok. Prohráváme 2:1. Chtělo by se napsat “jenom” 2:1 - a prohra je prohra, každá je blbá, nicméně nebudu vám kecat: po tom kolotoči, na kterém jsme se svezli ve čtvrtek večer, je prohra o gól ještě docela milosrdná. Vyřazovací fáze Evropy se hraje na 2 zápasy a ten mač na Letné bude, doufám, úplně o něčem jiném. Musí být!

Výsledek to není nehratelný, ale všichni budou muset podat mnohem mnohem lepší výkon. Tak snad v neděli zvládnem Slovácko a do čtvrteční odvety před našlapanou Letnou bude muset nastoupit jiný mančaft, než ve čtvrtek. Doufejme, že po nějaké době bude zas ve sparťanské rodině důvod k oslavám!

Sparta do toho!

Novák


Co se aktuálně mezi fans děje?

Choreo na zápas se Slováckem

Titul v pr..li - report z derby v Edenu

Sarà perché ti amo - report z výjezdu na Mol Cup do Mladé Boleslavi

Druhá liga, taky liga....report ze zápasu Sparta - Baník na Letné

XII. ročník Seniorova memoriálu – pochod do Mladé Boleslavi

AUTOBUSEM 12. HRÁČE DO ALKMAARU

Bod z Plzně lepší výkonu a hry - report z výjezdu do Plzně

Pod kontrolou - report z utkání Sparta - Hradec Králové

Zalízt do nor - report z utkání Dukla - Sparta

Fanoušek měsíce - Martina a Machy

PF 2026

"Očekávání vás fanoušků mají být ta nejvyšší" říká Tomáš Rosický - II. část rozhovoru s Tomášem Rosickým pro náš web

"Nejdůležitější v životě fotbalisty je dlouhodobá motivace" říká Tomáš Rosický - I. část rozhovoru s Tomášem Rosickým pro náš web

ŠŤASTNÉ A SPARŤANSKÉ! A ÚSPĚŠNÝ ROK 2026!

V krysím kolečku - report z utkání Sparta - Aberdeen FC