Pokud nebudu počítat předpremiéry, tak jsem byl 25.10.2012 u české premiéry dokumentu Dva nula na 16. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů (MFDF). V krátkosti jsem napsal dojmy na místní fórum a následně mě oslovil jeden z členů redakce, zda bych nechtěl sepsat recenzi. Jak vidíte, souhlasil jsem, ovšem pojal bych to, což také poznáte, maličko jinak. Zaprvé jsem dopředu netušil, že se této povinnosti ujmu. Vzal bych si sebou nějaký bloček a připravil bych se na zhodnocení mnohem lépe nějakými zápisky. Také bych se vyhnul několika recenzím profesionálů, které jsem si po promítání vyhledal na internetu, abych nebyl nějakým způsobem ovlivněný. Při jejich pročítání jsem v mnoha bodech ovšem souhlasně pokyvoval, protože jsem na ně měl podobný názor. Byli vybraní protagonisté autentičtí? Nebyl film moc dlouhý? Neobjevily se v něm zbytečné záběry? Třeba ten cca tříminutový na rohový praporek mezi dvěma slepenými góly Kweukeho, ta samá stopáž na topoly, stadion…Ostatně o tom dobrá půlka je, o těch několika minutách. Ono vidět takto dvě tři hlavní postavy s porty u pasu, jak reagují na góly, a co mezi nimi dělají, se dá ještě přežít, ale poté se začnete nudit a sledovat hodinky. Pokud bych na plátně neměl něco, co je mojí součástí života, tak bych zdrhnul společně s těmi mnoha ostatními. Věřím, že v „normálních“ kinech tak hojné úprky nenastanou. Na tomto festivalu je prostě přes 150 dokumentů a když vás nějaký neosloví, tak přeběhnete do jiného sálu. Mám info, že včera (26.10.12) se do kina vydala společně početná skupinka sparťanů. Ti si určitě sledování dokumentu užili po svém.

Nyní bych se zaměřil spíše na chování diváků, pravděpodobně z velké části, nefotbalových fanoušků, v sále. Než jsem se do něj vydal, tak jsem si říkal „vole, hlavně se nezačni smát u těch dvou vozíčkářů z traileru, co skandují kdo neskáče, není sparťan, bude vedle tebe sedět samý intelektuál s copánky, baretem a námořnickým tričkem, prostě Hřebejci z kotle Bohemky, tak aby na tebe neházeli pohledy.“ No a k mému překvapení u tohoto vybouchla smíchy většina kina. Ostatně co nefanouškům, navíc trošku jiným typům lidí, přišlo vtipného, a u čeho doslova bouřili, bylo pro mě úsměvné. Odpálení světlic v sektoru Slavie…Huhuhuhu na Lea Kweukeho po hlasatelově informaci, že je autorem vstřelené branky…Nevím, jestli jim smích vylolala daná situace, nebo že na ně ten okamžik působil tak, že mají v hlavách zažitý názor na fanoušky, který se jim potvrdil. Já jsem si také v průběhu říkal, že tvůrci možná ani neměli takový úmysl, ale trošku lidi, co chodí na fotbal, degradovali.

No a co ke snímaným lidem, když jsem s tím už začal? Já tam prostě tu přirozenost necítil. Sice jsem se celkem často v první polovině zasmál, ale tak nějak jsem to věřil jen těm dvěma mladým klučíkům, hlasatelovi, Čapkovi, Zelenkovi a Drobnýmu. Když jsem u těchto, tak v poločasovém rozhovoru použil Zelenka slovo „gorily“. Myslel to samozřejmě tak, že tam slávisti museli bránit některé naše urostlé hráče, ale potom se tam probíralo, že v tom volající Ota Černý vidí rasismus a že z toho nastanou problémy. Prostě se novináři chytají každého slova, řeší kraviny…Pokud jde o běžné lidi, tak si zase ti inteligentní slávisti mohou mnout ruce, jaké máme v našich řadách hloupé burany. Ale ať se zamyslí každý z nich / nás sám nad sebou. Já také pěnil, co to tam do prdele vybrali za trotly, ale když je člověk prostě na fotbale, na stadionu, tak i když si myslí, že se chová normálně, tak by tam z každého tvůrci sestříhali něco, za co by vlezl do kanálu, protože se nekontroluje a hra ho strhne.

Dokument je i poučný. Já jsem se od těch dvou cizinců dozvěděl, že Praha je hlavním městěm homosexuálů ve střední Evropě, fakt jsem tohle netušil. Také měli pravdu v tom, když řešili odcházející fanoušky. Asi nebudu přesný, ale…„Ty vole, tak oni vyhrajou derby a prostě si jdou potichu domů, žádný oslavy. Já vyhrát derby ve Veroně, tak normálně rozsekám tyhle sedačky přede mnou.“

Každopádně na dokument zajděte. Sparťany do konce udrží výhra, slávisty něšťastný výběr našich zástupců, nad kterými si budou bláhově nalhávat, že sami jsou lepší.


pohadkar












Dva nula – více o filmu

Celovečerní snímek Dva nula je dokumentární dílo, které ve svých 108 minutách mapuje různé pocity a reakce lidí na stejnou „věc“. Tou je fotbalové derby Sparta – Slavia. Za natočením filmu stojí tým tvůrců snímku Česká RAPublika Pavel Abrahám a Tomáš Bojar. Ti jej se svým štábem o bezmála 150 lidech natočili během jednoho jediného večera a na rekordní počet kamer. Princip celého projektu je poměrně jednoduchý. Autoři si vybrali své „herce“ v podobě návštěvníků fotbalových utkání, kteří souhlasili s natáčením. V daný večer dostali porty snímající zvuk a z dálky je zaznamenávaly kamery.

