Je čtvrtek poledne a asi nejlepší čas si udělat domácí úkol. Ty jsem si dělal v rámci školních let téměř okamžitě od jejich zadábní, ideálně ještě před tím než jsem ze školní budovy vysmahnul a to z důvodu, abych se pak mohl věnovat zábavnějším činnostem.

Letos jsme teda fotbalu mnoho nedali, a do fotbalové žákovské knížky se mi na přední stranu omluvenek nahrnulo spousta omluvenek stejného typu, rodinné důvody. To psala matka furt. Když tě ráno chytlo sraní – rodinné důvody, když chtěli odjet na chatu už v pátek, svítilo v pondělí v žákovský rodinné důvody, no a pak logicky, rodinné důvody = rodinné důvody.

V našem případě jsme problém rodinné důvody rozvinuli o řád výše, abych neopakoval chyby rodičů a proto buď se někam stěhujeme (rozpětí 20-800km), a nebo si dobrovolně zvyšujeme počet hladových krků v domácnosti (lidi – zvířata). V rodinné sezoně 24/25 jsme si zvolili stěhování a to na vzdálenostv našem rozsahu nejvyšší level a na příští sezonu 25/26 je naplánováno rozšiřování hladových krků a rovnou to vezmeme s fleku v obou variantách lidi – zvířata. Příští rok to taky vidím na rodinné důvody.

Ale co fotbalový čert nechtěl, na konci května mi svítí ve fotbalovém kalendáři okno. Pravda, stěhování co se týče fotbalu nám moc nepřálo, nejblíže máme nudné Toulouse, kde vládne spíše rugby, Montpellier nás chtěl nasrat a valí si to do pralesa a Bordeaux pro sichr skončilo úplně. Mám na to talent … po EURU ve Francii, kde byla naše skupina v Toulouse jsem se měsíc poté stěhoval do Toulouse, stěhoval jsem se z Brightonu, který postupoval do Premier League. Teď už kluby v okolí radši končí, než aby hrozilo, že bych je mohl navštívit.

Na druhé straně kopečků jménem Pyreneje však prý tráva zelenější je a k uchu mému doléhá hýkání španělské fotbalové kozy. Oko mi tancuje od západních hranic se Španělskem a zrak můj posunuje se od nejvzdálenějšího bodu hranic k nejbližšímu fotbalu a není to vskutku úplně marná mapa: Bilbao, Pamplona, Zaragoza, Huesca, Barcelona, Girona. A je rozhodnuto. V době kdy píšu tenhle úkol, visí někde ve světě emailové pošty žádost na Gironu ve spolupráci s SF, aby nám pro náš milovaný fanouškovský web uvolnila Ládíka na velký posezónní rozhovor, ale bohužel zatím bez odpovědi. Tak se ještě nechte překvapit a možná bude i nějaký bonus. Asi má gironský El Kasík nějaké rodinné důvody. A tak rozhodli jsme se s malým, už asi třetí rok píšu s malým a ono už mu bude letos osm, že vyrazíme na zápas posledního kola španělské La Liga, Girona – Atletico de Madrid.

Vždycky jsem snil, že i ,,malej,, si jednou najde klub, a je mi upřímně jedno jaký a tomu se upíše vlastní krví, navždy. Je to přeci moc pěkný koníček. Záměrně píšu jedno jaký,protože když k jeho srdci neotevřel zámek nejkrásnější to sparťanský klíčm těžko si najde cestu k tý skládce za řekou. Ale rozumím proč tomu tak je, těžko může mít ke Spartě nějaký větší vztah, krom toho že se táta na to doma kouká, má doma propriety, hadry, ale ten pravý fotbalový vjem prostě chybí. Neotevřel jsem klíčem Rennes, Angers, Nantes, Lorient a tak mým životním údělem bude lítat jak Paklíč po fotbalových stadionech a otevírat různými klíči synovo srdce. Nevím proč, ale do mysli se vkrádá povedená reklama tuším Getafe, jak rozmožit fanouškovskou základnu a to systémem donášky spermatu do spermobanky, a tak marně teď nad svým domácím úkolem přemýšlím, kolik fanoušků jsem takhle utřel do kapesníků, kolik mi jich ukáplo na tričko a proč zrovna ta moje osmiletá brambora, kterou jsem před osmi lety trefil terč, si kurva nemůže vybrat. To byla větší snad větší pravděpodobnost, že trefim euromiliony, než z kolika do záchodů spláchnutých jsem trefil toho jednoho, který ve svém věku stále nemá fotbalovou příslušnost …

Tak snad v neděli … hledám v obrovském svazku klíčů ten s nápisem Girona FC.

