Rumunsko. Země, která teprve před pár lety vstoupila do Evropské unie a kam spousta českých rodin jezdila před rokem 1989 na dovolenou k moři. Právě tam zavál osud naši Spartičku na další kolo Evropské ligy, konkrétně do města Cluj – Napoca. Město vzdálené necelých tisíc kilometrů od Prahy, přesněji asi 950 kilometrů. A samozřejmě jsme tam nemohli chybět ani my. Za našimi hráči vyrážíme autem ve středu v odpoledních hodinách. Při výjezdu z Prahy na dálnici se jen o chloupek vyhneme srážce, a to jen díky pohotovosti řidiče. Z toho plyne ponaučení, že člověk má za volantem vždy dávat pozor:). Poté ale cesta rychle utíká a okolo desáté večer stavíme v Budapešti a nocujeme v malebném hotýlku na okraji města, kde na nás ráno čeká výborná snídaně.

Druhý den, po krátké procházce hlavním městem Maďarska, pokračujeme do Kluže a ještě se zastavujeme na menší prohlídku města Debrecen. Procházka v centru nám ale nezabrala více než půl hodiny a poté již míříme na hranice, ale netušíme, že to „nejlepší“ máme ještě před sebou. Po projezdu celní kontrolou se cesta rychle mění. Už to není hlavní tah nebo dálnice jako doposud, ale cesta, která je spíše jen pro jedno auto a to ještě s velmi kvalitními tlumiči. Naštěstí takové máme a tak není silnice větší problém. Cestou projíždíme odlehlou částí Rumunska a je to znát. Odpadky, krávy v těsné blízkosti silnice, kadibudky, romské vesničky, kde na 10 metrech je 6 chatrčí z papíru nebo dřeva a koňské povozy plné lidí…to je jen malý popis okolní krajiny. Člověka to naučí vážit si silnic a prostředí České republiky.

Po několika hodinách cesty se vracíme do civilizace a pomalu se blížíme do cíle. Těsně před Kluží zastavujeme u malebného hotýlku a zajistíme si ubytování. Jeden ze členů posádky prohlásí, že pokud dnes Sparta vyhraje, dáme na oslavu láhev borovičky. Myslím, že tomu chtěl osud a láhev slovenské borovičky, že jsme si z Rumunska přivezli všechny tři body! Prostě to jinak dopadnout nemohlo.

Dvě hodinky před zápasem přijíždíme ke stadionu. Všude policisté, jeden z nich zastavuje naše auto a zeptá se, jestli jsme ti „Slovenští fanoušci“! Okamžitě si získává naše sympatie a tak raději zase hned odjíždíme a parkujeme o pár ulic dál, v těsném okolí stadionu. Po krátké procházce městem a návštěvě místní restaurace je čas na návrat ke stadionu. Na cestu do kopce volíme raději taxi, které nás za necelých 5km stojí 36 korun. Tomu se říká lidová cena.

U vchodu do sektoru hostů nás kontrolují pořadatelé s rouškou na tváři. Strach z prasečí chřipky je znát, ale ochotně nás nechají si je vyfotit. Nakonec se nás v sektoru sejde něco kolem 80 a první poločas se celkem slušně fandí. Na rozdíl od domácích fanoušků, kterých se sešlo něco kolem dvanácti tisíc, a velkou část zápasu na své hráče pískají a nadávají. Je slyšet i ironické „loučení“ fanoušků s domácím trenérem. To je pro nás celkem zklamání, protože jsme se těšili, co rumunští fanoušci předvedou. Poločasová přestávka je okořeněna zásahem místní policie na naše fanoušky, ale nakonec se vše uklidňuje.

Zápas začíná a naši kluci hrají ve venkovních žlutých dresech. Zápas jistě naprostá většina z nás viděla, buď přímo na stadionu, nebo v televizi a rozbor naší hry přenechám tentokrát někomu jinému. Jen zmíním dvě věci, které mi utkvěly v hlavě. Prvním z nich je jistě další zbytečná karta pro kapitána Řepku, nikoliv za faul, ale opět za nevhodné komentáře. A ještě musím ocenit bojovnost, kterou naši hráči na hřišti předváděli. Tak by se mělo hrát každé utkání i v lize a tabulka by vypadala podstatně jinak. Po infarktovém závěru, kdy asi nikdo z nás už asi nevěřil ve výhru, kor po tyčce, kterou jsme trefili v nastaveném čase, rozhodčí píská konec a my si zaslouženě odvezeme do Prahy plný počet bodů. Hráči přicházejí k našemu sektoru, zaskáčou si s námi, zatleskají a viditelně unavení odcházejí do kabin.

Rumunská policie nás nesmyslně dlouho drží v sektoru hostí a kontrolují videozáznam z průběhu fandění. Nakonec ale všichni odcházíme a my nasedáme do auta a přesuneme se do hotelu. Tady si dáme na výhru kouzelnou borovičku, která nám dnes přinesla velkou radost. Nikomu z nás nevadí, že po našem návratu do hotelu nejde elektřina a tak se všichni sejdeme na křeslech na chodbě. Oslava končí dlouho po půlnoci.

V pátek ráno se vydáváme na cestu domů. Raději volíme cestu hlavním tahem a tak se rychle dostáváme z území Rumunska. Po cestě Maďarskem potkáváme skoro na každém kilometru „stopařky“ v teplákových soupravách a vysokých kozačkách. Všichni jsme unavení, ale spokojení s výhrou, předvedenou hrou i celým výjezdem za naší Spartičkou. Bylo to náročné, ale stálo to za to!

Za měsíc nás čeká cesta v Evropské lize do Holandska, na stadion Eindhovenu, kam pojedeme s velkou šancí na postup do jarních bojů. Předtím se ale ještě všichni setkáme u sledování zápasu Sparty ve Starém Městě se Slováckem. Buď prostřednictvím televize, nebo jako já přímo na stadionu.

SimiX