Z určitých rodinných důvodů se nám letos v létě nepovedlo vyjet nikam na prázdniny. I proto mě upoutá, když nám v Konferenční lize nalosují zápas v chorvatské Rijece. Termín si navíc hezky sedne s pár dny podzimních prázdnin ve škole a tak táta přicházím s plánem si zajet na pár dnů mimo turistickou sezónu do Chorvatska. Osobně mě vždycky zajímal ten obyčejný život v prázdninových rájích - i na Kanárech přece lidi vypravujou děti do školy a jezdí ráno do práce. Akorát to často přes ty davy turistů není vidět. Na takovou pozdní dovolenou se v Chorvatsku samozřejmě mnohem líp hodí jižněji položené destinace: Split nebo Dubrovnik, Sparta ale hraje s Rijekou ze severu, což je třeba do Splitu přes 400 kiláků. Ty by paní Nováková, jakožto jediný řidič v rodině, musela urazit sama. K tomu si připočtěte 2x4 jednosměrné letenky, t.j. další náklady navíc… Můj plán zkrátka kulhá na obě nohy. Ale jako už mnohokrát předtím to moje neuvěřitelná žena všechno prostě vezme, jak to je a naplánujeme společně road-trip po Chorvatsku. Já bych rád vzal starší dceru (9) a by mi přišly lepší místa na tribuně. Vůbec ale nevím, jak na to - odkaz na stránce NHK ne a ne zafungovat. Nakonec vyměknu a beru zavděk s lístkama do klece. Když doma nějaký týden před odjezdem radostně oznamuju, že mám i lístky na fotbal, žena na mě kouká docela šokovaně: “My tady kvůli tvýmu fotbalu organizujeme takovýhle zájezd a ty ještě ani nemáš lístky?! Tak to jsi dobrej!” Ta poslední věta je samozřejmě čirý sarkasmus…

Všechno naštěstí klapne a my ve středu dopoledne letíme trochu komplikovaně z Prahy do Varšavy a později odpoledne z Varšavy do Záhřebu. Ve čtvrtek ráno panuje v hlavním městě příjemné podzimní počasí a všechny ty předpovědi o Armageddonu, který má večer zavládnout v Rijece, mi přijdou jako malování Bejbla na zeď. I já sice poznám, že předpovídaných 14mm srážek zní jako hodně, ale nic moc konkrétního si pod tím neumím představit - Radek aby se v tom vyznal. Po snídani vyrážíme s písní na rtech na dvouhodinovou cestu směr pobřeží: ve srovnání s naší D1 jsou chorvatské dálnice prakticky bez provozu a tak si první desítky kilometrů ve vypůjčeném silném autě vyloženě užíváme. Už druhá půle cesty ale dává tušit, že Chorvatsko dnes nebude takové, jak ho známe z prázdninových pohlednic: docela hustě se rozprší a místama je mlha jak mlíko. Že by ta předpověď nekecala? Brzy odpoledne přijíždíme do samotné Rijeky, kde je však docela příjemně a neprší. Rijeka je asi stodvacetitisícové město, velký industriální přístav, žádná perla Jadranu. Ani fotbalově jistě nejde o to nejznámější z chorvatského nogometu, jak tady puristicky říkají fotbalu. Mě jako fandu historie zaujme, jak běžně se přinejmenším ve fotbalových kruzích používá italský název Fiume - jaký to kontrast s tím, kolik obočí letí nahoru, když se u nás řekne Gablonz nebo Reichenberg. Ale to je na jinou debatu… Chorvatský mistr hraje už nějaký pátek v náhradním ubytování na stadionu Rujevica, který je součástí tréninkového centra. Někdy od r. 2015 Rijeka nehraje ve svém klasickém stánku Kantrida a to z důvodu chystané výstavby fungl nového stadionu (a prý několika dalších developerských projektů, co se s tím svezou) - od té doby se sice podepsalo několik různých memorand, ale staďák pořád v nedohlednu.

