Prázdniny se pomalu dostávají do své poslední čtvrtiny, Gambrinus liga už odkrojila první desetinu svých zápasů a my (Sparta) máme za sebou zápas, ke kterému se upínalo velké očekávání. Bohužel jsme jej (jak řekl mj. Ivan Hašek) odehráli tradičně a navíc i s tradičním výsledkem. To znamená opticky relativně vyrovnaně, ale nakonec s obvyklou prohrou, ke které Arsenal došel tak nějak v klidu a podle některých i na půl plynu. Druhá branka, v končící druhé minutě nastaveného času, navíc udělala z odvety jen více méně pouhou formalitu a zároveň tím spustila stavidla leckdy až zběsilého hledání příčin stavu a viníků.
Otázky, jak můžou naši hráči odpadnout v 60.minutě, když mají za sebou letní přípravu, proč se trénuje málo, proč vedení po hráčích nevyžaduje větší trénovanost a vyšší tempo ve všech zápasech, aj. mi připomínají jedno – zoufale se plácající nudle v bandě. Ono totiž nic není černobílé a všechno souvisí se vším.
Základní fakta středeční konfrontace s vyspělým mužstvem Arsenalu se dají shrnout celkem jednoduše. Nejmarkantnější bylo, že Sparta zcela zjevně odehrála první poločas v úplně jiné kondici, než ten druhý. Přestávkový odpočinek, po prvopoločasové zběsilé jízdě, asi způsobil, že hráči v rudých dresech v tom druhém vypadali, že mají nohy přinejmenším z olova. Ubývající síly pak logicky produkovaly větší míru chyb a nepřesností, ze kterých Arsenal dvě (a zejména tu první) využil ke vstřelení gólu. Zde se pak asi hodí reagovat na postesk Michala Bílka, že prohra je strašně krutá a prohrát se nemuselo. Podobná slova bylo slyšet po zápasech s Arsenalem i od Ivana Haška v září 2000 či Stanislava Grigy v říjnu 2005 (0:1, 0:2). Dovolil bych si trochu oponovat. Jistě, prohrát se čistě teoreticky nemusí žádný zápas. Ale tyto prohry měly svou logiku. Vtip je totiž v tom, že lepší mužstvo dovede vyrovnané zápasy nikoli sem tam vyhrát, ale vy-hrá-vat. Vždyť to přece známe i my z ligových zápasů. Kolikrát už z tábora soupeře zazněly zoufalé stesky, že tenhle zápas se Spartou teda rozhodně prohrát nemusel, protože to bylo normálně úplně vyrovnaný a Sparta nic extra nepředvedla. Jenom teda dala o ten (minimálně) jeden gól víc. A vo tom to je…
Zpátky ale k tomu hlavnímu. Proč to tak je? Trenér Hřebík se vyslovil s jasným soudem – Sparta dojela na špatnou kondici! Tento výrok pak doplnil i hmatatelným údajem, že hráči základních sestav v našich klubech mají VO2max/kg (maximální spotřeba kyslíku na kilogram váhy je objektivně měřitelným ukazatelem kondičních schopností) kolem 55-58, kdežto hráči německého národního mužstva dosáhli úrovně kolem 65. Jediné co se mi na těchto argumentech moc nelíbí, je formulace kolem 65 a především, že ke srovnání nepoužil konkrétní údaje hráčů Sparty z doby svého působení (tzn.za mě hráči měli od – do). Ale nepovažuji to za dramatické nedostatky. Nyní se teda dostáváme k jádru pudla. Rozdíl mezi VO2max/kg 55-58 a 65 činí hodně přes deset procent. Asi se dá ale jen velmi těžko předpokládat, že hráči německého národního celku svůj vynikající fyzický fond získali až na soustředění před loňským šampionátem. Naopak se spíš nabízí, že jejich kondice je průběžně zvyšována (udržována) relativně přirozenou cestou a nejen tréninkem, tj. zejména mistrovskými zápasy ve všech soutěžích. V těch jim totiž soupeř nedovolí na ulevení si či odpočinek v průběhu zápasů ani pomyslet. A tady je ten nejzásadnější rozdíl mezi kondicí hráče Gambrinus ligy a třeba Bundesligy, Premierleague, Primery Division, Serie A…
Všichni naši hráči (nevyjímaje terminátora Pavla Nedvěda) jsou po příchodu do zahraničí v úžasu, v jakém tempu se tam odvíjí trénink. O zápasech (i přípravných) ani nemluvě. Třeba právě Pavla Nedvěda přitom těžko podezírat z pohodlnosti či lenosti. A tady se hrotí patrně ten nejzásadnější spor o to, kdo za to může. Většina fandů se soustředí trochu zjednodušeně do malého prostoru stadionu na Letné – nenáročné vedení, slabí či bojácní trenéři, líní hráči. Můj verdikt je trochu jiný. Můžou za to všichni. Celá Gambrinus liga, druhá liga a tak dále. Protože všechno souvisí se vším.