Přestože si za prostředí svého dokumentu filmaři vybrali fotbalový stadion a v hlavních „rolích“ fotbalové příznivce, jedná se spíše o sondu mezi různé charaktery lidí a jejich pohledy, vnímání a vlastnosti. Ty při zacílení kamer vyplouvají na povrch. Kamery si na „mušku“ vzaly opravdu pestrou směsici, či ještě lépe typologii lidí, kteří na zápas z různých důvodů zavítali- od zaměstnanců ochranky, přes dámy v dobře střižených (a asi i drahých) módních prvcích a oblečení, návštěvníky z ciziny, televizní komentátory až po opravdovější či opravdové fotbalové fanoušky.

Obraz fotbalových fanoušků? Spíše ne!

Dokument spíše vypovídá o celé společnosti a lidech než třeba o specifickém charakteru fotbalových příznivců. Sami tvůrci se zároveň netají, že se do výběru dostali lidé s nějakým „výrazivem“. „Hledání postav, to byla vůbec docela zábava. Když jsme začali společně chodit na stadion, vždycky jsme si někam sedli nebo stoupli a začali prostě pozorovat, co se děje okolo. Většinou stačilo chvíli poslouchat a bylo jasno. Po pár měsících už jsme měli databázi postav, jakou by nám možná záviděla leckterá castingová agentura. Primárně jsou to samozřejmě spíše lidé živí a extrovertní, lidé, kteří se nebojí projevit, a které není třeba k účasti ve filmu nijak zvlášť přemlouvat. V jejich výběru jsme se snažili o to, aby šlo o určitý řez napříč společností, a aby každý zúčastněný vnášel do filmu nějakou osobitou perspektivu,“ říkají samotní autoři Abrahám a Bojar.

Otázkou je také míra autentičnosti. Tedy do jaké míry „herci“ zapomněli, že je snímají kamery a do jaké míry přehrávají, aby byli zajímaví. Toho se báli i samotní tvůrci. „Že se lidé budou předvádět, jsme se samozřejmě báli. Při prvních zkušebních natáčeních se to občas i skutečně dělo, ale postupem času se nám to podařilo poměrně úspěšně eliminovat. Celá metoda natáčení se postupně vyvíjela tak, aby lidé před kamerou byli co nejpřirozenější. Máme pocit, že se to nakonec podařilo - hodně k tomu samozřejmě přispěla strhující atmosféra večera, pod jejímž vlivem lidé na kamery, porty a vše ostatní rychle zapomněli,“ říkají na toto téma Abrahám a Bojar. Určitá dávka autenticity je pravděpodobná, ale pravdu vědí asi jen samotní snímaní návštěvníci zápasu.

Dva nula je netradiční dílo

Jedno se filmu rozhodně nedá upřít. Je na českém poměry opravdu netradiční. Třeba jen přípravy zabraly přes dva roky. „Dva nula je film, který je neobvyklý přinejmenším způsobem svého vzniku,“ říkají Pavel Abrahám a Tomáš Bojar, autoři dokumentu Dva nula. Za prvé, celý film o finální délce 108 minut byl natočen za pouho pouhý jediný večer. Za druhé, nikde nebyla šance na „opravu“ a natočení záběru znovu. Za třetí, pro jeho natočení filmaři využili rekordní počet samostatných filmových štábů a kamer snímajících jednu jedinou událost. Za čtvrté, málokdo z filmařů se vydává na pole fotbalových stadionů. „Od začátku nám bylo jasné, že se pouštíme do hodně riskantního podniku, že jde o experiment s otevřeným koncem. Nyní máme ale pocit, že se ten risk vyplatil. Získali jsme totiž materiál, který je velmi vtipný, autentický a který podle nás nepostrádá ani výtvarnou kvalitu,“ dodávají k výsledku. Za páté, film dal pořádně zabrat i ve střižně, kde tvůrci firmu porovnávali mnohé záběry z naprosto stejného času a vybírali, který zařadit. A našli bychom asi i další důvody, čím je snímek neobvyklý.

Proč by na něj měli diváci jít dle samotných autorů? „Hlavně asi proto, že je vtipný a hodně autentický. A také trochu jiný než ostatní. Není to film, který v různých variacích předtím viděli už nejméně padesátkrát,“ uzavírají Bojar a Abrahám.


Základní informace o filmu
Režie: Pavel Abrahám
Námět: Tomáš Bojar
Scénář: Tomáš Bojar a Pavel Abrahám
Kamera: Jiří Chod
Zvuk: Václav Flegl
Střih: Šimon Špidla
Dramaturg: Jan Gogola ml.
Vedoucí produkce: Kristina Šedivá
Producent: Pavel Abrahám a Tomáš Bojar, Cinema Arsenal
Koproducent: Jordi Niubó, i/o post
Stopáž: 108 minut
Distribuční formát: DCP
Distribuce: AČFK
Více na: www.dvanula.eu


Foto: www.dvanula.eu