Je sobotní dopoledne a chystáme se na jedno z největších derby nejen v anglickém fotbale, Millwall přivítá West Ham. I když přivítá je možná příliš silný výraz, jak pochopíte z níže napsaných řádků. Takže pojďme si říct, jak to vypadá v kraji, kde by se nenávist dala krájet.
Jako každé derby i toto má svůj původ úplně jinde, než ve fotbale. Ten je jen pouhým „jevištěm“ pro vášně jednotlivých táborů. V devatenáctém století působily ve východním a jihovýchodním Londýně dvě party loďařů a dokařů, které mezi sebou soupeřily o zakázky, každá na jedné straně řeky Temže.

Následovalo založení fotbalových klubů na přelomu století a soupeření nabíralo ještě větší obrátky. Důležitým bodem pak byla stávka dokařů ve dvacátých letech minulého století, kdy partu nedržel jediný spolek, a ten nesl název Millwall.

Hospodářské problémy a působení týmů v jiných ligách vášně sice oslabilo, ty ale vystoupily opět na povrch s válkou gangů v padesátých a šedesátých letech. Následovala úmrtí fanoušků na obou stranách a z ulic obklopujících stadióny se v době zápasů stávalo bitevní pole. Vůbec první derby v nejvyšší soutěži proběhlo v prosinci 1988, kdy vítězný gól dával za West Ham Paul Ince. Poslední setkání v Ligovém poháru v srpnu 2009 pak dopadlo neslavně, zápas musel být třikrát přerušen kvůli fanouškům na hřišti a mimo stadión paralelně probíhala další bitva.

Zpátky do současnosti. Millwall hraje momentálně druhou nejvyšší soutěž Championship a domácí zápasy se odehrávají na stadiónu „The Den“ (dříve také „The New Den“), kam se přesunul v roce 1993. Od předchozího stánku to není ani půl kilometru. Nový stadion má sice přívětivější parametry a není až tak stísněný jako ten předchozí, ale soupeři k zápasům cestují stejně neradi jako kdysi.

Na stadion se dostanete snadno, stačí na zástavce metra London Bridge přestoupit na vlak a jet jednu zastávku na South Bermondsey. Kdybyste náhodou název stanice přehlédli, čekající desítky policistů vás ujistí o tom, že jste vystoupili správně. Ne náhodou zápas začíná v půl jedné, součástí bezpečnostních opatření je i to, aby se fanoušci nestihli omámit alkoholickými nápoji do takové míry, která by je v agresivitě jen podpořila. Pro některé to ale není problém ani tak. Hospod a různých náleven je v okolí dost a dost, na stadionů je potom výhradně pro členy klubu Arry’s Bar.

Dobře zásobený obchod se suvenýry uspokojí nejednoho fandu toužícího po památce na dnešní den, stranou nezůstává ani vybavení pro ženy. Ale zpátky před stadion, kam zrovna přijíždí hráči nenáviděného soupeře. Z policisty obklopeného autobusu vystupuje jeden hráč za druhým a každému se dostane alespoň hrstka poctivých anglických nadávek, z nichž nejpřívětivější je ta, která hovoří o čtyřprocentní menšině.

Samotné utkání je od prvních minut opatrnější, ale postupem času hra nabírá na tempu. Hosté mohou jít do vedení již po deseti vteřinách hry, protože brankář domácích si nestačil všimnout, že zápas začal, ale hostující Henry Lansbury opuštěnou branku netrefuje. I na hráčích je vidět, že napětí na tribunách se dotýká i jich na hřišti. Těžko si mohou dovolit vypustit jediný souboj, a to zejména ti domácí. Millwall sází výhradně na bojovnost, technická vyspělost schází, i tak si vytváří pár gólových šancí, které ale trestuhodně zahazuje. Největší šanci první půle má opět Lansbury, ale míč napálil jen do břevna.

Zápas provází neutichající chorály fanoušků domácích i hostí. Chorál střídá chorál, nadávka střídá nadávku ještě o stupeň horší. Pokud si potřebujete rozšířit slovní zásobu právě o slova, která mají většinou čtyři písmena, a za která vás v kostele rozhodně nepochválí, pak musíte právě sem. A když náhodou dojdou domácím síly a nápady, je alespoň slyšet jejich provedení lvího řevu, jako pocta lvu, který má klub ve znaku. Trochu ironicky potom působí cedule rozmístěné podél protilehlé tribuny, na kterých se píše o tom, že nadávky mohou být trestně stíhány.

Na straně druhé je plno známých jmen, namátkou Robert Green, Carlton Cole nebo třeba Julien Faubert. Hráči Hammers jsou o poznání technicky vyspělejší, ale z nějakého důvodu jim úvodních dvacet minut chybí vášeň pro hru, jejich hra je až příliš profesorsky chladná. Možná strach, možná jen snaha nenechat se pohltit atmosférou. Do druhé půle už ovšem hosté nastupují s odhodláním zápas rozhodnout ve svůj prospěch a odvést si nejcennější tři body sezóny. Po hodině hry se na hřišti objevuje i David Bentley, jež je na hostování ve West Hamu z konkurenčního Tottenhamu. A právě Bentley má největší šanci zápasu, ale odražený míč do zcela odkryté branky dopravit nedokáže.

V tu chvíli se zvedá ze sedačky jeden z fandů po naší pravici a naskakuje na malou zídku, která odděluje hřiště od diváků. Říct, že se zvedl ze sedačky, je trochu eufemismus, jeho startovní reakci by mu mohl závidět i Usain Bolt. Jednou nohou se opírá o zídku, ruka zaťatá v pěst a z úst co jiného než nadávky. Podobné scény se opakují vlastně během celého zápasu, stačí, aby se jakýkoliv hráč West Hamu jen přiblížil postranní čáře, od které sedíme jen pár metrů, a neujde stejnému osudu.

Obě mužstva se ještě snaží uzmout vítězný gól, ale nakonec jsme svědky bezgólové remízy. Celé odpoledne se nakonec obejde bez větších výtržností, jak na stadionu, tak i v hledišti, jak se později dozvídáme z tisku.

Na zápasy Millwallu chodí v této sezóně v průměru deset tisíc lidí, přičemž stadion má kapacitu 20 146 platících diváků. Prázdnotou zeje dolní část sektoru hostí, aby se předešlo nepokojům přímo na hřišti. Hlasatel nakonec oznámí 16 078 diváků, i když se zdá být prakticky vyprodáno.

Napětí před zápasem, pokřiky obou táborů, příjezd nenáviděného soupeře, vzpomínky na ty nejdivočejší derby, všechno dohromady tvoří fotbalovou kulturu, věc, která je v našich končinách zatím jen v plenkách. Všechny ty věci okolo, co dělají ze zápasu i pro nestranného fanouška nezapomenutelný zážitek.

Odcházíme na vlak a v uších nám pořád zní…No one likes us, we don't care. We are Millwall, super Millwall, we are Millwall, from the Den...


Jenda


Sestavy týmů:

Millwall: Forde, Dunne, Stewart, Abdou, Robinson, Ward, Bouazza (Simpson, 63mins), Mkandawire (N'Guessan, 87mins), Trotter, Marquis, Feeney (Henry, 63mins).

West Ham United: Green, McCartney, Nolan, Tomkins (Reid, 29mins), Cole, Taylor (Bentley, 59mins), Faye, Noble, O'Brien, Faubert, Lansbury (Baldock, 73mins).