Právě na uplynulý víkend jsem měl už pár týdnů zpátky ve svém fotbalovém kalendáři popsané stránky poznámkami o fotbalových akcích, které bych nerad propásl. Od pátku do neděle se ve Vršovicích konal mezinárodní turnaj U třináctek, v sobotu odpoledne se hned vedle měly sejít legendy naše i světové a nakonec v neděli se ve Vysočanech měl představit tým slavnější a populárnější, než Real Madrid, totiž Slavoj Houslice.
Přednost dostanou legendy. Krátce po obědě program začíná zápasem pražských „S“. Dostavuji s malým předstihem, vyzvedávám akreditaci získanou díky nemalému vypětí všech sil ředitele komunikace a vstupuji do sídla neřesti.

Obratem je mi jasné, že tady se dnes bude odehrávat jedna z největších sportovních a fotbalových akcí, jakou kdy Česko vidělo. Rudé a sešívané legendy už se rozcvičují (případně předstírají rozcvičení) na hřišti, odhadem 214 diváků si naposledy promrskává pokřiky a choreosestavy. Zápas začíná úvodním hvizdem Pavlína Jirků. Sparťanů se sešlo tak tak akorát, na lavičce zůstává k dispozici akorát Luděk Stracený. Na hřišti jsou Milan Sova, Milan Fukal, Petr „Béda“ Vrabec, Honza Berger, Jirka Novotný, Vladimír „Expert“ Táborský, Josef Pešice, Horst Siegl, Míra Baranek, Pepík Jarolím, Petr Gabriel. Snad jsem na nikoho nezapomněl.

Náš tým legend sice záhy prohrával, ale následně se projevila jeho mnohem větší fotbalová, fyzická a mentální vyspělost a vyráběl si jednu šanci za druhou. Jedinou vadou bylo, že na konci všech těch krásných akcí pravidelně stál Míra Baranek, u kterého, jako koncového hráče, všechny skončily. Přesto jsme se ale s nepřízní osudu, nerovného povrchu, šišatého míče,… nakonec vyrovnali a zápas dovedli k přijatelné remíze (už ani nevím kolik).

Nebudu hodnotit, jestli tento zápas byl za bratru 150-300 Kč zajímavější, než třeba 863.repríza Přednosty stanice. Každopádně si neodpustím poznámku, že teatrálnost a vůle po prosazení se do hlavní role je u sudího Jirků jaksi přehnaná (či dokonce místy až trapná). Na sledování zápasu legend vojáků z povolání se soupeři z již tak trochu neexistujícího klubu, jsem v sobě odvahu nenašel a na dvě hodiny se vzdálil. Před šestnáctou hodinou jsem doklusal zpět akorát ve chvíli, kdy se Josef Masopust chystal čestným výkopem otevřít duel týmů nějakých mně neznámých zkratek. V zásadě se asi jednalo o týmy reprezentačních legend Evropy a Česka. V médiích sem tam probleskla zpráva o tom, že se objeví mj. Papin, Nedvěd, Cascoigne, Hagi, Stoičkov, Zubizzareta, a další a další… Ze jmenovaných, už tak nějak tradičně v Česku, nedorazil nikdo. A ani se nebudu pídit po tom, zda někdo ze seznamu vůbec o nějaké podobné akci v Praze něco tušil. Každopádně tato mega akce byla natolik vychytaná, že ještě ve chvíli, kdy hráči už stáli v tunelu před vstupem na hřiště, nikdo nevěděl, kdo na ten trávník vůbec vyběhne. Respektive jeden člověk to věděl. Spíkr akce Stanislav Sigmund, který měl v ruce kouzelný seznam se jmény (asi jediný na stadionu). Pravda, seznam „trochu“ proškrtaný, ale seznam to byl… Nakonec v dresu Evropy vyšli i Petr Gabriel a Radek Drulák, což bohužel tak nějak přesně vystihlo vážnost celé akce. V sestavě evropsky modrožlutých dresů stála za pozornost asi tři čtyři jména – bývalý hráč Barcelony Goikoetxea, dlouholetý hráč bundesligových týmů Zvonimir Soldo, Sladjan Ašanin a Petr Gabriel. Jmenoval bych i Radka Druláka, ale toho slavný trenér Toshack poslal zpátky na lavičku českého výběru, že prý radši zvolí hru bez střídání.