My se ubytováváme právě poblíž staré Kantridy a přesouváme se do centra na jídlo. Dle instrukcí se chceme nechat odvézt v 16:30 autobusama z centra přímo k sektoru. Rijeka sice nepůsobí ani trochu nepřátelsky, ale vymýšlet přesun na vlastní pěst by bylo úplně zbytečné. Podotýkám, že jsem v tu dobu ve městě pořád ještě neviděl spadnout ani kapku. Kolem 4 odpoledne se před hospůdkama na Jadranskim trgu srocují sparťani a sparťanky: začíná mírně pršet, ale důraz je na slově mírně. Rozjíždějí se chorály, zapálí se i ohníček - naše devítiletá má z toho oči navrch hlavy. Kolem 16:45 nastupujeme do kloubových autobusů a to už se rozpršelo o něco víc. Já i holka jsme na to ale docela oblečeni - softshellové svršky něco vydrží, já mám na nohou dokonce boty, co přežili odložené finále poháru na Slovácku. Zkrátka vyzkoušený matroš. Lezeme z autobusů u sektoru a začíná to: záběry jste, počítám, všichni viděli, ale zkusím vám to i popsat. Víte, jak se říká, že “z oblohy padaly provazy deště”? Tak tohle bylo ono - s tím rozdílem, že u nás je většinou za 15-20 minut po dešti, tady ta hrůza vůbec nepolevovala, spíš ještě sílila. Kontrola u vstupu je mučivě pomalá - lístek, doklad, důkladná šacovačka. Další jeden či jedna. Člověk je skoro durch, než vůbec vyleze k (pochopitelně nekrytému) sektoru. Tam za připravené dvoukilo dostávám pro nás dva červené pláštěnky. Ty v té situaci hodně pomůžou, ale v tom, co na nás padá zeshora by fakt zabral jedině neoprén. S kamarádama i dcerkou se schováváme pod betonové ochozy stadionu. Z nebe se furt valí kbelíky vody, většina z nás má už úplně promáčené kalhoty i boty. V těch chvílích se někdo mrkne na hodinky a suše ohlásí, že do zápasu zbývá pořád hodina… Naše malá to pořád bere docela sportovně - sparťanští fans umí být drsnejší typy, ale většina jich zjihne, když vidí tadytu květinku mezi bodláčím. Květinka to naštěstí zatím bere jako velké dobrodružství. Nějakých 10-15 minut před výkopem se za nezměněné situace přesouváme z našeho úkrytu do sektoru. A tam je to teprve ta pravá mňamka: když zvednu hlavu, je proti světlu vidět, co se to zeshora zpouští. Nemá smysl se pokoušet cokoli jakkoli udržet v suchu: boty durch, kalhoty durch… Spíkr kotle to vzal za extrémní konec a pochoduje tam úplně naboso, ale ono je to v tu chvíli už úplně jedno. A což o to - sám by to člověk nějak kousnul: nebylo by to poprvé ani naposledy, co by byl mokrý až na kost, ale mám sebou tu devítiletou holku, která toho, chudinka, už má docela dost. “Na tohle budeme vzpomínat ještě za dvacet let, uvidíš” povídám ji, ale sám vím, že to pro ní zas taková devíza nebude. Nechá se ukecat, že počkáme na výkop a pak teda půjdem. Cítím se trochu jako zrádce, ale připadá mi, že není OK tam tu malou holku dál trápit. Odcházíme v 7. minutě. Naštěstí nikdo z pořadatelů žádné vlny nedělá a když vidí, že jdu s děckem, bez problémů nás nechávají odejít.

Asi po pěti minutách chůze korytem potoka, který byl ještě před dvěma hodinama chodníkem, se konečně můžeme schovat pod střechu blízkého obchoďáku. Tahám telefon s taxi appkou, aby nás někdo co nejdřív odvezl do sucha k mamince, ale můžu jen zklamaně a naštvaně pozorovat, jak nás v tom počasí odmítá jeden řidič za druhým. Vytáčím tedy ženu s prosíkem, jestli by pro nás nepřijela: mladší dcera je v tu dobu už v pyžamu, ale moje úžasná žena chápe situaci, ve které se nacházíme a sice nijak nadšeně, ale přece sedá i s malou do auta a jedou pro nás. Je jasné, že neprší jenom na stadionu a tak ji cesta celým tím dopravním chaosem trvá více než dvakrát déle, než normálně. Když ale s dcerou oba víme, že záchrana je na cestě, čekání se zvládá docela dobře. Přijíždím na pokoj, svlíkám ze sebe promočené věci a myslím na všechny ty lidi, co v tom pekle pořád jsou. Pochopitelně vím, že se asi po čtvrthodině přerušuje s tím, že se o pokračování má rozhodnout v 9(!!!) hodin večer: to mi přijde naprosto neuvěřitelné! Podotýkám, že tou dobou ti lidi v tom lijáku budou už 4 hodiny. Jak jim to můžou udělat?! A ne, není to žádný extra pocit, že oni jsou tam v tý šílenosti, zatímco já v teple a v suchu s nomama ve froté ponožkách… Fotbal jde v tu chvíli úplně stranou - na tom hřišti se stejně žádný hrát nedá. Doposlouchám rozhlasový přenos do konce první půle a pak sudí, hrozně pozdě, ale přece, udělá to jediné správné rozhodnutí a ukončuje to utrpení.

