Dne 26. srpna uplynulo 50 let od úmrtí Martina Friče, nejen skvělého režiséra, ale i velkého sparťanského fanouška, patriota, zakladatele a prvního předsedy Spartaklubu. Připomeňme si ho tím, co k jeho smrti vyšlo v zářijovém čísle časopisu Spartaklub v r. 1968.

Odkazu Martina Friče věrni zůstaneme

Zastávat funkci tak závažnou, jako je předsednictví Spartaklubu – to neznamená věnovat nějakou tu chvilku náhodné návštěvě sektetariátu, jít se podívat na fotbal či hokej a prohodit několik zdvořilostních frází s vedoucími funkcionáři Sparty, případně se angažovat jen pro některý naléhavý problém....a být důležitý. Pro Martina Friče to znamenalo ŽÍT Spartaklubem. Nebolo snad jediného volného okénka v jeho nabitém filmovém programu, aby je plně nevyužil k navazování potřebných kontaktů i vynaložení veškerého úsilí, aby právě Spartaklub předjímal dobu a předcházel situace ve prospěch lepší budoucnostii Sparty. Dlouho do noci zářívala světla hodkovičské vily při individuálních jednáních s jedinou tématikou: Sparta – Spartaklub. A nečekal na informace. Život ho naučil, že je neocenitelné dopídit se pravdy daleko dříve a závažnou informaci si ověřit ze dvou, tří stran. Pak se jen spokojeně pousmál, když i ta nejožehavější otázka byla otevřena bez postranních úmyslů, když diskuse byla nesena fair play. Jeho rozhodnutí byla uvážlivá, moudrá, jednoznačná. Je přitom příznačné, že přes jejich silnou progresivitu nepřišel do kontraverse s názory ostatních členů předsednictva. Snad také prto, že mu nikdy nikdo nemohl podkládat jiné, než ušlechtilé pohnutky, že každý plně oceňoval, že pro něj výkon funkce znamená čas, obětování ba i hospodářské zatížení.

Martin Frič neměl tak velký zájem o množství organizovaných přátel Sparty – jako o jejich morální profil, o jejich charakter, o jejich kvalitu. Rozuměl recesi – ale opravdové recesi. Ne vystřelky, ne urážení či ponižování lidské důstojnosti. Měl smysl pro humor a pro vtip – i když nepostihoval právě někoho jiného. Fandil a držel palce upřímným fandům.

Martin Frič především měl rád Spartu. Jako celek – jako pojem. Proto tak často trpěl, když neměl možnost přesvědčit autory mnohých nájezdů, že se mýlí. Proto se nikdy nesmířil s křivdou, která se stala Bohumilu veselému. A proto také se soustavně vracel k úvahám, jak vytvořit pro Spartu takové zázemí, aby se zbavila existenčních starostí a mohla se věnovat jen a jen sportu – špičkovému sportu, což odpovídá tradicím i perspektivě tohoto slavného klubu. Porážky ho mrzely, ale nerozčilovaly. Vřil totiž Spartě. A proto, že ji věřil, chtěl pro ni udělat vše. Především v pravý čas dal impuls k podání žádosti o uznání Spartaklubu jako právnické osoby. Viděl v tom pomoc Spartě při vytváření aktivní čelenské základny a dát možnost vyžít se starším ročníkům v kolektivu, který by mohl být též nejvhodnější půdou pro zdravou a poctivě myšlenou oponenturu. Po poradě s odborníky došel k závěru, že Spartaklub by neměl být závislý na členských příspěvcích, ale na výnosu účelových zařízení, převážně tvůrčího charakteru, s minimální reprodukční kapacitou. Jeho tajným přáním bylo vše organizačně a technicky zajistit tak, že počínaje rokem 1969 odevzdá jménem Spartaklubu pravidelně k 16. listopadu Spartě šek na čtvrt milionu korun.

I když dnes nikdo u nás nemůže odpovědně zajistit dlouhodobé plnění sebelépe míněného usnesení, věříme, že již nejbližší schůze předsednictva Spartaklubu činem prokáže, že odkazu Martina Friče věrni zůstaneme! Národní umělec Martin Frič, nositel Řádu republiky, předseda Spartaklubu, miloval svůj národ – a byl národem milován. Jeho citová sounáležitost s lidem nalézala svou odezvu i v jeho vztahu ke Spartě. Jestliže se umění stává tím pravým teprve v lidském zrání – pak jeho lidská zralost byla studnicí ušlechtilých skutků, z nichž vytryskla touha, aby to byla právě Sparta a Spartaklub, kdo se pokusí o realizaci humanistické touhy: za ušlechtilé vztahy ve sportu i mezi lidmi.

František Sedláček


Milý Martine!

Slovy nejde vyjádřit bolest, která svírá srdce....Slovy nelze vyjádřit zármutek, který svírá duši....Slovy nejde vyjádřit žal, který svýrý duši....

A navíc – tys neměl slova rád. Proto dovol, abychom se s tebou stručně rozloučili jménem Spartaklubu, v jehož čele – jako předseda – ses snažil veřejně proklamovat svou velkou lásku ke Spartě. Tvoji přátelé z Filmového studia Barrandov a tvoji prvoligoví sparťanští hráči kopané Kvašňák, Kramerius, Kouba, Mašek, Tichý, Semenďák, Táborský, Vrána a další, dále i dr. Emanuel Bosák, dr. František Kroutil, Antonín Uhlík, Jaroslav Burger a Karel Purkyrt stáli ti čestnou stráž. Symbolicky – jako mylníky na poslední cestě.

Ve své zpovědi ses vyznal, že cítíš vnitřní potřebu filmovou řečí nově zachytit největší tragédii českého národa: Lidice.

Nezachytíš! Nezachytíš už proto, žes nepřežil, co v nerovných podmínkách národů nemá obdoby. Země se zachvěla – zachvěl se čas! Zachvělo se a puklo tvé srdce – velké, milující, rudé srdce....Martine!


Vyšlo ve Spartaklubu, občasníku velké rodiny přátel slavného klubu v čísle 9/68














taborita1