Něco k zápasu. Naše legendy to chtěly pojmout trochu exhibičněji, teda česky volněji. Soupeři ale vyhecováni příchodem dalších 108 diváků nechtěli tyto ošidit a zvyklí odevzdat divákovi za jeho peníze maximální snahu, jezdili po hřišti jak motorové pily. Hráči v červených dresech záhy poznali, že nechtějí-li odejít s debaklem, budou muset své trikoty propotiti. Převaha modrých byla ale nadále značná, načež do hry se začal opět vkládat (tentokrát na lajně) Pavlín Jirků, který legalizoval praporkem dole jednu ofsajdovou přihrávku za druhou, což, nepřijít přestávka, nejspíš směřovalo k jeho inzultaci nejedním z hostujících hráčů. Každopádně i přestávka mi připravila nečekaný malý estrádní program, když se do PRESS místnosti dostavil jeden z pořadatelů s dotazem, zda by si mohl vzít jednu či dvě lahve vody pro rozhodčí, kteří prý pociťují jakýsi intenzívní pocit žízně… I tento zápas nakonec dospěl k remíze, hráči si potřásli pravicí, zamávali freneticky oslavujícím i podřimujícím fandům a odkráčeli do sprch. Doplním informaci, že třeba focení obou týmů nebo společná fotografie všech hráčů po zápase se nekonala. Hráči asi pospíchali na letadlo, autobus, tramvaj… nebo prostě někam pospíchali. Řekněme si upřímně, nikdo je nezdržoval.

I já totiž pospíchal. A tady se dostáváme ke druhé akci víkendu, žákovskému (U13) All Stars Cupu 2011. Turnaj se šestnácti týmy, devět domácích, sedm ze zahraniční (vesměs špičkových). Turnaj jsem prvně zaznamenal loni, kdy se účastnila i Barcelona. Bohužel jsem se na něj dostal až letos. Hraje se na dvou hřištích vedle sebe současně, 2x20 minut, každý tým odehraje 3 zápasy ve skupině v pátek, 3 zápasy v další skupině v sobotu, v neděli se hraje o konečné umístění. Na turnaj jsem se těšil mj.i proto, že uvidím na vlastní oči, jak tu celou Evropu naši rudí kluci zválcujou. A nevedli jsme si vůbec špatně, to nemohu říct. V pátek tři prohry, v sobotu další dvě a k tomu nakonec jedna těsná výhra. O výsledky snad ale ani tak nešlo. Trochu konsternován jsem byl ze způsobu hry, jakým jsme k těm prohrám (nezřídka drtivým) došli. Zmasakroval nás nejen Sporting Lisabon (0:6), Žilina (1:4), ale třeba i Kodaň (1:2). V sobotu to už bylo výsledkově trochu lepší (prohry těsnější), ale že nestačíme, bylo pořád očividné. Výkony těch kluků jako by mi něco připomínaly… brr. Snad z toho rychle vyrostou.

Nejen Spartou ale byl živ All Stars Cup. Krom několika opravdu velmi šikovných kluků v jednotlivých týmech, kteří toho s míčem uměli už opravdu požehnaně, jsem měl několikrát v průběhu pátku a soboty husí kůži jak borůvky. Začnu fotbalem. To, co tu předváděl Sporting Lisabon, bych přál vidět všem, kdo trénují malé kluky v jakékoli žákovské kategorii. Pochopitelně, portugalsko-brazilské fotbalové geny předurčují prakticky všechno potomstvo v této zemi k jistému „nadprůměrnějšímu“ nadání v ovládání míče kopaného. Nicméně způsob, jakým to tihle kluci uměli prodat v zápasech, a to v individuálních dovednostech, ale zejména v týmovém pojetí, to bralo opravdu dech. Nejednou jsem se přistihával, že ti kluci udělali něco s míčem ještě dřív, než to mě, zpoza lajny, vůbec napadlo, resp.že mně docházelo co geniálního předvedli až poté, co ti kluci hrnuli už další útok. Jejich výkony byly prostě fantastické a vůbec mě tak ani nepřekvapilo, že celý turnaj, aniž by jednou zaváhali, nakonec i vyhráli (výsledky ALL Stars Cupu zde). K tomu opravdu hluboce smekám a gratuluji!

