Za šestnáct dnů se naplní osmašedesátidenní zimní spánek a začnou fotbalově jarní dostihy za dobytím dalších vavřínů. Už nyní se však nedá mluvit o mediální nudě. V čase, kdy Sparta drtí své přípravné soupeře (zatím až „nepříjemně“ hladce), si fandové kvalitního fotbalu musí vypomáhat sledováním zahraničních soutěží, kde zimní pauzu nectí. Je to jen pár dnů, kdy jsme touto cestou například mohli absolvovat krásné školení z oddanosti sobě vyvolenému klubu. Koukám na zápas, kde jeden z nejslavnějších ze slavných, FC Liverpool, hrál proti nějakému Havant & Waterlooville ze šesté ligy (asi jako u nás 1.A třída), kdy mi i přirovnání o Davidu a Goliáši přišlo jako směšně nedostatečné. Nic na tom se ale „trpaslík“ kupodivu dokonce dvakrát ujal na posvátném Anfieldu vedení a přiznám se, že pohled do, extází překypujícího, kotle hostí, kde nejednomu fandovi po tváři tekly nevěřícné slzy jak hrachy, byl hodně nezapomenutelným obrázkem, svému klubu oddané, fandovské duše…

Asi tady budeme nepatrně malinko z jiného fotbalového těsta, když třeba kapitánovi nejlepšího klubu v zemi „jeho fanda“, po hráčově změně názoru na přestup, vzkáže, že je prolhanej sráč.

Přípravou na zahájení mistrovské soutěže ale neprocházejí jen hráči, nýbrž i média. A někteří novináři pak brousí své bajonety hodně do ostra. Třeba pan Mádl se jal po (dle mého skromného soudu) nevinné poznámce trenéra Bílka, že stejné rekreační zařízení, jako jeho mužstvo, prý snad sdílí i nejvyšší státní zástupkyně Vesecká, dedukovat, že právě tudy se Sparta bude ubírat ve snaze o zisk 35. titulu. Logiku takové myšlenky zná patrně jen pan Mádl a spolu s ním i „znalci tuzemských fotbalových poměrů“. V jiném plátku si zase pan Hrabě posteskl, že „.…vedoucímu celku ligy ani bájný podzim nezajistil klid na domácí scéně. Stále přes obrovské snahy nepatří mezi vyvolené a cestu k titulu může mít proto na jaře hodně ztíženou.“ Nevím teda jak konkrétně vypadají sešívané obrovské snahy stát se vyvolenými, ale vytváření atmosféry, že tomuto celku se budou házet klacky pod nohy a vytvářet překážky na jeho cestě za tradičním druhým místem, má dle mě jediný cíl, alibi pro případný (už jaksi tradiční) neúspěch v boji o titul na konci soutěže. Nemluvě už teda vůbec o těch podzimních klaccích přes cestu, v podobě například tak trochu nespravedlivé, hodinu trvající, hry proti deseti hráčům Mladé Boleslavi.

K fotbalu odjakživa patří i (sem tam chybující) rozhodčí. Hnedle v prvním kole jejich šéf Macela tvrdě potrestal hlavního sudího zápasu Mladá Boleslav – V. Žižkov zastavením činnosti na 4 zápasy. V komentáři utkání se za největší chyby asi považovalo nenařízení dvou penalt ve prospěch Viktorie Žižkov – tedy konečného vítěze utkání (za ruku a faul). Pan Macela následně poměrně ostrý trest hlavnímu rozhodčímu vysvětlil takto: : „Když přijde chyba a ovlivnění utkání, následuje trest. A je jedno, zda přišla v úvodu soutěže, uprostřed nebo na konci. Metr mám pořád stejný, nemění se. Kdybych to udělal, všechno bych zkazil.“ To zní celkem sympaticky, to ovšem jen k onomu tradičnímu ALE. Zápas 6.kola Teplice – Sparta. Rozhodčímu Kociánovi pan Macela se svojí komisí vytkl dva momenty: "Hlavnímu rozhodčímu Kociánovi jsme vytkli chyby ze šestnácté a šedesáté sedmé minuty. V prvním případě nenařídil proti domácím penaltu za zákrok na Kuliče a před vítězným gólem Teplic přehlédl faul na sparťanského obránce Pospěcha. Nízké hodnocení Kociána delegátem (zn. 5) je podle komise dostačující. Proto jsme mu už neomezovali delegaci a jen jsme mu na komisi domluvili. Teď jsme zůstali jen u té domluvy, protože jinak Kocián řídil velice těžký zápas s přehledem, nechával hře spád, hru zbytečně nekouskoval a dokázal být velkorysý." Kam se podělo ono „Když přijde chyba a ovlivnění utkání, následuje trest“? Jenom čert a pan Macela vědí. Každopádně ona velkorysost páně Kociánova vedla ke konečné výhře Teplic.

V úvodu jsem zmiňoval radostné pocity fandů, kteří se v návalu štěstí nestydí ani za nějakou tu slzu. Bohužel pozemský život přináší i potoky slz, které nemají se štěstím pranic společného. Jsou to třeba slzy nad odchody velkých „bezejmenných“ sparťanů, kteří trpělivě šlechtili sparťanskou krev v žilách malých kluků, z kterých se postupně stávají další a další „bezejmenní“, v celé té sparťanské armádě hrdých. V takových chvílích se jeví mnoho věcí, půtek a sporů malicherných, pošetilých... Zkusme nebýt blázny, šetřeme čas i energii. Život zase tak moc dlouhý není.

pesfilipes