Určitě nejsem první koho to napadlo a možná i zde tuto myšlenku již někdo, ať už v diskusi, nebo v reportu použil. Každé zapojení se do života některé zájmové skupiny s sebou přináší mimo jiné i to, že se člověk zcela nevyhnutelně potkává s lidmi stejně „postiženými“, i když jinak spolu nemáme nic jiného společného. Profesně, vzděláním, intelektem, názory i dalšími zájmy. A nejinak je tomu i v životě fandovském. Spartička nás jednoduše spojuje. Potkáváme se na tribunách, u televize v hospodách, v dopravních prostředcích a Bůh ví, kde všude jinde. Někdy kolem sebe naše lodě jen tak proplují a už se nikdy více nepotkají, no a někdy se začneme vídat pravidelněji. Někdy si řekneme, že toho chlapa bych ještě rád někdy potkal a někdy jsme rádi, že je setkání s někým, kdo nám příliš nesedl, u konce. Zkrátka, jsme lidé různí a nebýt fotbalu a Sparty s mnoha ze svých dobrých známých bych se nejspíš nikdy nepotkal. Jak říká jedna filmová klasika, „život je jako bonboniéra a nikdy nevíš co ochutnáš“. Nikdy nevíš s kým se sejdeš, co společně zažijete a třeba i to, čím tvůj život může ten nový známý obohatit.

Je tomu již o pár let více, než půl století, kdy Sparta poprvé vstoupila do mého světa. Tehdy neexistovali žádné, počítače sociální sítě, mobilní telefony, televize vysílala celé dva programy a svůj facebook jsme měli u klepadla na koberce za barákem. Tam jsme si mohli počítat své přátele, tam docházelo ke sdílení a tam jsme žádosti o přátelství přijímali či odmítali, hezky z očí do očí. Život kluka, který sotva nastoupil na obecnou školu probíhal tak, že po návratu ze školy jsme práskli aktovkou do kouta a už jsme mazali někam, kde se mezi námi každý den odehrávaly líté fotbalové bitvy. A tam taky hned na začátku padla ta zásadní otázka. „Fandíš Spartě, nebo Slávii“? A moje odpověď, odpověď malého kluka z jihočeského venkova, rozhodla o tom, kudy se od té doby bude ubírat můj fotbalový život. Od té chvilky až do úplného konce.

Na Letné jsem na fotbale pečený vařený, naší republiku a z federálních dob i Slovensko mám proježděny křížem krážem a navštívil jsem i místa, o kterých někteří mladí fanoušci možná ani netuší, že se tam kdy hrál ligový fotbal. Jeden zásadní rest ale ve svém sparťanském životě mám. Nikdy jsem za klubem svého srdce nevyrazil do zahraničí. Vždy se to tak nějak sešlo, že nebyl čas, nebyl nikdo, kdo by jel se mnou, nenašly se potřebné finance, nepodařilo se opatřit vstupenky, nebo do hry vstoupilo něco, co v tu chvíli bylo docela jednoduše důležitější. Věřte nebo ne, opravdu jsem se Spartou nejenže neprojezdil celý svět, ale ani jednou jedinkrát cizí země nenavštívil. A tak nadešel čas, abych to změnil.

Už když nám nalosovali soupeře ligové fáze Konferenční ligy, řekl jsem si, že tentokrát už to musí vyjít. Trochu, mě sice zamrzelo, že ty Skoty máme doma, tam by to musel být úžasný výjezd, nicméně i další možnosti byly zajímavé. Podzim u moře v Chorvatsku mě sice lákal moc, ale nebyl jsem mezi těmi šťastlivci, kterým se podařilo sehnat vstupenky a zpětně za to prozřetelnosti moc a moc děkuji. Takže, když jsem si přečetl, že do Varšavy chystá 12. hráč vypravit autobusy, bylo rozhodnuto. Z mých sparťanských kumpánů jsem sice nikoho nepřemluvil, ale co už, poznám nějaké nové lidi. Přihlášku a peníze jsem poslal téměř okamžitě a pak už jen čekal a těšil se.