Druhý den mě pak čeká nesnadné rozhodování - spousta lidí, co přijela na ten mač, nemá co řešit: mají koupené lístky, nasmlouvanou dopravu, musí do práce. Přes to prostě nejede vlak! Jsem si úplně jistý, že se nikomu z nich neodjíždí snadno, ale většina prostě žádnou volbu nemá. Já jsem ale na dovolené, takže o velký kus flexibilnější. Přesto se nám dohrávka ve 4 odpoledne do dalších plánů ani trochu nehodí: chceme na jih, takže plánovaný přejezd je docela štreka. A podotýkám znova, že u nás doma řídí jenom žena, takže to zase skončí na její hlavě. Do toho se nám na půjčeném autě rozsvítí nějaká pitomá kontrolka, takže je potřeba s tím zajet někam do servisu, který, jak už to tak bývá, je jednak hrozně daleko a jednak úplně opačným směrem, než by člověk potřeboval. Zkrátka a dobře: vykašlat se na celou dohrávku by bylo to nejjednodušší, co bych mohl udělat. A s těžkým srdcem se s tím pomalu smiřuju: když si uvědomím, že sem celou rodinu tahám jenom kvůli tomu zápasu a ony to celé snáší úplně bez remcání, tak mám pocit, že jim to prostě dlužím. Nakonec jsem ready dohrávku obětovat. V pátek ale nad Rijekou vysvitne den jako korálek a my s dětma strávíme pár krásných hodin procházkou po pláži. V tom sluníčku najednou odpolední poločas nepůsobí tak šíleně. Po poledním se zajede do servisu a po rychlém obědě ve fastfoodu - což je v zemi, kde se jí tak dobře, jako v Chorvatsku, naprostý zločin! - se připojuju k posádce sparťanů směr staďák. Cestou se, pochopitelně, bavíme i o tom, kolik lidí asi zůstalo na dohrávku.

Nevím, jestli je to jenom moje vnímání, ale jít ve 4 odpoledne na jeden poločas evropského poháru je hodně zvláštní. A není to jenom tím, že je nezvykle světlo. Nějak se na ten zápas nemůžu vnitřně naladit, nebo co… U vstupů už nikdo nedělá takové průtahy, jako den předtím v tom lijáku - zjišťuju dokonce překvapeně, že můj rozmočený a vysušený lupen čtečka turniketu vpohodě schroustá. A dnes se můžu konečně podívat na stadion Rujevica - takový o malinko větší Liberec. Zchází se nás tak půlka sektoru - bohužel žádný spíkr, žádný buben. Naproti nám je docela veliký kotel domácích, proti kterému nemáme moc šancí. Možná kdyby Honza Kuchta hned na začátku proměnil… To byla škoda k posr… ! Je totiž jasné, že za těch 45 minut se nikdo do tolika šancí nedostane - síly ubývat nebudou, sestava a taktika se stanovovaly s ohledem na včerejší podmínky. Tady to nebude jednoduché měnit za pochodu a vedení o jeden by nám dávalo už hodně dobré šance. Navíc když Rijeka působí na chorvatského mistra až překvapivě neškodně. Těch prvních 25 minut nepřelezou půlku a přijde mi, že ani jejich support v těch chvílích není nic moc - pak se ale nějak seberou, anebo je posadíme na koně my sami a laciným gólem jdou do vedení. Ačkoli většinou věřím až do konce, tady mě hned přepadl pocit, že je vymalováno. Nějak bylo cítit, že naši v to odpoledne nemají dost sil ani na srovnání, natož na obrat. Ten zápas byl prostě bizár, ale pro obě strany stejný, takže v tom těžko hledat výmluvy. Kdyby to neznělo po tom včerejšku tak hloupě lacině, napsal bych, že po zápase sedím jak zmoklá slepice. Cením, že hráči přijdou na jakous-takous děkovačku - ale nejde zatlouct, že zklamání by šlo krájet. Jak mezi hráči, tak mezi fans. Já osobně už chci hlavně pryč: mám dojem, že ten zápas mě i moje blízké stál hrozně moc na to, co z něj nakonec bylo. Ale remcat na nic nechci a nebudu - nakonec, byl jsem to já sám, kdo se rozhodl přijet. Velký dík a respekt všem, co do Chorvatska dorazili. Nezývá než doufat, že se v odsunutém zápase proti Klokanovi seberem a najedem zase na vítěznou vlnu.

Sparta Praha!

Novák


Co se aktuálně mezi fans děje?

Formativní léta - report z výjezdu za Spartou na Slovácko

Fanoušek měsíce - Sodomák

Sobota na amatérském fotbale

Nálož - report z derby na Letné

Předkrm - report ze zápasu Sparta - Shamrock

Už je to třináct let, nikdy nezapomeneme, Seniore

CHOREO NA DERBY - přijď pomoci s přípravou

Proti větru i mlhou… aneb 322kilometrový cyklo-výjezd do Ostravy

3 góly a 3 body z Ostravy - report z výjezdu vlakem na Spartu do Ostravy

Reakce - report z výhry Sparty nad Plzní na Letné

Vždy to může být jenom horší - report z výjezdu do Hradce Králové

A to mi byl Hradec vždycky sympatickej...

Fanoušek měsíce - Kraken

Díky, moc rád jsem vás na Letné zase viděl - report ze Sparťanské tečky