Druhej titul v řadě, náročný oslavy, narušená životospráva. Řekl jsem si, že takhle to dál nejde a stanovil jsem si letní balanc „jedno pivo = jeden uběhnutej kilometr“. Až do výjezdu do Irska se mi to dařilo držet, dokonce jsem měl naběháno nějakých 8 piv k dobru, ale pak..
Ještě se ale vrátím malinko zpátky v čase, los nám pro naše první předkolo přiděluje dvojici Shamrock a ňáký islandský Vikingy. Koukám předběžně na letenky a obojí žádná láce takhle narychlo, Irsko přecijen přijatelnější. První zápas plichta bez gólů, na druhej koukáme aspoň na textový lajfko na Livesportu, Shamrock se dostává do vedení 2:0, některý odvážnější už něco bookujou, my radši čekáme na finální hvizd. 2:1 60.min. Červená pro domácí Shamrock v 75.min. To budou ještě nervy. Běží už asi 8.min nastavení a pencle. Viking nedal. Písk. Hotovo. Klik a koupeno. Teda zatím jenom směr Irsko, nazpátek už to nějak dopadne.
Aby to nebylo moc nudný, tak kupujem letenky z Prahy do Manchesteru (odlet pondělí ráno), z něj do Belfastu a pak vlakem do Dublinu. Nazpátek koukáme i na nějaké trajekty mezi Irskem a Anglií, ale příjezd do Holyhead nebo Pembroke brzo nad ránem nás moc neláká. Zajímavá je i varianta návratu přes Mallorcu, ale vzhledem k letnímu vedru radši dáme přednost delšímu prozkoumávání Irska a volíme návrat ve čtvrtek odpoledne z Irského Kerry přes Luton do Prahy. Kerry? Říkáte si, kde to je a jak se tam dostat? To si říkáte dobře, sám nevim, ale podle mapy tam jezděj ňáký vlaky s přestupem v Corku. Podle plánu to vypadá na pěkný 4 dny irský odyssey, tak hurá na to!
Budíček v půl čtvrtý ráno, dvakrát na hajzl, beru bágl a vyrážim do letní tropický noci na noční bus, kterej mě bere přímo na letiště. Tam se potkávam s další výjezdovou partičkou, která má první let stejnej jako my, chvilku potom doráží i muj výjezdovej parťák a dáváme ňáký to pivo. Berem radši i ňákej kousek na cestu. Let probíhá v poklidu, protahujem nohy v uličce, koluje i ňáká whiskey. Dosedáme v Manchesteru, krátkej pokec před letištěm, druhá parta se trhá, čeká je přesun autem do Liverpoolu a pak už přímo do Dublinu. Naše osiřelá dvojka jde znova na security check, tam se mě ptají, kam letíme, tvrdošíjně tvrdim, že do Bristolu, security lady mi oponuje, že do Bristolu nic neletí, já si ale stojim za svým, řikám jí, že se plete. Naštěstí se do toho vkládá můj parťák a vysvětluje, že mam akorát pomotanej Bristol a Belfast. Vyvětleno, vyřešeno, security check checked a jdeme někam na full english breakfast a ňáký to bahno. Stíháme se v klidu najíst a spláchnout to dvouma kouskama.
Následující let do Bristolu/Belfastu taky v pohodě, dosedáme a jdem si to severoirský jablko sváru trochu prohlídnout. Centrum docela malebný, sedáme do jedný putyky a dáváme jedno čerstvý. Abychom tam nepřirostli ke stolu, tak se radši zvedáme a jdem ještě na kukačku k ňáký řece nebo mořskýmu zálivu nebo co to je. Nic moc extra mi to nepřijde, na muj vkus jsem už ňákej ucamranej, tak to votáčíme trochu jinou cestou zase do centra, sedáme do ňáký burgrárny, v ní si logicky dáváme burger a k němu dvě piva. Taky logicky. Během toho si říkáme, že bysme se měli podívat na ňáký vlaky, abychom se do toho Dublinu dostali. Díváme se teda, ale nic přímýho tam nevidíme. Co to?! Ještě před tejdnem tam byly. Dozvídáme se, že trať je nějaká přerušená a musíme nejdřív náhradnim busem do ňáký prdele. Radši se teda zvedáme a jdeme na vlakový nádraží, abysme chytli bus do tý prdele. Cestou nás ještě vtahuje nějaká knajpa s názvem Ronnie Drews Bar. Všude uvnitř velký fotky Ronnieho – frontmana kapely Dubliners. V baru kolem baru posedává pár místňáků, jedna postarší Irka krmí hladovou bednu, my sosáme příjemnej Hop House Lager. Moc času ale nemáme, takže šup a rychle na nádraží.
