Nejhorší na těch reportech je vždycky vymyslet, kde začít. A ještě horší je doopravdy začít. Odkládání ale nepomůže, to pak bolí ještě víc. Jdeme tedy na to.

Přiznám se, že když nám nalosovali skupinu EKL, tak jsem měl Craiovu až na posledním místě, kam vyrazit. Letenky nebyly úplně za hubičku, navíc kostrbatý přestupování všude možně, k tomu předpoklad zimy a hnusnýho počasí v prosinci, zkrátka nic lákavýho. Když se ale naskytla možnost leteckýho speciálu, kterej by nás tam hodil ráno a nazpátek po zápase zpátky, tak jsem do toho spolu s dalšíma 4 kámošema hned šel. Zhruba 2 týdny před výkopem ještě překecávám dalšího a víkend před odletem potkávám na zimní lize U9 ještě dalšího člena naší Homolka Boys partičky a nalamuju ho taktéž. V pracovním shonu na detaily trošku zapomínám, nemam čas každýho vodit za ručičku, nějak to dopadne.

Ve středu ráno den před zápasem se mě ptá moje paní, zda pohlídám večer kluky, odpovídám, že máme firemní večírek, že nevím kdy přijdu. Ona, že ok, že tedy zítra. Na to reguju, že zítra (ve čtvrtek) taky ne, že dorazím z Rumunska až někdy po půlnoci. “Z jakýho Rumunska” táže se. No hraje tam přeci Sparta! O příjemnou předvánoční náladu je tedy doma postaráno. Na večírku se docela krotím, přijíždím domů relativně brzo večer, chystám pár věcí na cestu, pro sichr i náhradní ponožky, kartáček na zuby, pastu, pantofle a termotriko, co víc by si taky člověk měl brát když letí jenom na otočku a po zápase hned zpátky domů.

Ráno budík v půl čtvrté, hážu věci do batůžku, beru i vlajku, oblékám se a šourám se ranním Bubenčem na bus a s ním na letiště. Tam už se shlukují skupiny Sparťanů, s několika se zdravím, ale radši se ještě přesunuju na zhruba čtvrt hodinu dolu do klidu. Tam přeskládávám do správných barev letadýlka u nadrozměrného člověče nezlob se, dělám dokumentační foto a ještě chvíli klimbám v prázdné části letiště. Postupně dorážej na letiště i další kamarádi, přesouvám se tedy zase nahoru na odlety a u vchodu ještě potkávám dva členy Homolka Boys, které jsem nalomil pár dnů nazpátek. Mají načatou láhev Tullamorky, tak tedy měním původní plány, že začnu pít až v Rumunsku. Vyzvedáváme na check-inu letenky, dolíznem lahev, jdeme na security check, který probíhá v poklidu. Přesunujeme se ke costa cofee, kde dočerpáváme kofein a lehkou snídani. Hned naproti mají gate Olomoučáci. Zdravíme se s jednou jejich známou postavičkou, tak zavzpomínáme na staré časy lemované nějakou tou menší lumpárnou. Když jim začne boarding do Malagy, tak se pomalu loučíme, popřejeme jim šťastnej let a i ňáký ty body Gibraltaru.

My odlétáme nedlouho po nich s drobným zpožděním, v letadle ještě řešíme menší zmatky se zasedacím pořádkem, ale po slušném poprosení se vše vyjasňuje a natahuju bolavý nohy u emergency exitu. Začátek ledu v poklidu, druhá část už se ale začíná zamotávat. A to doslova. Motáme se jak tataři kolem Craiovy, nakonec kvůli mlze musíme do Bukurešti. Tam dotankováváme palivo, já aspoň využívá pauzu na čůrání, pití a chytání slunečních paprsků u otevřených předních dveří. Po nějaké zhruba půl hodině to vypadá, že mlha nad Craiovou trochu ustoupila, takže se můžeme chystat k přeletu. Tam tedy i dosedáme se zhruba 2 hod zpožděním oproti původnímu plánu. U odletové haly nás směřují policajti do busů a jedou s náma směr centrum. Kolem takový socialistický pološedivý baráky, trochu mi to připomíná výjezdy do Krasnodaru a Rostova. Před centrem naše busy končej, vystupujeme, před náma kordony policajtů. Jdeme k nim a ptáme se, jestli můžeme projít. Oni v klidu ustupují a jdeme se pak v menší partičče toulat ulicema a hledat něco k jídlu. Do jedné dobře hodnocené restaurace zapadáme a objednáváme jídlo a pití. Jídlo sice trvá dlouho, ceny vyšší než v Praze, ale nechceme se nám už moc trajdat. Chuťově to bylo fajn. Dojídáme a jdem si projít i centrum.

