Konečně máme možnost chodit na fotbal jako do divadla. Podobné je leccos; osvětlené jeviště, občas nějaký ten kaskadérský kousek, několik otoček při pádu na zem, spousta sedících diváků a hlavně hrobové ticho. V divadle nikdo ani nemukne, jelikož je uchvácen dějem, nebo alespoň dobře vychován, zatímco na fotbale se každý promluvit bojí, aby nebyl poctěn policejní návštěvou. Není doporučeno brát s sebou na fotbal děti, jelikož jsou buď moc malé a ruší okolí svým pláčem, který je v aréně jediná slyšitelná emoce, nebo dorostou do věku 12-14 let a utvoří největší delikventskou skupinu.

Stížnosti jsou trestány doživotním zákazem návštěv stadionu, takže věta „Co to pískáš?“ se stala v češtině mrtvou frází, jelikož v práci ani u piva ji normální chlap jen tak nepoužívá. Na fotbalové představení si s sebou nesmíme zapomenout vzít brašnu s doklady, abychom mohli vystát tříhodinovou frontu na kontrolu a identifikaci, po níž jsme uvedeni na přepychové lóže. Zde si sedneme a celý zápas prožíváme dvojí muka, jedno z oslnivého hereckého výkonu mužstva a druhé způsobené dilematem, zda hlasitě vyjádřit svou „spokojenost“ a pak se dívat na fotbal už jen z pohodlí gauče, nebo mlčet a trpět dál.

Tak se z fotbalu stala zábava výběrová, pouze pro menšinu obrněnou trpělivostí nebo závislou na povzbuzujících prostředcích (doporučen byl Rohypnol). Spíš je to ale rozptýlení pro pány v košilích od Armaniho a dámy ve vznešených róbách, kteří si stěžují na nedostatečný komfort ve VIP sektoru, jenž je od ostatních oddělen přinejmenším neprůstřelným sklem. Je přece pochopitelné, že norkový kožich očouzený dýmovnicí dnes zrovna „neletí“. Aspoň že ta protihluková stěna už není třeba.

Návštěvy sice klesly jen na počet omezený rodinami fotbalových funkcionářů, ale je zaručeno, že se na hráče nebude pískat, a to se vyplatí! Na fotbalové umělce není vyvíjen žádný tlak, klobásy a pivo vystřídal šampus a kaviár. No, proti gustu žádný dišputát.
Má to samozřejmě i svoje klady, na stadionu nejsou žádné rvačky ani strkanice (pomineme-li mezigenerační spory v prezidentově rodině), každý návštěvník si může vybrat jedno z 20 000 volných míst, na skladě Fanshopu je více suvenýrů, tudíž čistotná „smetánka“ může přijít na každý mač s novou šálou, nebo třeba dvěma, na prázdných tribunách je konečně vidět nápis s názvem klubu a mexická vlna tvořena pár aktivními jedinci je přece jen hezčí, než když se o ni pokouší několik tisíc lidí najednou. A nakonec to, co uvítaly zejména ženy: jejich drahé polovičky zůstávají doma a pomáhají s luxováním.

Zdá se vám to jako zlý sen? Ano, luxování je neoblíbená činnost, ale tohle je reálný obrázek jarní části sezony 2007/2008 v klubu AC Sparta Praha.

evka.chouchou