Když se dívám, jak zas k čertu dlouhý ten úvod mám, tak jsem rád, že jsem si ho napsal předem a teď můžu svůj zrak více upnout na zápasový den. Pro škodolibce, kteří se těší, že nás nějak vysere slavný lunární modul, tak na vás dlouhý nos, ten už je úspěšně prodanej a my dnes osedláme jeho novější verzi.

Neděle - jedna hodina po půlnoci. Za pár hodin vyrážíme na cestu. Na Francii ne nějak závratnou, nějakých 240km, ale i tak manželka přichází v sobotu večer se spásným nápadem. Ty vole, že já jí vždycky skočím na špek. Prej, nechceš si zahrát nějaký turnájek, aby sis unavil oči a šel spát? No a tak se nořím v osm večer v pozdní registraci do monsterstacku, který mě o pět hodin později vyplivne na druhém místě, a to ještě po téměř pětadvacetiminutovém závěrečném duelu, kdy zuby nehty bráním svůj shortstack, ale nakonec jako první povolím a sérií šádkovských all-in zkouším rozhýbat protivníka, kterého na jeden z nich ještě chytím, ale když tam pak vyšlu další ,po té co mi přijde Kuchta Jan v barvě, dorovnává a otáčí svoje Eso s malou, na board naskočí 7227 a už tuším, že asi právě jeho Eso asi ukončí tenhle turnaj. Navzájem si smekneme klobouky, dobrej zápas, ale je už jedna po půlnoci, čumím jak chleba z tašky, plus ještě vyvenčit to naše padesátikilový prasátko, poděkovat manželce, jak mi to krásně zařídila, protože že budu ještě v jednu čumět jako vejr, to jsem fakt nečekal a jdeme něco málo naspat na zítřejší cestu.

A i potom všem jsem vzhůru v půl sedmé a naprosté tichosti připravuji vše potřebné k našemu odjezdu.

Bůh musel být fotbalovým fanouškem, neb nedovedu si představit, kdo jiný dokázal by tak malebně vykreslit cesty nás obyčejných smrtelníků na fotbalový zápas. Za svěžího ranního vánku pouštíme se ze svahu v podpyrenejí, který končí až ve městě Carcassone, kde už se napojíme na dálnici, která nás dovede až do Girony. V nedělní sedmé ranní hodině na našem plechovém oři tančíme francouzskou prérií. Ó jak si krásná, Francie! Nepravidelné útvary lesíků zasazené do barevných lánů polí, tu a tam jako slunečnice, tyčí se do výšky zvonice kostelíka a silnice malebně se klikatí až na horizont, kde nenápadně vplouvá do bleděmodrého nekonečného fotbalového hřiště. Do rádia proklouznul Francis Cabrel a jeho Sarbacane, kterého nejprve následují polštářky prstů do rytmu zabubnující do srdce volantu, pak rychlý pravoruký dvouhmat na kolečko s hlasitostí a podřazení. Kůň zařehtá, protáhne krok a my letíme krajinou.

Jak klesáme údolím, žlutá žhavá koule naopak stoupá nahoru, což se pomalu ale jistě odráží na ukazateli venkovní teploty na palubním ukazateli. Rychlou návštěvu chateau Carcassone ještě zvládáme ve fresh módu, ale v deset ráno pak na dálnici kousek od francouzsko-španělských hranic už mi teploměr hrdě ukazuje pětadvacet. A stejně rychle jak jsme odbyli Carcassone odbýváme i centrum města Girona, odkud se ozývají bubny a asi probíhá nějaký festival a tak dělám jen rychlé fotky, že jsme tu byli a míříme jako spousta jiných rovnou ke stadionu. Ten je schovaný v takový rokli mezi bytovou zástavbou, asi jako kdyby jste někde za Barrandovem na začátku prokopáku prdli fotbalový stadion. Fan zóna už je v plném proudu, a my hledáme fan shop. Stewardi nás asi třikrát posílají na jiné místo, prý někde v patře, ty vole tady už jsme asi třikát procházeli a pak ho konečně najdem. A teď nevím, jestli ten skutečný fanshop je v rekonstrukci a v tom mezipatře se jim zaseknul výtah pro šest lidí, ze kterého nakonec narychlo udělali fanshop, ty vole taková kukaň, asi o velikosti stavební buňky. Mladej fasuje dres a šálu, no a koukám koukám, že nejsme jediní kdo se v krvavě rudém dresu přišel na Ládíka podívat. Děláme fotku, a dokonce zjišťujeme, že máme i stejný sektor a jsme jen kousek od sebe. Dáváme rychlý pivko, klasická Estrella, k tomu jedno s příchutí citronu, nějaký brambůrky, viděl jsem i nějakej rádoby párek, ale jinak žádná hitparáda. Ale hlavně že je voda. Slunce se do toho opřelo v plný palbě a začínáme přemítat, kterej inteligent vybral začátek zápasu na druhou hodinu odpolední, kdy je zlatavej zmetek v nejvyšších otáčkách. Není se kam schovat. A ani nejsme mezi šťastnou čtvrtinou stadionu, která je krytá a tak se se zbývajícími třemi čtvrtinami připravujeme na boj s nečekaným protivníkem.