Když odejde hráč do zahraniční, výše zmíněné, ligy, trvá mu to několik měsíců, než se přizpůsobí a na tempo a nasazení si zvykne. Je to sakra rozdíl. Toho si byl ostatně, ze svého vlastního příkladu, vědom i Tomáš Rosický před středečním zápasem (Sparta odešla fyzicky, nestačila našim přihrávkám. Když jen za míčem běháte, je to hodně těžké). Zkrátka věděl, na co byl z naší ligy zvyklý (připravený). A nejde jen o kondici, mluvíme i o rychlosti práce s míčem (zejména zpracování) v pohybu, přesnosti přihrávek (konfrontace množství nevynucených ztrát míče vždy bije do očí), prostě o schopnosti práce s míčem pod tlakem.
Vezmu-li nejtalentovanějšího osmnácti dvacetiletého hráče té nejposlednější okresní soutěže, posadím ho do kabiny A mužstva Sparty, je dost možné, že z něj bude za rok, minimálně podprůměrný, ligový fotbalista. Když ho pošlu zpátky do jeho mateřského oddílu, jednak se mu bude zdát, že se ten fotbal najednou zastavil, ale hlavně za další rok bude prakticky zpátky tam, kde byl před tou Spartou. Co chci říct. Sparta sama, bude jen velmi těžko kdy dosahovat výkonnosti evropských top klubů, když jí k tomu nebudou svou výkonností tlačit její soupeři v domácích soutěžích. Když přeřadím Arsenal na jeden ročník do Gambrinus ligy, jsem zcela jednoznačně přesvědčen o tom, že klesne jejich fyzická vybavenost ze současné hranice mnohem blíže k té naší – domácí. A to i za předpokladu, že své domácí zápasy budou hrát na Emirates Stadium. Hledat souvislost v tom, že když mají členové jednoho hráčského kádru v průměru xy krát vyšší výplaty, než v tom jiném, budou teda xy krát rychleji běhat, střílet xy krát víc gólů, je prostě nesmysl. A je úplně jedno, jestli budu porovnávat vyplácené gáže hráčů Arsenalu a Sparty nebo Sparty s těmi slíbenými ve Slavii. Důkaz? Samotný Arsenal ve středu (a nejen tuto poslední) na Spartě. Proč nehrál v tempu, jakým se prezentuje týden co týden v domácích soutěžích? Neměl to zapotřebí. A podobně se chovají naši hráči v naší lize.
Nejdiskutovanějším tématem debat, je tréninková náročnost, která se ve Spartě vyžaduje. Hodně se mluví třeba o tom, že když chtěl Hřebík trénovat víc, než na co byli hráči zvyklí, unavili se a chodili si stěžovat k vedení na přehnané tréninkové dávky. Nevím, já u toho nebyl. Ale kdybych měl vycházet z toho, že například Kulič, Horváth, Došek nebo Řepka mají VO2max/kg ve výše zmíněném rozpětí a já bych je chtěl během (3-4 týdenní) letní přípravy posunout k rovněž zmiňované hranici 65, velmi pravděpodobně je tím fyzicky zlikviduji. Chtít po sprinterovi, aby se zlepšil na stovce o vteřinu, skokan o tyči, aby skákal o půl metru výš, oštěpař, aby házel o 7 metrů dál… to není jen tak, že se ráno probudím a jdu na to. Nehledě na to, že i kdyby se mi to u našich hráčů povedlo a oni tyto hodnoty své trénovanosti vykazovali, prakticky nehrozí, že by si je za současných podmínek dlouhodoběji udrželi (viz.výkonnost soupeřů).
Výsledek této bubliny je tedy jasný (alespoň pro mě). Nezlepší-li se úroveň (kondiční, herní) celé ligy, těžko se bude zlepšovat úroveň těch nejlepších celků z ní pocházejících. A pak se bohužel v předkolech CHL budeme muset nadále spoléhat hlavně na větší míru štěstěny. Ať už při losu nebo pak v zápasech s těmi nejlepšími z nejlepších lig. Bolí to, ale je to realita.
pesfilipes