Kupujem lístek na vlakobus, jdem do fronty, která docela svižně odsejpá a nasedáme do pohodlnýho autobusu. Ta prdel, ve který se přestupuje, se jmenuje Newry kdyby vás to zajímalo. Nezajímá, aha. Nedivim se. Nasedáme do vlaku, cesta relativně nudná a monotónní. Okolo zelený louky a pastviny, na nich ovce a krávy. Nejdřív severoirský, pak irský. Po cestě jedna zastávka na docela malebnym nádraží Dundalk Central (podle mě v tý prdeli bylo jediný, ale název Central zní úderně). Pak jedeme další asi tři hodiny (já to zkrátim, jedeme dvě hodiny) a jsme v Dublinu. Je pondělí večer a já mam pocit, že už jsem na cestě tak tejden. Z nádraží vylejzáme hned do další putyky, já si teda ještě dávam vedle v malym rodinnym bistru klasický fish and chips, za pár liber nebo euro (mam v tom za celej den docela guláš) mi nandavaj asi metrovou štiku nebo ňákýho pangase nebo co je to za velrybu, k tomu kýbl hranolek. Hlad mam, ale tahle nálož se nedá sníst. Povolávam kámoše z hospody, pomáhá, ale stále jsme s tou velrybou tak leda v půlce. Nechávam teda zbytek zabalenej v tašce a jdu ji radši dovnitř putyky spláchnout. Posílam do sebe dublinskej Five Lamps kousek a koukáme na ňákej divnej irskej fotbal/rugby. Po celym dnu je znát únava, tak se nepouštíme do žádnejch větších akcí, dopíjíme a jdem na hotel. Na check-inu nám nabízej za rozumnej příplatek snídani v hotelový restauraci, moc nešpekulujem a berem, ať se ráno nemusíme hned někde trmácet po okolí.
První den za náma, spíme jako dudci, ráno bohatá snídaně a plný sil vyrážíme na vejlet vlakem k moři do rybářské vesničky/letoviska Howth. Počasí nádherný, čekáme ještě na další partičku, pak se zase trháme a jdeme na menší trek po okolí. Výhledy nádherný, naťapáno máme cca 8km, za mě až až, sedáme do venkovský knajpy na pivo. Vedle u stolu se začíná chystat dámská párty – oslava narozek, samý ženský. Na dekoraci číslovka 90. No nic, nemusíme mít všechno. Chytáme bus a jedem zpátky do toho Howthu. Tam opět setkání s kámošema, ještě krátká promenáda kolem rybářskejch lodí na jedný straně a turistickejch restaurací na druhý. Pár fotek, pokec s lachtanama a jdeme na zahrádku do nádražky, která mi padla do oka hned po příjezdu. Dáváme několik kousků, nálada bujará, ale nepřijeli jsme sem takovou dálku, abysme skončili někde na konečný vlaku v putyce. Zvedáme kotvy a jedem zpátky do Dublinu, tam šup na hotel, hodit na sebe zápasový věci a alou na ňákej bus co jede ke stadionu. Bus se v zácpě nejdřív šourá, ale postupně už se to rozjíždí. Cestou ke stadionu se ještě stavujeme v jedný hospodě, kde máme sraz s ostatníma. Doplňujem tekutiny a vydáváme se už doopravdy ke stadionu. U něj rychlá šacovačka a jdem dovnitř. Velikostně bych to viděl něco jako Mladá Boleslav. Za tribunama už vykukujou irský kopce a příroda. Náš sektor pěkně u hřiště, počet sparťanskejch kusů cca 50-100, z toho třetina podle mě ňáký turisti, který jsem nikdy neviděl. Fandění přesto solidní. Útočíme na vzdálenější branku, takže Birmův gól jsem pořádně neviděl. Z naší strany je tam pár kiksů, ale naštěstí nepotrestaných, takže mírná převaha na naší straně. I po půli to vypadá, že máme utkání relativně pod kontrolou, Wiesner vytahuje překvapivou střelu a přidává druhej zářez. Do odvety vezem solidní výsledek. Děkovačka a jdem to zapít do již vyzkoušený putyky, kde jsme už měli občerstvení před zápasem. Pijem až do zavíračky, pak se přesunujem na poslední tramvaj, která nás veze do centra. Tam ještě zapadáme do překvapivě poloprázdnýho Temple baru. Když už zavíraj i tam, tak se loučíme a jdeme na hotel.