Dalším zážitkem, a přiznám, že docela největším, byl pro mě tým Celticu Glasgow. Fotbalové výkony a dovednosti byly objektivně o něco slabší, než u Sportingu (asi pochopitelně). Úsilí, obětavost a zarputilost hráčů byly ale nepřehlédnutelné, což zeleným přineslo i docela slušné výsledky. Tím zážitkem, který ale ve mně zůstane hodně dlouho, byla celá výprava Celticu. To znamená krom hráčů a realizačního týmu i rodiče hráčů, tým doprovázející. Tito vytvořili jednoznačně nejpočetnější skupinu fanoušků ze všech týmů turnaje. Bylo jich odhadem možná dvacet. Maminky v tričkách s označením „CELTIC MUM ON TOUR“ a číslem i jmenovkou hráče, ke kterému každá patřila. Mužská část výpravy tu v dresu, se šálou, vlajkou… a všichni svorně bez rozdílu věku neustávali v povzbuzování Celticu. Vidět jejich bezprostřední radost z každého gólu v síti soupeře bylo nezapomenutelné. Okamžitě se všichni „vrhali“ na rodiče střelce, aby si plácnuli, doplnili k hráči příslušný chorál, maminky se rozjely hada podél hřiště,… Paráda. Nejvíc mě ale oslovilo paradoxně něco, co jsem u nich neviděl. Nadávky kam to ten střílí, rady proč onen nestřílí, kritika proč to udělal a tamto neudělal. Nic. Disciplinovaně se ale choval i celý tým. Každý tým byl v turnaji v akci vždy půlden. Za tu dobu se nikdo z hráčů nehrnul k rodičům, či naopak. Oba útvary si žily přísně odděleně. V sobotu, po posledním zápase, si kompletní mužstvo na hřišti udělalo kolečko, a po chvilce porady poslali trenéři celý tým k děkovačce za svými „fanoušky“. A opět bylo k vidění něco mně dosud nepoznaného. Kluci se vrhli do objetí (předpokládám) svých maminek, ale následně se dostávalo objímání všech hráčů od všech. Co víc, ta radost a objetí byla ale tak opravdovská a silná, že se to nedá převyprávět a jen částečně to může (snad) ilustrovat pár fotek. Ta soudržnost, sounáležitost, ke klubu, k sobě navzájem,… neskutečný. Byl jsem opravdu moc rád, že jsem mohl poznat, že něco takového vůbec může existovat.

Třetím příběhem víkendu byl zápas Slavoje Houslice na Pragovce. Hned u vstupu jsem se z „extáze růžových obláčků“ vrátil trochu zpátky na zem, když mě přivítala cedule s informací o vstupném 30,-Kč. To jistě není částka přemrštěná, chtělo by se říci. Žel ona konkrétní číslovka jaksi nekorespondovala s oznámením MÚ Prahy 9 ve své pozvánce, kde se psalo: vstupné je dobrovolné, věnováno bude na rozvoj mládežnického fotbalu. O náznaku dobrovolnosti v tomto směru principielně mnoho nevypovídaly ani natištěné vstupenky, s již zmíněnou částkou. Benefiční zápas se začal, vzhledem k nestálosti počasí, před velmi slušně zaplněným hledištěm. Domácí tým Pragy, čerstvý nováček pražské první bé třídy, však o benefičním tónu zápasu nechtěl ani slyšet a vrhl se do zápasu s vervou takřka mistrovskou. Houslice byly v prvním poločase na polovině domácích všehovšudy asi třikrát. Jednou při podávání rukou před zápasem, podruhé když vzal výkop gólmana nenadálý poryv větru a potřetí když Jarda Kužel zkoušel Masopustův slalom, ale skončil již ve startovací brance. Stav tři ku nule byl tak velmi milosrdným.

Do druhé pětačtyřicetiminutovky Houslice učinily zásadní změnu v sestavě, když slabě chytajícího Karla spoluhráči odinstalovali z branky do zálohy. Tím se zkvalitnil přechod do útoku, protože Karel má dlouhý krok a náhle se hra v poli opravdu vyrovnala. Asi po deseti minutách se na aktéry zápasu přihnala průtrž mračen, jakou tu devadesát let nikdo nepamatuje. Sudí také po chvíli zápas přerušil, takže hráči utekli do sucha kabin a za svých třicet korun si dobrovolně mokli již jen diváci. Po necelých deseti minutách se vyfénovaní a do suchých dresů převlečení hráči opět vydali na hřiště. S tímto okamžikem pak Houslice jakoby odhodily poslední zbytky ostychu a domácí začaly válcovat, jakoby hrály snad ve třinácti hráčích. Přibývajícím míčům v síti domácí branky nezabránila ani výměna gólmana. Krátce před koncem se probral ze značné, blíže nespecifikované, deprese i do té chvíle matný Jarda Kužel, prošel s míčem přilepeným ke své kopačce nejmenované značky, nebojím se říci skoro celým hřištěm, a nezadržitelně skóroval kol bezmocného gólmana Pragy. Střelecké procitnutí v Jardovi vyvolalo nevídanou vlnu euforie, kdy si zcela proti pravidlům sundal dres, točil s ním kol hlavy a úsměvy se zdravicemi rozdával tribunám ještě několik minut poté, co správce stadionu už velmi nervózně významně chrastil svazkem klíčů u brány.

Nalijme si čistého vína, Slavoj Houslice nezklamal. Výkon sice měl nějaké ty mouchy, ale všude je něco. Navíc Houslice velmi pravděpodobně zápas vyhrály, takže co chtít víc? Nesnažme se kritizovat za každou cenu. Důležité jsou body. Vo ně de. A to je to podstatný.

V nádražní restauraci jsme se od paní hostinské posílili jedním pivem, na druhém nástupišti nastoupili do vlaku Rakouské severozápadní dráhy a odjeli na Prahu… Bylo to takové krásné, uvolněné odpoledne.

pesfilipes