Reklama na nejkrásnější evropský vánoční trhy zas tak moc nekecala, všude je to ozdobený na muj vkus až naopak trochu moc. Parádně vypadaj hlavně stánky s jídlem, ale s plnejma panděrama je míjíme. Zkoušíme hledat i fanshop, který má bejt někde u/v nákupáku. Prolejzáme ho, jdeme až do horního patra, kde je multikino, ale fanshop nikde. Tak aspoň vyžíváme prázdný čistý toalety a pěkně se tam vys.. (však vy víte co). Venku se mezitim trošku ztmívá a vánoční světelná výzdoba tak nabírá na podmanivosti. Ještě to dále trochu procházíme, ale pak už nás to vcucává do hospody, ve který to hodláme zalomit až do zápasu. Pivo maj bohužel jenom Heineken, Birra Morreti a něco tušim pšeničnýho, tak dávám akorát jednoho hajnekena na žízeň, k tomu horkou čokoládu a následně panáka rumu na zahřátí. Hřeje pěkně, tak po něm dávám ještě dva. V televizi ukazujou záběry ze stadionu, mlha trochu straší a vybavujou se nám vzpomínky na Rijeku. Přesto se ale zvedáme a jdeme směr stadion. Venku nás ještě odchytávaj policajti, ptaj se co jsme zač a jak máme v plánu se ke stadionu dopravit. Jinak nás ale nechávaj v klidu bejt. Jdeme pěšourem na stadion, mlha houstne.

U stadionu ještě kupuju dvě půlený šály, abych měl domu pro děti nějakej ten suvenýr. Dělám si fotku a hážu na IG. O kousek dál zjišťuju, že ta vyfocená budova ještě nebyl stadion, ale ňákej hotel. Ale co už. U stadionu ještě řešíme batohy, musíme s nima k našemu busu, kterej je zaparkovanej až někde za vedlejším atletickým stadionem. Chvíli to vypadá, že se do busu nedostanem, ale nakonec se nám daří doklepat na řidiče. Odkládáme batohy a šup na fotbal. Po pár set metrech si uvědomuju, že jsem nechal v báglu Homolka Boys vlajku. Jsem to ale moula! Jdu tedy zpátky a znova vytahuju řidiče ven. S vlajkou pod bundou spěchám na stadion, po cestě mě ale zastavujou policajti, šacujou mě a chtěj ukázat vlajku. Tu zdlouhavě zkoumaj, vysvětluju jim, že Homolka je postava z jednoho známýho českýho filmu a že je to velkej Sparťan. Po chvíli ale vlajku schvalujou, pouze mi zabavujou nabíječku od mobilu, že s ní na stadion nemůžu, abych ji náhodou nehodil na hřiště. Ale nechaj mě, ať si jí tam u nich aspoň někde na zemi schovám. Po této drobnější šikaně už ale kmitám ke stadionu k turniketům. Další kontrola, tentokrát už ale bez problémů. V sektoru vyvěšuju vlajku a jdu fandit. Mezi fanouškama se šíří info, že kvuli mlze si s náma hráči možná vyměněj letadlo a pojedeme až z Bukurešti. To se ještě během zápasu různě mění, nechávám to osudu.

Fandíme, náš sektor je bohužel docela daleko od hrací plochy, ale co se dá dělat. Na hřišti vidim oproti předcházejícím zápasům docela chuť, bojovnost a presing. K ideálu to má daleko, vzadu si to občas komplikujem, ale místama to je za mě povedený. Náš tlak ale bohužel k ničemu nevede, naopak na protější straně proti nám rozhodčí píska penaltu po zbytečnym zákroku v rohu vápna kdy podle mě stačilo protihráče v klidu vystát. Ale ještě do toho vstupuje VAR. Zkoumaj to na můj vkus ňák moc dlouho. Vopruz. A navíc tu pencli uznávaj. Do háje! Naštěstí čaroděj Vindahl pohledem odhání balon nad břevno. Tak rychle čup zase na soupeřovu bránu! Rozehráváme ale pomalu. Přesto ještě do půle ňáký šance máme, ale prdlajz z toho. No nic, aspoň že netečem. O poločase probíráme s kámošema různý historky, zjišťujeme jak se dopravovali další fanoušci, znova řešíme tu případnou výměnu letadel, doplňujem tekutiny a vracíme se zpátky do ochuzů fandit.

Na hřišti jsme pořád lepší a díky Rrahmanimu se to projevuje i ve skóre. Tak hurá ještě přidat dalšího a dorazit je! Jenže hurá se nekoná a když po odfláknutym bránění od Emeneho má soupeř prostor na střelu, která možná s tečí zaplachtí kolem našeho čaroděje až do brány, tak je stav zase srovnanej. Do konce už zbývá jen něco přes 10 minut. Naštěstí to v čase 88 minut a 18 vteřin pěkně rozkmitá Preciado, pošle balon podél vápna na Ryneše a ten ho napálí k tyči. Bomba, zase vedeme! Tentokrát to už naštěstí udržíme a 3 důležitý body můžeme nacpat do báglu a odvézt domů.