Další den krátká couračka po Dublinu, ale déšť a nevlídný počasí ňákýmu velkýmu turistování nepřejou, tak jdem radši na vlak do Corku. Cesta opět louky, ovce, krávy. Vystupujem v Corku a jdeme směr centrum. Městečko je to pěkný, to mohu říct. Domy a putyky taky. Do jedný menší útulný s názvem Sin É zapadáme a zaháníme žízeň (ve vlaku nebyl žádnej jídelák a stewardka pivo neprodávala). Pivo maj skvělý, jídlo žádný, ale prej nevadí, když si přineseme z protějšího bistra. Tak si teda donášíme, abysme měli to pivo čim zajíst. Sedělo by se tam krásně, ale chceme se taky v klidu ubytovat a pak ještě omrknout další krásy Corku. Jdeme na hotel, tam po trochu vyhrocenější situaci, kdy tři recepční asi 20 minut řešej ňákej fuck-up (omylem dali paní klíče od pokoje, ve kterym už ale byl někdo cizí), si asertivně vyjednáme klíč od našeho pokoje (záležitost na 30 vteřin, to nás nemohla jedna z těch tří krasavic obsloužit dřív?). Pokoj trochu spartánskej, ale dvě oddělený postele (dokonce stěnou) a koupelna je to, co nám bohatě stačí. Dáváme si hoďku šlofíka a vyrážíme na obhlídku. Město pěkný – to už se opakuju, pěkná je i katedrála, obcházíme ji, vzdalujeme se centru, řikám si, tady už moc k vidění nebude, ale mohla by tady bejt hospoda. A taky že jo! Opět útulná irská klasika. Až u piva se dozvídam, že jsme tam šli cíleně. I tam by se krásně sedělo celej večer, ale chcem si ještě prohlídnout večerní a noční centrum, tak se zase zvedáme a kráčíme dál. Kolem řeky poznáváme další pěkný části, sedáme si ještě do dvou hospod a pak znavený táhnem na hotel.
Čtvrtej – poslední den našeho irskýho putování je tu. Check-out, přesun na nádraží. Jeden vlak, přestup na železničnim „uzlu“ v Mallow, další vlak směr letiště Kerry. Vystupujem na ňáký malý zastávce, kolem nic a nikdo. Po pár set metrech ale natrefujem na zájezdní hostinec. Sedáme si na bar, krátkej pokec s barmanem, ptáme se ho jak je to ještě daleko k letišti a jak moc musíme spěchat. Říká nám, že uplně v klidu, že je to tak kilák pěšky a letiště je prej nejmenší v Evropě, že není potřeba žádná velká rezerva. Dáváme si teda v klidu ještě do druhý nohy a jdem směr letiště. Najednou muj parťák odbočuje z cesty na pastvinu a něco fotí. Až po chvilce si všímám, že hned za stádem krav je letadlo. A vedle letadla jedna bouda. Dohromady tedy celý letiště. Před budovou letiště tak dvacet sudů piva, uvnitř malá hala. Ptáme se sekuriťáka, jestli je ňákej bar i za security checkem a on, že prej jo. Jdem se teda v klidnu checknout, za kontrolou procházíme malej letištní shop a zapadáme do baru. Ten je hned vedle našeho gatu (dohromady tam byly gaty dva), takže máme situace pod kontrolou. Okolo nás v baru i před barem popíjej Irové, který evidentně letěj s náma. Gate se otvírá, boarding začíná, dopíjíme. Barman se nás ptá, jestli si dáme ještě, říkáme, že už nám to poletí a on, že uplně v klidu jedno stihnem. Měl pravdu. Z baru se postupně trousej lidi na boarding, ale žádnej velkej fofr. V klidu teda dopíjíme a jdem do letadla. Loučíme se s asi doopravdy nejmenším letištěm v Evropě a letíme do Lutonu, kde je to naopak nepříjemnej frmol a všude davy. Tam málem nestíháme přípoj (trošku selhala naše teorie, že dokud nenaskočí last call, tak máme pořád čas), ale nakonec vše dobře dopadlo, odlétáme do Prahy a po příletu jdeme na jedno dvě plzeňský do naší domácí hospody. 4 dny, spousta krásnejch zážitků, nadějnej výsledek do odvety. Akorát moje letní předsevzetí (balance kilometry – piva) vzalo trochu za svý, to bych musel uběhnout maratón, abych to srovnal. Holt to škrtam a začínam balanci nanovo. Pátek se probírám z deliria a sobota už je zas další výjezd.
Bylo to náročné léto, ale nakonec to stálo za to! Sparta zvládla odvetu i další předkola a můžeme si tak po dvou dekádách zmaru opět vychutnat elitní kopanou šampiónů. Tak si to pojďme užít a jako šampióni i fandit!
j.holiday
Co se aktuálně mezi fans děje?
Autobus 12. HRÁČE do Manchesteru
Co týden dal a dá podzim 2024 (9-10. díl)
“Prostě tím žiju a je to pro mě zábava. A jsem rád, když lidi jezdí.” - rozhovor s Machym, I. místopředsedou Fan clubu Sparty a předsedou FCS Týnec n/S.
SF20 let: Tohle bylo TOP 5 kampaní SF a klubu
Fanoušek měsíce - Polin
Co týden dal a dá podzim 2024 (8. díl)
Komentář: Ve Spartě začala plíživá internacionalizace
Jak se honí zajíci - report z výjezdu do Hradce Králové za Spartou
Komentář: Liga mistrů - chtěli jsme ji a tak ji máme!
Chvilku vzpomínej…report ze zápasu Sparta - Malmo na Letné
Doslova zážitkový výjezd do Švédska
Co týden dal a dá podzim 2024 (7.díl)
Když se v sobotu myslí na úterý - report ze zápasu Sparta - Slovácko
Jak jsem (ne)dojel stopem do Jablonce
Co týden dal a dá podzim 2024 (6.díl)
Cyklotoulky do Jizerských hor a zpátky… aneb pro 3 body do Jablonce