A pak konečně přišel den D. Ve středu o půlnoci se odjíždí. Zvolil jsem variantu, že do Prahy pojedu veřejnou dopravou a zbývalo už jen vyřešit, kde a s kým strávím těch pár hodin do odjezdu autobusu do Varšavy. A život mi rozbalil docela dobrou sladkost. V osvěžovně nazvané Letenský tulipán jsem se sešel z jedním zdejším přispěvatelem a díky němu a jeho kamarádům jsem strávil příjemné dvě hodiny v družné debatě s partou sympatických a chytrých sparťanů u moc dobré plzeňské dvanáctky. Díky Filipe. Nic dobré ale není nekonečné, tudíž nastal čas abych se zvedl od stolu a zamířil ke svatostánku, odkud odjížděli autobusy.

Když jsem k Epet Aréně dorazil, již tam čekala pěkná hromada lidí. Na stěně u Fan shopu visel seznam účastníků zájezdu a jejich rozdělení do jednotlivých autobusů. Hledal jsem, pátral jsem a ať jsem dělal co jsem dělal, své jméno jsem nikde na papírech nenašel. No to to pěkně začíná. Naštěstí se našli dobré duše, které mi poradili, že další seznam, ve kterém se mohu pokusit najít svou osobu, visí u vchodu do kotle. A ano, tam už jsem uveden byl, proto jsem se přesunul ke konkrétnímu autobusu, počkal si na přečtení svého jména, vyzvedl si vstupenku a nalodil se. Dokonce se mi podařilo bez problémů najít volné sedadlo a tak jsem se usadil a čekal až vyrazíme. A pár minut po půlnoci jsme se konečně rozjeli.

Ne, nejsem nikterak naivní a už když jsem se na výjezd přihlašoval mi bylo jasné, že určitě tam budou spolucestující, kteří budou veselejší více než co bych považoval za ideál. A co si budeme povídat, zadní sektor autobusu číslo tři obsadili opravdoví držáci. Nicméně, protože jsem chápavý, tolerantní a nekonfliktní, noční zpěv chorálů mě nemohl rozhodit a popravdě, nějakou dobu mě i bavilo to sledovat a později jsem si říkal, že to v tomto tempu nemohou dlouho vydržet. Ale to jsem se mýlil. Chlapci byli nejspíš nesmrtelní. Říkal jsem si, že jednu noc bez spánku nějak přežiju, nicméně když jsem měl okolo půl čtvrté ráno možnost ve zhruba pětiminutové frekvenci poslouchat šlágr „Já jsem opice ožralá…“, říkal jsem si, proč nám to interpret neustále sděluje, to přece všichni vidíme a hlavně slyšíme.

Nechci, aby to vyznělo, že si snad nějak stěžuji. Také jsem býval mlád, také mi veselé nápoje chutnaly, také jsem, když jsem byl pod vlivem, považoval za zábavné věci, které těm střízlivým až tolik zábavné nepřišli. Konec konců, jeli jsme na fotbal a ne do opery :) Holt co se dá dělat, v té bonboniéře života jsou kousky různé a ne každý má naděleno stejně.

Posuňme se ale dál. Na polském území území na nás čekala místní policie, která nám pomohl vytvořit kolonu, kde sparťanské autobusy byly proloženy blikajícími auty policejními. V této sestavě jsme pak projeli závěrečný kus cesty Polskem a vjeli do Varšavy. Mimochodem ranní průjezd hlavním městem našeho severního souseda evokoval myšlenku, že i zde mají určitě nějakého svého Hřiba, který se jim stará o likvidaci dopravy. Přesto, průjezd naší kolony Varšavou se musel jevit jako impozantní. Nevím jak ostatní, ale já si užíval ten VIP pocit, když policie zastaví dopravu, aby mohla sparťanská kolona nerušeně projet na místo určení.

Poté, co jsme dorazili k stadiónu, už zde čekali autobusy varšavské MHD, aby nás převezli k Restaurantu Bolek. Bylo nám sice důrazně doporučena, abychom setrvali zde a do města se příliš nevydávali, ale říkal jsem si, že předně strávit nějakých osm hodin v hospodě tak se nemohu večerního fotbalu dožít a zabije mě to mnohem spolehlivěji, než by se to mohlo povést varšavským ultras. A tak jsem se, ještě se dvěma sparťany od Mělníka, kteří mi byli blízcí věkem, vydal na průzkum okolí. Stadión Legie se ale nachází v části Varšavy, kde toho moc k vidění není a tak jsme se po nachození pár kilometrů a zjištění, že v této čtvrti nejsou žádné normální obchody, hospody a ani nějaké turistické atrakce, nakonec vrátili do Bolka. Možná jsme měli být aktivnější, sednout na metro a vydat se do centra. Ale co už, třeba bychom se ztratili a dodnes se toulali po Varšavě, oděni do sparťanských symbolů.