No jo, ale jak? Kvůli mlze prý nejde přistát a opět tedy oživují debaty ohledně případné výměny letadel, aby se hráči dostali do Prahy dříve. Nakonec ale máme odletět my, po čekání v sektoru tedy přecházíme k shuttle busům. Po cestě ještě u sponzorskýho busu pokecám s bývalými hráči Sparty Romanem Bednářem a Ondrou Zahustelem. Velmi příjemné setkání, rád jsem Vás po delší době zase viděl kluci!

Shuttle busy s náma jedou ňákou okružní jízdu, ale nakonec se na letiště dostáváme. Sváťa z Lovosic nám rozdává letenky, ale přesné info o odletu zatím bohužel nikdo nemá. Po nějakém čekání se aspoň přesouváme za security check, kde by snad mělo být nějaké občerstvení a pivo. V nabídce je zhruba deset kusů baget nebo nějakých panini, které v hladových chřtánech rychle mizí. To samé se brzo děje i s pivama. Po další pauze se na poloprázdné letiště dostaví pikolík, kterej otvírá ještě další stánek. Další bagety/panini a další piva. Kromě nás už žádný další let v plánu není, takže máme letiště jen pro sebe. Různě poleháváme a posedáváme, já objevuju dětský koutek s hernou a červeným gaučem. Aspoň trochu pohodlí. Po několika hodinách zazní povel k odletu! Jdeme tedy do letadla, to s náma odjíždí na runway, ale tam čekáme na finální mávnutí. Čekáme a čekáme. A zase čekáme. Takhle asi dalších 2-3 hodiny. Ani si nemůžeme dojít na záchod. Nervozita stoupá, ani stewardi nic nevědí. Jen, že je viditelnost 300 metrů a potřebujeme ještě aspoň 50. Nakonec kvůli úbytku paliva jedeme zpět k odletové hale. Měli bychom dočerpat a zase zkusit vzlétnout. Jenomže během dotankování ňákej moula omylem postříká kerosinem letadlo, takže místo odletu musíme z bezpečnostních důvodů opustit urychleně letadlo. Jdeme tedy zpět do odletové haly a tam zase poleháváme a čekáme. Aź do rána.

Letadlo je bohužel neschopné provozu a čekáme na jiné. To ale nemůže kvůli mlze přistát. Někdy dopoledne nakonec zjišťujeme, že musíme odlétat z Bukurešti. Následuje tedy zařizování busů a přesun cca 4 hodiny do hlavního města. Tam kolem poledne přijíždíme, musíme si vyzvednout nové letenky, zase projít security checkem a jít ke gatu čekat. Hladový, žíznivý a nevyspalý do sebe hážeme nějaký letištní rychlovky, k tomu ňáký pivo a čekáme na odlet. Na letišti se setkáváme s různými partičkami fans Feynoordu, ale kromě výměnu zážitků z našeho cestování a jejich promrdání několikagólového náskoku k ničemu nedochází. Odlet už naštěstí probíhá v pořádku, na palubě nás vítá milá posádka a my si to štrádujeme na Prahu. Tam je prej ale taky mlha, tak ještě hrozí přistání na jinym letišti. Nakonec ale dosedáme skrz mlhu na Ruzyni, rychlý loučení a prcháme každej po svý ose domů. Já hledám na Veleslavíně přípoj a apka mi ukazuje, že mi za minutu jede vlak a ten pak jede 5 minut na Hradčanskou. A tam je moje oblíbená hospoda s vynikající plzní a skvělejma žebrama (nejedná se o placenou reklamu). Všechny stoly sice mají plné, ale dám aspoň rychlý na stojáka a pak vidíce moje zoufalství dostávám žebra na roh jednoho stolu, kterej se má zaplnit až za necelou půl hodinu. Ani nelze popsat jak mi chutnalo. S plnym bříškem pak sedam na tram a jedu na konečnou do Podbaby. Stánek, ani Rosťa s Konrádem už tam dávnou nejsou, ale za to mě tam čeká rodina, sprcha a postel. Se zpožděním cca 17 hodin.

Konec Odyssey, konec hlášení!

j.holiday


Co se aktuálně mezi fans děje?

Cestovatelskej report, aneb za Spartou do Craivovy

Pes obranář - report z výjezdu do Olomouc

Vánoční akce pro fanoušky Sparta Forever!

“Nach dem Spiel ist vor dem Spiel” - report z výjezdu do Brna na Mol cup

STYLSPORT A ESHOP PŘED VÁNOCI

Pokažené výročí - report z utkání Sparta - Pardubice

Sparťanská bonboniéra - report z výjezdu za Spartou do Varšavy

Sparťanská malinovka

Praskání bublin - report z výjezdu za Spartou do Mladé Boleslavi

Sparťanské pivo - pohárový ležák

132! VŠECHNO NEJLEPŠÍ, SPARTO!

Fanoušek měsíce - Lucifer Pekelný