Stadion Montlivi je takový maličký útulný stadionek s kapacitou necelých patnáct tisíc, po většinu zápasu panuje taková komornější atmosféra, za brankou se o něco snaží několikahlavý jako kotel a tak největší rozruch v první půli nastane, když si pekelná výheň vybere daň a několik metrů od nás se kácí jeden z domácích fanoušků k zemi. Toho dost lidí využije a řítíme se ke stánkům pro další vodu. Na malýho to liju, cákám do obličeje, pijeme ale je to nerovný souboj. Slunce vyčerpává stadion, druhá půle ještě vlažnější než ta první, slunce nachází si druhou obět ve stejném sektoru, zápas se opět přerušuje a podobně jak dochází šťáva fans, tuhnou v tom vedru i nohy domácím fotbalistům, Girona dělá čtyři chyby, které Atletico čtyřikrát nemilosrdně trestá. A byť poslední zápas, tak proudy domácích už míří ven ze stadionu. Po závěrečném hvizdu podivně stejně rychle míří do útrob stadionu i všichni hlavní aktéři, ale nakonec po několika minutách se vrací na hřiště a dělají na závěr sezony čestné kolečko a děkují fanouškům co zůstali na ochozech. Když se hlouček fotbalistů dostane až k našemu sektoru, vylítne s hrdel hrdé Láááááďa Krejčí a náš kapitán nemá problém v červenobílé záplavě dresů najít ty správné – rudé a poklepáním na hruď ukazuje, že na nás nezapomněl, tak jako my nezapomněli na něj. V hledišti jsem koukal vlála i naše vlajka a ještě jsem i pár dresů Sparty viděl, takže je vidět jakou stopu náš kapitán zanechal v našich srdcích a doufám, že jsme mu naší návštěvou udělali radost, protože sezona se pro Gironu určitě neodehrála dle jejich představ.

Nicméně, rozhovoru pro SF s LK37, nebo teď LK18, se určitě jen tak vzdát nechci a pokud by se tento report třeba nějak dostal do jeho rukou, tak ať kontaktuje redakci a nemáme problém udělat další návštěvu, kdykoliv …. protože ….

…........ odcházíme ze stadionu k autu a po tváři mého milovaného dítěte stékají provazy slz a zklamání z výsledku zápasu tak nemohl dát více na odiv. Ty vole nebul, vždyť to byli Atleti, to se prostě stává. V autě mi usíná po pěti minutách od nastartování a nabírá síly až někam do Narbonne, zatímco jeho otec dál statečně popohání znaveného koně. Když se mi ze zadních sedaček začne ozývat klapání malých ručiček a tlumený pokřik GI-RO-NA, kouknu do zpětného zrcátka a vidím malý plamínek fanouškovského snění, do kterého jako hrdý otec budu foukat a tohle asi nebyla na stadion Montlivi naše poslední cesta …

Vyčerpaný otec a nadšený syn v osm večer doráží domů a manželka mi hned říká, jsem ti říkala že máš jet sám. Tys to holka totiž ještě nepochopila a asi nikdy nepochopíš. Proto půjčil jsem si do nadpisu jedno heslo GIRONA FC.

A my otcové NAVŽDY SNÍCÍ , až do poslední hodiny dokud naše srdce bude bít a vhánět růž do našich lící, aby ten náš fotbalový zápas s dětmi - nikdy neskončil.

seagull


Co se aktuálně mezi fans děje?

Co konec sezony dal - report ze zápasu Sparta - Olomouc na Letné

An der Alten Försterei

"Jsme realistický" říkají členové Staré Sparty

Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř - report z návštěvy utkání Dynamo České Budějovice - Teplice

Doba postfaktická

Špatné konce. Report z výjezdu na finále Mol Cupu v Olomouci

Slogany - report z derby v Edenu

SF je tady pro každého, kdo má Spartu FOREVER

Autopilot - report z utkání Sparta - Jablonec

Vy nám pohár, my vám ligu. Ano či ne? - report z výjezdu do Plzně

Poprvé na Bundeslize - report z výjezdu na zápas Borussia Dortmund vs. Borussia Mönchengladbach

Ani to tak nebolelo - report výhry Sparty nad Plzní v Mol Cupu

Sobota na cestách za Spartou - report z výjezdu vlakem na béčko do Drnovic a na áčko do Pardubic

Smíšené pocity - report z výjezdu za Spartou do Pardubic

Fanoušek měsíce - Sektor