Prodělali jsme další kvalifikační bitvu o „zlatý poklad“ (několikrát jsem se ujišťoval, že mi v prvním slově nevypadlo /a nebo nepřebývá?/ nějaké písmenko) a vyhlídky na vítězství v celé letošní (kvalifikační) válce nejsou z nejrůžovějších. Ale ještě není konec, věřit je třeba…

Každopádně již v průběhu prvního zápasu 3.předkola s Panathinaikosem se mi vybavovaly úryvky ze vzpomínek trenérů na předchozí duely českých klubů s tímto řeckým gigantem a zároveň se mísily se vzpomínkami mými vlastními. Zápasy s Panathinaikosem vypadaly (a vlastně i s tím včerejším) vzácně podobně a nejtrefněji to vystihli trenéři Uhrin ml. a Hřebík – „Je to tým, který nemusí hrát zdánlivě nic, ovšem stačí jedna dvě šance a…“, „Byl to vyrovnaný zápas. Vytvořili jsme si přibližně stejně situací ke vstřelení gólu, ale oni je proměnili, kdežto my jen jednu.“ Po včerejšku lze předchozí věty jen podtrhnout.

Projdu-li si všechny minulé kvalifikační pokusy Sparty o vniknutí do hlavní soutěže Ligy mistrů, dojdu rychle k poznání, že postupy do základní skupiny se podařily jen přes trošičku méně hvězdná mužstva (Salcburk, Zimbru, Vardar a Ferencvároš). Neúspěchem skončila měření sil s hvězdným Arsenalem, tehdy favorizovaným Dynamem Kyjev, ale i průměrnějšími IFK Göteborg, RSC Anderlecht a bohužel i podprůměrnějším Racingem Genk. Předchozí zařazení soupeřů do různých kategorií možná vyvolá otázku, na základě čeho se jejich kategorizace udála. Největší měrou se o to pochopitelně zasluhují možnosti, jaké ten který klub má. Zůstaneme-li u našeho posledního soupeře (Panathinaikosu), musíme si přiznat, že čísla, která se v souvislosti s jeho předsezónní přestupovou aktivitou objevovala v tisku, u nás mohou vyvolávat jen jistou míru skepse či úžasu. Hovoří se totiž o utracení dvou miliard korun za posily. Jen pro připomenutí, rozpočet Sparty se pohybuje odhadem kolem 300 miliónů (tj.ca.15% - ovšem nikoli rozpočtu Panathinaikosu, ale částky věnované pouze na zkvalitnění kádru před touto sezónou). Již v této části příspěvku podtrhnu a zdůrazním, že ani skrz výrazně odlišné ekonomické možnosti klubů nemám vzájemný souboj s kýmkoli za předem prohraný či alibisticky předem prohru (-y) omlouvající! Jak říkávám, množství peněz vytváří „jen“ určitý předpoklad, neznamená automatickou výhru (-y). V tom je fotbal a sport vůbec krásný, každý může (čistě teoreticky) porazit každého.

Podívám-li se ale na sumu soupeřových dvou miliard střízlivě, chca nechca si musím přiznat, že jestli majitelé a funkcionáři Panathinaikosu nejsou jen rozmařilí pošetilí nýmandi a navíc fotbaloví analfabeti, za takový prachy už asi určitou kvalitu přivést do klubu museli. Na mysl se okamžitě vkrádá logická otázka - kde že teda ta kvalita v tom zápase byla? Protože na první pohled Panathinaikos vypadal jako průměrný tým, věnující se většinou jen bránění. Já si ale myslím, že ona kvalita byla zřetelná včera a nakonec i vždycky jindy. Panathinaikos se nikdy nepředvedl kvalitou top týmu (jako třeba Arsenal), že by nás prostě přejel. Nicméně jednu disciplínu zvládá a vždycky zvládal naprosto dokonale, až mistrovsky. A sice schopnost z minima šancí využít – proměnit maximum. V tom já osobně vidím toho zakopaného psa. Naši střelci měli dohromady možná tři dobré možnosti, proměnili jednu. Přičemž si troufnu tvrdit, že šanci Marka Kuliče z úvodu druhého poločasu, by z deseti možností střelci soupeře proměnili možná i devětkrát. A to je ten zásadní rozdíl, který si klub jako Panathinaikos může za své peníze koupit. My koupíme za pro nás astronomických 20 milionů kluka se šestadvaceti ligovými starty. Panathinaikos za 40 Gilberta da Silvu se 170 starty v Arsenalu a 70 za Brazílii. Pravdou teda také asi bude, že Ondra Kušnír bude mít nejspíš i o chlup nižší gáži, než polovinu z 75 milionů ročně pro Gilberta. Hvězdou našeho mužstva je, v osobních soubojích takřka nepřemožitelný, Tomáš Řepka a přesto ho přetlačí o čtrnáct let „nezkušenější“ a 6 centimetrů menší zajíc Simao…

Použiju-li školní klasifikaci, rozdělil bych týmy do pěti výkonnostních tříd.

