V čase fotbalové okurky jsem již podruhé během pár týdnů zavítala do Čelákovic, které se pomalu začíná jevit jako „zem Sparťanům zaslíbená“. Ačkoliv ligová sezona se ještě zplna nerozjela, čekalo na mě první derby tohoto ročníku. Co na tom, že se jednalo „pouze“ o derby starších gard. Na trávník měli vyběhnout hráči z úspěšných devadesátých let. Nebylo tedy nad čím přemýšlet a když organizátor přislíbil účast i mých dětských idolů Máni Mistra a Péti Kouby, další váhaní už bylo zbytečné. Na stadion jsem dorazila s půlhodinovým předstihem v domnění, že i to je pozdě. Překvapilo mě tudíž, když jsem své auto bez problému mohla zaparkovat těsně u stadionu. Už to mi dávalo jistý impuls k tomu se domnívat, že tento zápas nepřinese kulisu, jakou by si zasloužil. Po příchodu na stadion se má domněnka vyplnila.

Lístek stál příjemných 90 korun. Čelákovice slavily devadesát let fotbalu (že by symbolika?), oslavu zahájilo zmíněné derby, pokračovalo se předkolem Ondrášovka cupu (domácí se střetli s Turnovem), předáváním symbolických cen hráčům ze zlaté éry domácího klubu (hráčům, kteří zde aktivně hráli druhou ligu). Celý den měl být zakončen muzikou rádia Beat.

Už při pohledu na přicházející hráče jak Sparty, tak Slavie, bylo zřejmé, že některé osobnosti, které byli přislíbeny, nedorazí. Paradoxem je, že za Spartu domácí slibovali pouze Siegla, Lokvence, Mistra a Koubu a přesto polovina zmíněných nedorazila (Péťa Kouba je v zahraničí). K mé velké neradosti právě dva výše zmiňovaní. Ze Slavie nedorazil ani Petrouš, ani další slibovaní, ale to mi již nevadilo.

Důkaz, že se jedná o exhibici, byl i ten, že 70% hráčů dorazilo deset minut před výkopem a sotva vkročili na hřiště, začalo se hrát.
Rudý dres oblékl rekordman v počtu titulů Jirka Novotný, kamarád Vlado Labanta Petr Gabriel, věčně vysmátý Luděk Stracený (moji vídenští vorvani - ten by se k nám jistě hodil ;) ), kapitán týmu Vráťa Lokvenc (který hrál de facto doma, za Union stále nastupuje v divizi), Horst Siegl, Antonín Mlejnský, Vlasta Svoboda (ten stále vypadá na 25 let), v dnešní době takzvaný fotbalový expert Venca Drobný a, světe div se, momentálně ve Spartě hodně diskutovaný hráč – Jirka Jarošík. Na brankáře si nevzpomenu, snad mi to odpustíte, neznala jsem ho a na jména paměť nemám... Dohromady tedy deset hráčů, přesně tolik hráčů bylo i na straně Slavie. Hrálo se tedy v poněkud nestandardním počtu a bez střídání. Za slávistické osobnosti vyjmenuju třeba Nečase, čaroděje Vaniaka, Ulicha, Kuku nebo Bejbla. Zajímavostí je, že si sešívaný dres přes sebe přehodil i Hromádko (hlasatel to odůvodnil tím, že je ve Slavii na testech). No, uvidíme, čeho se ještě dočkáme, v současném rozpoložení Slavie bych tomu i věřila..

Utkání začalo se zhruba desetiminutovým zpožděním za účasti cca 300 fanoušků... s atmosférou na holkách se to tedy nedalo srovnávat. Publikum bylo vlažné i při nástupu, tleskali jsme TŘI fanoušci. Možná i toto zapříčinilo hodně „pohodovou“ hru i na takovou akci jako je exhibice…

Sigi se postavil na defenzivního štíta, naopak Jirka Novotný hrál klasického špílmachra. Levou stranu obstarával komplet Gába, který byl jak levým obráncem, tak levým záložníkem a zároveň občas i útočníkem. Ze strany hrál i Šoula a na centry si nabíhali prckové typu Luďka Straceného ;).

Sparťané pěkně kombinovali a byli neustále na dostřel brány slávistického čaroděje. Téměř všechny akce šly přes Vráťu Lokvence, který na hřišti působil podobně jako Messi. Za celý zápas nepřišel o jediný míč, nepřihrál špatně a udělal nespočet kliček. Důkazem budiž pět asistencí plus jedna poloviční (to, když si Bejbl dal vlastní gól nádhernou dorážkou pod břevno) a samozřejmě i gólík, kdy nádherně ukličkoval Pavla Novotného a zavěsil nekompromisně pod víko.

Gól vstřelil i Luděk Stracený nebo Jirka Novotný, který krásnou hlavičkou přeloboval Vaniaka. Byla radost pohledět na přesné centry přes půl hřiště, které precizně zpracovávali naši borci. A ještě větší radost koukat na Jirku Jarošíka, ačkoliv bych tohle nikdy neřekla, že napíšu... na něm bylo nejvíce vidět, že toto derby nebere jen jako exhibici, ale že chce Slavii za každou cenu porazit. Skluzoval, obsazoval si hráče (ne jako ke konci zápasu, kdy někteří nechávali Slávistům ještě větší prostor, než v průběhu, aby si dali alespoň symbolický gól). Vztekal se, když nedal gól a burcoval spoluhráče. Takto nehrál nikdo na hřišti, přiblížil se mu snad jen Petr Gabriel, který lítal od vápna k vápnu a zásoboval Luďka Straceného nebo Jirku Novotného kvalitními centry. Když dal Jarošík druhý gól, o to víc makal, aby dal hattrick, kterého se nakonec, i díky dobrým zákrokům Vaniaka, nedočkal.

Postupně Sparťané nasázeli slávistům potupnou sedmičku, sešívaní se zmohli pouze na symbolické snížení za stavu 6:0. Poté ještě jednou inkasovali. Mohlo to být 8:1, to když asistent rozhodčího pustil jasný ofsajd a Gába po krásné kombinaci s Vráťou zakončil do prázdné brány, ale sparťané se spravedlivě k ofsajdu přiznali.
Celý zápas se vůbec hrálo fair play, bylo vidět, že na hřišti není magor Řehák a že všichni hráči se znají buď z reprezentačních výběrů, nebo právě z těchto exhibičních utkání.

Po závěrečném hvizdu se všichni rozutekli směr domov. I Vráťa Lokvenc, který k předkolu Ondrášovka cupu vůbec nevyběhl. Půl roku prý nehrál, byl zraněný. Je škoda, že takový hráč už hraje pouze divizi, protože by měl určitě na vyšší soutěž. Ovšem on sám je prý velkého fotbalu přesycen a divize mu maximálně vyhovuje.

Došlo i na rozhovor s Jirkou Jarošíkem, v příštím týdnu by se prý snad mělo rozhodnout, zda-li si sparťanský dres opět oblékne i mistrovských utkání za A-tým. Uvidíme, necháme se překvapit.

Kdo nepřišel, rozhodně prohloupil, protože vidět pohromadě zase tuhle partu byla slast pro oči. A sedmička se věčnému rivalovi nedává každý den. Určitě by si i tito hráči zasloužili, aby byli povzbuzováni fanoušky z tribun a ne pouze očumováni popíječi piva. A to jak na Sparťanské straně, tak na té slávistické..

CelticGirl