Poslední zápasy a týdny přinesly několik zápasů, které se sebou na první pohled vůbec nesouvisí a přesto mají leccos společného. Prvním tématem této Bubliny je Muž 12.kola, kterým určili písmáci jediného sportovního deníku v Česku teplického Mahmutoviče. Je už jakousi pravidelnou nepravidelností, že jmenovaným titulem jsou dekorováni hráči týmu, který nějakým sebenepatrnějším způsobem uspěje na půdě nejlepšího klubu a rekordmistra – Sparty. Pak se tedy stává, že Mužem kola se stane gólman outsidera, který chytí jednu průměrnou střelu, jednou ho zachrání břevno a dvakrát vyboxuje centr do autu. Obdivuhodná produkce.
Teplický Mahmutovič si ocenění zasloužil jednou střelou několik metrů vedle (kterou čirou náhodou přeposlal Brabec do sítě) a jednou, pravda gólovou, hlavičkou. Nic víc zmíněný hráč nepředvedl, rovněž tak jako celý jeho tým, honosící se sice všemožnými „moderními přívlastky“, leč minimálně na Spartě pravidelně a spolehlivě betonujícím. A tady se plynule dostáváme k druhému tématu, který jaksi nastavuje docela zásadní otázku o úhlu pohledu na fotbalový beton.
Před pár týdny se kde kdo z písmáků opovržlivě ušklíbal nad ubohou taktikou (upřímně trenérem již před zápasem deklarovanou) Skotska. Teplice, ač hrály de facto totožně „odvážně“, však hrály na parádní sedmičku, protože jejich tzv.“hluboký obranný blok“ bezvadně fungoval. Teplice totiž využívaly každou příležitost k rychlým a velmi nebezpečným protiútokům, což dokládala i zápasová statistika devadesáti minut – dvě střely na bránu. Ve skutečnosti na branku letěla jen gólová hlavička, ale co, jedna střela sem nebo tam, na tom nesejde. Ačkoli z hlediska statistik vlastně ano. Pan Mahmutovič v obsáhlém oslavném rozhovoru bezelstně přitakával redaktorovi na jeho nepochopení, proč že mu ČMFS první branku upřel. To se prý může stát jen v Česku, že se střelcům odpírají jejich góly. Jen pro informaci. ČMFS, při rozhodování o střelcích branek postupuje podle obecně platné a známé normy, totiž že podstatným momentem je to, kam směřuje původní střela. Směřuje-li na branku, je připsána střelci, pakliže nikoli, jde o branku vlastní. Těžko říct čemu na tomto výkladu není rozumět.
První gól Teplic, kdy gólman Sparty reagoval na původní směr a následně v pokleku relativně dlouze sledoval míč kutálející se do sítě u opačné tyče, vyvolal hodně vášnivých debat mezi našimi fanoušky. Bylo to v relativně krátkém čase podruhé, kdy Blažek dle mnohých nevyvinul dost úsilí ve snaze o lapení míče. Neb se již víc jak pětadvacet let v brance 7,22x2,44m sem tam míhám, dovolím si vyjádřit na nejen tyto dvě situace svůj skromný názor. V Moskvě si kolem naší jedničky útočník „píchnul“ dlouhou kličku, reakce se nedostavila, třetí gól v naší síti. Reagovat se jistě dalo. Ale rozhodně by touto reakcí nedošlo ke zmaření šance. Maximálně k přetnutí a utnutí pohybu útočníka, následovala by červená karta (zmaření vyložené šance) a penalta.
Za stavu 2:0 pro domácí těsně před koncem asi zbytečný rozmar. Druhý případ byl již popsán výše. Můj soud je ten, že když už se gólman ocitl v kleku, otočka a start ke druhé tyči byl prakticky marný. Jestli bylo nutné si klekat (či šlo o neplánovaný úkon) to hodnotit nebudu. Oba případy bych tedy našemu gólmanovi nevyčítal, tím méně způsobem, že měl a mohl reagovat a už vůbec že by měl šanci k zastavení míče na jeho cestě do sítě. Abych ale nebyl tak úplným lidumilem, či ochráncem nespravedlivě nařčených, tak si neodpustím i výtku. A to k případu úplně nejčerstvějšímu, teda ze šestadevadesáté minuty posledního zápasu na Spartě. Dopředu upozorním, že jsem inkriminovaný moment viděl v reálu a následně jen jednou v záznamu. Můj skromně gólmansky laický názor je, že jestli měl někdo opravdovou a relativně velkou šanci na vyřešení situace před vyrovnávacím gólem Lausanne, tak to byl Blažek.