1.Top týmy (Bayern, Barcelona, Real, Liverpool, Chelsea, Man.U., AC Milán, Inter, Juve,…) – týmy, které mají vytvořené takové finanční možnosti (předpoklady), že jsou pro zbytek světa tak trochu mimo dosah. Ojediněle může i na ně přijít krize, ale ta velmi pravděpodobně nebude mít dlouhého trvání. Týmy v této kategorii tvoří de facto neměnnou společnost…
2.Velmi dobré týmy (zbylá špička Bundesligy, možná polovina Premierleague, PSV, Ajax,… ..Panathinaikos) – týmy, které nemohou rozpočtem konkurovat první kategorii, ale i přesto stále disponují „velmi slušným“ zázemím a hráčskou kvalitou. Kluby z první kategorie mohou pozlobit možná i v polovině vzájemných soubojů. V této výkonnostní třídě už může v průběhu let docházet k pohybu.
3.Dobré týmy (Sparta, Anderlecht,…) – týmy s rozpočty sice třeba nejvyššími ve své zemi, ale přesto natolik rozdílnými proti předchozí kategorii... Rozdíly mezi 2. a 3.kat.jsou asi podobné, jako rozdíl mezi první a druhou kategorií. Soupeře z předchozí kategorie mohou potrápit snad i v polovině vzájemných zápasů, ale v zápasech se soupeři z první kategorie se úspěch rovná spíš nahodilé výjimce.
4.Podprůměrné týmy (špičky lig ze Slovenska, Maďarska…) – týmy, které mají rozpočty daleko od předchozí kategorie, ale přesto mohou možná i více jak v polovině vzájemných zápasů tyto soupeře potrápit, celky z druhé kategorie mohou porazit (či dokonce vyřadit), ale to bude spíš hodně vzácnou výjimkou, první výkonnostní třídu pak ohrozit prakticky nemohou (v opačném případě by se jednalo spíš o zázrak).
5.Zbytek světa… - týmy, které i ve svých zemích mají minimální rozpočty, přijatelným soupeřem pro ně ještě do jisté míry je čtvrtá výkonnostní třída, se soupeři ze 3.kategorie budou úspěšní tak možná v jednom zápase z deseti a v ostatních kategoriích už by se úspěch rovnal zázraku.

*Mužstva v jednotlivých výkonnostních třídách mají zřídkakdy stejné rozpočty, spíš podobné, a to ještě podobné jen do té míry, že jsou jejich rozdíly „jen“ v řádech jednotek, nikoli desítek či stovek procent.

S předchozím rozdělením se leckdo nemusí ztotožnit např.v tom smyslu, že to či ono mužstvo patří tam či onam nebo jak již bylo poznamenáno, že finanční možnosti jednotlivých klubů nejsou rozhodujícím kritériem pro jejich výkonnost. Ohledně rozdělení mužstev, zda patří tam či tam je dobré si připustit, že každá stupnice a kategorie má nějaký rozsah, tudíž i celky v jednotlivých třídách mohou být na hraně té předchozí a nebo naopak na hraně té následující. Nechť jak je každému libo…

Výstupem tohoto boje tříd je podle mého soudu a při pohledu do naší historie, v případě, že někde neseženeme výrazný počet bodů do koeficientu, se můžeme tak akorát modlit, abychom při losu předkol LM měli jen natolik velkou dávku štěstí, která by nám přihrála (převážně nenasazené) soupeře z výkonnostních tříd 3 – 5, jako tomu bylo v sezónách 93/94 – nepostup, 94/95 – nepostup, 97/98 – postup, 00/01 – postup, 02/03 – nepostup, 03/04 – postup, 04/05 – postup. Protože jinak toho, při našich hráčských možnostech, které jsou z výše uvedených důvodů zjevně „evropsky omezené“, ze sebe víc asi nevypotíme. Asi nebude náhoda, že naše zápasy v kvalifikacích o Ligu mistrů se podobají jeden druhému, lepší je to maximálně jen podle toho, pochází-li soupeř z horšího jak druhého „třídního koše“, a to ještě hodně bez záruky…