Čas, který zbýval do začátku utkání se nám podařil výrazně snížit, takže se to už v restauraci nezdálo být k nepřežití. S Michalem a Pepou jsme si u Bolka našli místa a já byl nadšený, když jsem zjistil, že v nabídce stravy mají mimo jiné bigosz. Protože tento skvost polské gastronomie znám, objednal jsem si a těšil se. O to hořčejší bylo zklamání. Ten, kdo si dovolil směs kyselého zelí a drobných kousků klobásy vydávat za výše zmíněný produkt, by měl být veřejně máchán v koši ve Vltavě, pardon ve Visle a pak být vystaven na náměstí na pranýři. Tahle objednávka se tedy nepovedla. Co se ale podařilo bylo to, že jsme s Michalem naučili barmana v Bolka připravovat grog. Tedy grog, Tuzemák, nebo něco podobného k dispozici neměl a rum měl pouze havanský světlý. Ale když je nouze nejvyšší…

A pak přišel čas k přesunu na stadión Legie. Do autobusu dát věci, které nebudu v hledišti potřebovat a naopak vyzvednout věci k fandění nezbytné a jdeme do akce. Přesun k bráně a kontrola při vstupu, která byla důkladná, možná více než důkladná. Vstupenka, doklad totožnosti a pak prošacování které proběhlo takovým způsobem, že jsem si nebyl vůbec jistý, zda jde o prohlídku a ne o milostnou předehru, případně na přípravu na kolonoskopii. A protože brána ke vstupu byla jedna a filcování bylo více než důkladné. Trvalo to svinsky dlouho, fronta byla předlouhá a zima svinská. Nakonec ale vše dobře dopadlo a mohl jsem se konečně přesunout na své místo na tribuně.

K fotbalu toho vlastně ani moc nemám. V sestavě mě nejvíc překvapil Kadeřábek na místě stopera a zamrzel Mercado na lavičce. Ani dnes neporuším svoji zásadu a nebudu se nějak negativně vyjadřovat k výkonům jednotlivých hráčů, i když v některých případech mi to dává docela velkou práci. Celkový dojem bych pak vyjádřil asi tak, že samozřejmě jsem rád za tři body z Varšavy, zároveň ale nepodléhám dojmu, že teď už bude vše zalité sluncem a my budeme válcovat jednoho soka za druhým. Zrovna tak si ale nemyslím, že bychom měli být v nějaké depresi ze stavu, ve kterém se Spartička nachází. Krize vypadá úplně jinak. Zápas dopadl tak, jak dopadl. My jsme svoji jednu šanci proměnili. Domácím v gólové radosti zabránil nejméně dvakrát Vindahl. Z tohoto pohledu je výsledek fér.

Na závěr bych si dovolil vypíchnout několik věcí. Předně, v hledišti jsem se svůj premiérový zahraniční výjezd neskutečně užil. Celých 90 minut jsem byl ve stoje v akci, hubu jsem nezavřel a opravdu, dlouho jsem se takhle nevyblbnul. A co jsem slyšel, tak že i v televizi bylo patrné, že výjezďáci udělali pro výsledek maximum. Co se týká samotného zájezdu, obrovský kredit organizátorům. Dávat opakovaně něco takového dohromady, v kvalitě kterou jsem na vlastní kůži zažil, to je na jedničku s hvězdičkou. Díky, díky a ještě jednou díky. Doufám, že to nebyl můj poslední výjezd do zahraničí, doufám, že každý další zážitek z hlediště budu mít stejný nebo i lepší a doufám, že se s některými lidmi, se kterými jsem se seznámil, ještě někdy uvidím. Akorát si nejsem jistý, zda ve svém věku a zdravotním stavu bych mohl nějak často zvládal akci tam a zpět na jeden vrz. Co vím ale naprosto jistě je to, že v neděli budu na Letné na svém místě v plném nasazení. Tak přijďte taky.

Ave Sparta

Ivoš

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Sparta Forever (@spartaforever_cz)