GSM sice obvinil Pamiče z „vypuštění“ hráče (mířícího pak do břevna), leč já si myslím, že Blažek měl hned ten původní centr sebrat ještě před prvním (lehkým) dotykem míče s hlavou hráče soupeře. Ten se totiž odehrál na hranici malého vápna, tedy území, které by gólman měl kontrolovat, tím spíš, že mu v cestě nikdo nepřekážel a tím ještě spíš, že byl jediným hráčem na celé hrací ploše, který měl výsadu pohybu proti míči čelem a dopředu. Zbytek hráčů byl v pohybu vzad (tedy čelem k míči, ale zády k naší brance) a nebo s míčem směřujícím k nim zezadu (byli-li čelem k naší brance). To bych já osobně považoval za poměrně zásadní selhání (s ne-vyběhnutím) a navrch s fatálními důsledky. Protože následně se už míč pohyboval v okolí brankové čáry s předvídatelností míčku sportky v bubnu osudí…
Když už jsme nakousli ty viníky zpackaného zápasu Evropské ligy s Lausanne, vezmu to popořádku. Hned z první standardky (rohu) jsme inkasovali a GSM se nejen na pozápasové tiskovce pohoršil, že „to“ byl Bonyho hráč. Při zápase se mi v tomto momentu povedla docela slušná momentka přesně ve chvíli, kdy onen Bonyho hráč hlavičkuje, a tedy posílá míč do sítě. I na základě oné fotografie bylo zjevné, že Bony se na hráče určitě nevykašlal, do souboje se svým hráčem šel. Žel měl ale (přirozenou a logickou) nevýhodu myšlenky útočícího hráče, a teda byl v souboji (u míče) o setinky vteřiny (ca.30cm) později. V tomto případě bych to já osobně nenazval ani tak Bonyho chybou, spíš bych „vinu“ hledal u naprosto přesného sehrání rohu soupeřem.
Při sledování záznamu mě pak v tomto úsudku docela nečekaně podpořil i Václav Drobný, který důvod míče v naší síti shledal ve stejné příčině. Dokonalém provedení útočícím mužstvem, kdy je bránící strana vždy o trochu v nevýhodě. A chtěl-li by kdokoli namítat cokoli například o tom, že na této úrovni musí umět hráč svého protivníka zablokovat, a teda nenechat do hlavy vůbec naskočit, připomněl bych právě Bonyho (podle mého soudu účelově penaltou potrestanou) snahu hráče odblokovat v závěru zápasu s PSV… Druhá branka v naší síti měla podle GSM shodného viníka v Bonym a jeho ztrátě míče na nějakých 25 metrech při zpracování. Zpracování bylo chybné, to nesporně, vždyť míč přistál u kopačky soupeře. Nicméně střela (snad skoro placírkou) z této vzdálenosti by asi neměla končit v síti. Ke kolika špatným zpracováním, přihrávkám a jiným nedostatkům v každém zápase i v bližší vzdálenosti k naší brance dochází? A jsou snad tyto omyly méně chybným počinem jen proto, že z nich v drtivé většině nejsou góly? Opět se těžko zbavuji dojmu, že tady si náš gólman Jaromír Blažek mohl (a měl) připsat zákrok, kterým by mužstvo trochu podržel.
Musím vzpomenout ještě jeden fakt, který asi není tak úplně v obecném povědomí. Evropská liga se hraje s míči Jabulani, tedy těmi, se kterými se hrálo na MS a na které nenadávali tradičně jen gólmani, ale i samotní hráči v poli. Činili tak z důvodu značné nevyzpytatelnosti dráhy letu. Měl jsem (mám) možnost k tomuto produktu opravdu renomované míčové společnosti přidat i svůj vlastní postřeh vycházející z vlastní zkušenosti. Adidasy jsou nejlepší míče na světě. Bez diskuze. Opravdu ne náhodou se s nimi hrají světové šampionáty a nejlepší klubová soutěž Champions League. Tady je ale ten malý háček. Liga mistrů se hraje s docela jiným typem míčů (mnohem oblíbenějším, tzv.hvězdami), než poslední MS a než s kterým se hraje Evropská liga (Jabulanim). Proč asi?
I FIFA připustila, že Jabulani opravdu není až tak dokonalý (jako míče v předchozích případech). A nyní se dostáváme k jádru „nevyzpytatelnosti pudla“. V zápase s Laussane se nebývale často stávalo i renomovanému „generálovi vzdušných sil“ Tomáši Řepkovi, že naskočil na letící umělohmotnou kouli a… nic. Minul. Dovolím si předběhnout rychlé soudy o tom, že míč je kulatej a pro všechny stejnej. Jistě. Leč dodám opět vlastní zkušenost, totiž že týdenní (nebo i klidně sebedelší) trénink s Jabulanim, nevede k jinému bezpečnému poznání, než že tento míč je opravdu šílený. A abych ukojil i ty největší (právě omdlelé) kritiky, předchozí zjištění není omluvou jakéhokoli kiksu či omylu, ale pouhým konstatováním faktu, který je jen malým střípkem mozaiky…
Abychom ale neodbíhali od tématu – tedy (mých) viníků. Popravdě nebudu lkát nad faktem, že sudí oznámili nastavení druhé půle o čtyři minuty a pak (pro mě) zcela nepochopitelně tuto dobu nastavili o další dvě. Ztráta výhry nebyla v délce nastavení, ale (podle mě) ve skóre. V tomto ohledu mám za neodpustitelné zejména naložení s poslední vyloženou šancí, ve které se zjevil Libor Sionko. Mám za to, že podobná situace prostě musí skončit gólem. A nechám na autorovi, zda gólem po individuální akci nebo (podle mě) fotbalovějším zakončení, totiž předložením míče před prázdnou branku nabíhajícímu spoluhráči (Matějovskému).
Následující den po zápase se čert ví proč objevil nějaký Libora obhajující článek, který přispěchal s alibi, že spoluhráč byl v ofsajdu. Nezkoumal jsem tu situaci úplně detailně, ale já bych soudil, že do ofsajdu by Matějovského vystavila až ta zasekávačka na střed… Ať tak či tak, gólem to neskončilo. V sobotním vydání jediného sportovního deníku u nás se pak objevil celostránkový rozhovor s Liborem Sionkem, který rozebíral jeho vztah s GSM, formu a kdo ví co všechno ještě. Kuriózní asi je, že to byla tento týden již druhá salva v pokusu rozdmýchat oheň mezi GSM a jmenovaným hráčem. Tou první byl „exkluzívní“ rozhovor s hráčovým otcem. Musím říct, že ze sobotního rozjímání našeho hráče mě nejvíc zaujala pohotová statistika, kterou Libor vysypal jakoby ledabyle z rukávu – „Podívejte se na moje jaro. Rozhodl jsem tři utkání ze čtrnácti. Kdyby každý záložník rozhodl tři ze čtrnácti zápasů, je to docela úspěšná záloha.“
Trochu mi to smrdí. Když se tatínek hráče do novin rozplývá nad tím, že jeho syn měl v zápase nejvíc střel, asi to umím pochopit. A nebudu zlomyslně lovit v archivech, kolik z těch „všech“ střel hráče končí dost pravidelně na první galerii. Že se podobného „exkluzívního“ sousta chytí periodikum, které čerstvě přišlo o partnerství (a teda i jistou exkluzivitu) s nejlepším klubem v republice, umím asi rovněž pochopit. Že se tento plátek pyšní redaktory, kteří fotbalu nerozumí (předseda ČMFS I.Hašek: „Na každý trénink chodila v cizině spousta novinářů, tady to tak není, aspoň já to teda nezažil. Pak jsou venku informace daleko odbornější, novináři tam vědí, proč se co trénuje, jakým způsobem se fotbalista připravuje na zápas. Tady takoví novináři nejsou.“) není rovněž nic nového.
Ale že by tito lidé chtěli určovat vývoj a správnost cesty českého fotbalu, když neovládají ani základní prostředek své obživy – pravopis (…můžu s čistým svědomým prohlásit…), lze považovat už za drzost. Každopádně samotný hráč by měl být myslím v tomto směru (hodnocení svých kvalit) zdrženlivější.
pesfilipes
